„Byl jsem při tom. Strašlivě jsem při tom byl,“ psal v roce 1995 Petr Hruška ve sbírce Obývací nepokoje. Mluvil o Adamovi, nevlastním synovi, o jeho „horké, bezohledné radosti večer v koupelně“, když se po divném dni zapomnělo na jeho problémy s docházkou nebo se slohem. Do básní se Adam vkrádal dalších dvacet let. Z Petra Hrušky se za tu dobu stal nejvýznamnější porevoluční básník, z Adama člověk, který se potácí životem, ale nepřichází o naději. Adamův příběh teď vychází v ucelené knize, jmenuje se Nevlastní. S Petrem Hruškou jsme mluvili nejen o jeho životní postavě, ale i o vztahu psaní a naděje, o tom, jak se na básně nedá připravit, nebo kam se za poslední dvě dekády posunula česká poezie.