Hora Blaník má svá mnohá tajemství. To největší se ukrývá nedaleko pod vrcholem, dostaneme se tam po červené značce a pak od rozcestí půjdeme po zelené.

„Papež upravil Otčenáš,“ tato zpráva nedávno mnohé křesťany zneklidnila.

Britské volby do evropského parlamentu naznačily, že politickou scénu na ostrovech nejspíš čeká velké zemětřesení.

Slavný Pasoliniho film Evangelium svatého Matouše jsem viděla v situaci, která korespondovala se záměrem jeho režiséra.

O čem to dnes bude?  O srdci vesmíru. Tedy aby to nebylo tak poetické: o místě, kde se cítíme doma.

Jedna moje známá se nedávno přistihla, jak přemlouvá vnuka, ať konečně odloží tablet a raději se s ní normálně dívá na televizi.

Před barokní kulisou karmelitánského poutního kostela na Makové hoře se musíme věnovat také výhledu do krajiny.

Je-li jakákoli budova stavěna na písku, bez hluboce zpevněného podloží, může být konstrukce sebesmělejší, a stejně jsou její dny sečteny. Marné je flikování dodatečnými záplatami.

Hořím. Také hoříš? Kdo ještě hoří? A pro co všichni hoříme? Pro svět? Pro svobodu? Pro život? Pro klima? Já hořím pro ticho. Jsem hořícím tichem.

Na svých četných cestách – ať již se na ně vydávám vlakem či autobusem – se setkávám s různými spolucestujícími.