V supermarketu, kam chodívám nakupovat, zase už přemístili  zboží v regálech.

Známá písecká písnička o studentovi, co šel Putimskou branou a co po něm pokukovaly dvě panenky, volajíce: „Študente, ty malý premiante!“, je vlastně milostné drama.

„Na konci světa mračna houstnou a přelévají se, studený déšť zalézá za límec, mlhy se valí nad tmavým lesem, obzory jsou krátké, listí měkne a žloutne, nohy vlhnou a studí.“

Je to ta hodina mezi kulisou pražských Vinohrad a rozhraním dne, kdy je ještě město zalepené spánkem, ale světlo už se natahuje nad obzor. To je ta chvíle, kdy už jsem osvěžen ostrými hranami střech, ale smyčce tramvají ještě nezkouší naladit struny kolejí. Mlčí i opilé stíny laviček a chodníky natažené přes náměstí dospávají. Je to vzácný okamžik jitření.

Na příběh, který budu vyprávět, jsem narazila náhodou. Ve starobylé vesnici Hernhill v anglickém Kentu je krásný kostel a před ním na hřbitově pamětní kámen se slunečními hodinami.

Jednoho pozdně letního ospalého večera se naše stotisícové město zcela nečekaně ponořilo do tmy.

Když se člověk ocitne ve městě, kterému se říká „velké jablko“, má se připravit na nezvyklé zážitky.

Málokdo na světě je vystaven tak masivní nenávisti jako šestnáctiletá Greta Thunbergová.

Píšu o tom už dvacet let, marně.

Patřím mezi milovníky léta. Čím delší a slunečnější je, tím více se tetelím blahem.