Globálním knižním trhem v posledních několika letech hýbou dvě série. Alespoň co se umělecké literatury týče.

Můj otec se narodil v malé vsi ztracené kdesi v hlubinách Vysočiny. Pár podlouhlých stavení kolem neforemné návsi, a pak už jen pole, lesy, louky, remízky, stráně a zabahněné rybníky.

O čem to dnes bude? O hlase a jeho rodině. Hlas má totiž tátu, svého původce a vládce, a tím původcem je dech.

Dobré ráno. Dnes něco slovenského. Ačkoli jsou středoslovenské Turčianske Teplice hodně staré lázně a bylo o nich napsáno několik dlouhých elegií, nemám z nich dobrý pocit.

Svět meditace, svět pokání, svět náboženského vytržení. Současní lidé takový svět hledají v Indii či v Tibetu, ale jeden takový najdeme kousek za Prahou.

Klavichord je strunný klávesový nástroj, o němž jsem věděl pouze to, že je předchůdcem klavíru a cembala, kterému se i poněkud podobá.

Jeden americký historik kultury se zamýšlel nad tím, proč kdysi Židé tak trvali na přísném dodržování pravidel sabatu.

Během jedné přednášky v Japonsku jsem obdržela dotaz, co je to umění. Slyšela jsem se, jak odpovídám: Umění je způsob myšlení.

O čem to dnes bude? O hlase. O hlase v rozhlase, tam patří. Tam kraluje a tam je ve službě.

Když se řekne „Amerika“, Berounští upřou zrak kamsi ke Karlštejnu. Nedaleko tu leží zatopený lom. Připomíná Apalačské skály. Anebo jiné skály Severní Ameriky. Podle gusta toho či onoho.