Masaryk otevírá svou knihu Sebevražda slovy: „Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující.“ Šestnáct let nato věnuje stejnému tématu monografii s totožným názvem Emile Durkheim. Vznikne tak jedna ze zakládajících prací vznikající sociologie.

Má to jeden háček. Durkheim i Masaryk se v ledačems spletli, třeba v tom, že moderna je bytostně spjatá s vyšší sebevražedností. Ukázalo se, že jakmile lidé přečkají otřesy spjaté se započínající modernou, sebevražednost klesá, hluboko pod takzvané rozvojové státy. To, co zdůrazňoval Durkheim i Masaryk, tedy že individualizace vede k samotě, což vede k osamění a posléze to může vyústit v sebevraždu, zkrátka není pravda.

Naopak se ukazuje, že lidé si svého života více cení, když jsou svobodní, jakkoli je to spjaté s menší mírou jistoty. Výmluvná je v tomto bodě jedna československá epizoda. Nestor české psychiatrie Miroslav Plzák, přední odborník na deprese, dostal v šedesátých letech státní zadání: měl vymyslet, jak sprovodit ze světa pečlivě utajovaný problém: vysokou sebevražednosti v Československu. Pohybovali jsme se tehdy spolu s Maďarskem na celosvětové špičce. Plzák tehdy vymyslel světový unikát: Linku bezpečí. Když zjistil, že osmdesát procent stesku nám působí vztahy, začal se věnovat partnerství a manželství.

Jenže je faktem, že dnes sebevražednost znovu stoupá, jakkoli máme daleko do čísel, které hlásí některé rozvojové země. Na špici tohoto smutného žebříčku se drží státy jako Lesotho nebo Rusko. Přesto je sebevražda stále častěji v popředí veřejného zájmu a je to zároveň jev, který nás, dle slov Alberta Camuse, staví před vůbec nejzávažnější filozofickou otázku: Máme právo ukončit svůj život?

Filozofické pohledy na sebevraždu se rozcházejí. Autorka podcastu Tereza Matějčková konfrontuje dvě hlediska zastávané dvěma filozofy, kteří o sebevraždě ví své, ač z odlišných hledisek. Améry celý život o sebevraždě přemítal, publikoval, jednou se o ni pokusil a byl zachráněn, podruhé mu to vyšlo. Barbara Schmitzová je filozofka, která je pozůstalá po sebevraždě svého otce a své sestry. Ve svém díle se zaměřuje na perspektivu těch, co zůstávají: na jejich pocity viny, psychické potíže i na nebezpečí zvláště rodinné nápodoby.

Kapitoly

I. Sebevražda nejvlastnějším filozofickým problémem? [úvod až 9:40]

II. Moderna: sebevražednost „s intenzitou zastrašující“. Opravdu? [9:40 až 18:00]

III. Jean Améry: Filozof a sebevrah [18:00–38:55]

IV. Barbara Schmitzová: Filozofka na pozici pozůstalých [38:55 až závěr]

Bibliografie

Jean Améry, „Aufklärung als Philosophia perennis“, in: Die Zeit, 20. 5. 1977, https://www.zeit.de/1977/22/aufklaerung-als-philosophia-perennis

Jean Améry, „Mein Judentum“, in: Mein Judentum, vyd. Hans Jürgen Schultz, Stuttgart: Kreuz-Verlag, 1978.

Jean Améry, Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, přel. Daniela Petříčková, Praha: Prostor, 2010.

Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi, přel. Dagmar Steinová, Praha: Garamond 2006.

Emile Dukheim, Suicide. A Study in Sociology, přel. John A. Spaulding – George Simpson, New York – London: Routledge, 2005.

Tomáš G. Masaryk, Sebevražda, Praha: Ústav T. G. M. 1998.

Barbara Schmitzová, Jaký život je hoden žití? Biografické a filosofické přístupy, přel. Tereza Matějčková, Praha: Karolinum, 2024.

Ferdinand von Schirach – Alexander Kluge, Die Herzlichkeit der Vernunft, München: Luchterland, 2017.

Ludwig Wittgenstein, Briefe, Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1980.

Nezkrácená verze na: