„Divoška mě provází už deset let“, usmívá se Bára Ančincová a prozařuje náš rozhovor nejen svojí přítomností, ale i slováckým přízvukem.

Bára se věnuje ženským kruhům dlouho, v poslední době i divoké poloze ženy. Říká, že „divoška“ stála u mnoha jejích sebeláskových kroků. Ženské kruhy dělá naživo i online, novinkou je prožitkový kurz, kde provází pěti kapitolami knihy Ženy, které běhaly s vlky. Je to silné a krásné.

Bára vzpomíná na to, jak šla na první ženský kruh v Brně na studiích. Hledala, chtěla zapadnout. Myslí si, že ženy hledají kruhy, když jim něco chybí a ani neví, co jim chybí. Ženy bývají i nervozní a pak odchází spokojené.

Vysvětluje, že základy kruhu jsou všude stejné. To nejzákladnější je bezpečný prostor, kde můžeme spočinout, odložit brnění a další. Hodně používá slovo „zvědomení“ – toho, že něco prožívám intenzivně a vědomě. Upozornuje na vnitřního kritika, který se zapojuje při poslechu sdílení jiných žen a upozorňuje, že si máme všímat, proč námi některé příběhy tak rezonují.  Hovoří o mluvícím předmětu jako prostředku sdílení na kruzích a také tanci, který pomáhá pustit starosti, uvolnit energii a podpořit sdílení.

Bářina témata jsou sebeláska, hranice, potřeba ponoru, cykličnost. Možná v trochu surovější podobě. Zmiňujeme i těžká témata, třeba temnou stránku mateřství. „Kruhy jsou část mého poslání, já věřím, že jsme tady proto, abychom byli šťastní a byli tvůrci svého života.“