Přemýšlím o mládí a poslouchám písníčky, které jsem miloval jako teenager.

O nás Češích se říká, že neradi vzdorujeme (a když už, tak radši vtipem nebo divadlem). A že neradi rebelujeme přímou akcí, se zbraní v ruce.

Nedávno zažila Česká republika největší environmentální protest ve svých novodobých dějinách. Tisíce českých středoškoláků vyšly do ulic, aby se zapojily do celosvětové akce Fridays for Future, kterou před rokem uvedla do pohybu švédská studentka Greta Thunbergová.

„Se zuby jsou stále problémy“, říká moudře Lisa, hlavní postavička knihy „Děti z Bullerbynu“. Příběhy sepsala paní Astrid Lindgrenová, která se v nich nenápadně vrací do dětství.

Je to vlastně velmi stará pravda, která jen opakuje ještě starší latinské rčení Nomen est omen, tedy jméno je znamení, nebo jak se někdy říká: jméno je program.

Před dvaceti lety jsem nečekaně vyženil střední Slovensko, Turiec, Velkou Fatru, Malou Fatru, starú mamu, Blatnicu, Národný cintorín, hory Tlstú a Ostrú.

O čem to dnes bude? O tichu. Asi jste si také všimli, že ticho je ohrožený druh. Taje jako polární ledovce, vymírá jako mihule potoční a řídne jako přesvětlená tma.

Roku 1599 došlo v Benátkách nad Jizerou k radikální proměně. Celé panství spolu se zámkem bylo prodáno císaři Rudolfovi II.

Slavnostní zlatá promoce lékařů, kteří zde, na tomto místě, v promočním sále, promovali právě před padesáti lety, absolventi skoro všichni ve věku sedmdesát pět let, chvályhodný zvyk a dojemné setkání.

Před časem se u nás vedla zaťatá debata o smysluplnosti, či naopak o nesmyslnosti veřejných prací, vynucovaných na lidech bez zaměstnání a výdělku.