„Anděl mu však řekl: ‚Neboj se, Zachariáši! Tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.‘“ Lukášovo evangelium 1:13

Tolik Zachariáš s Alžbětou prosili za syna. A nic. To už jsme si říkali v předchozích dnech. Zacharjáš je kněz Boha všemohoucího, tak ví, že Bůh má právo mlčet! On jediný právem vynechává diskuse a nemusí mluvit. A ví, co dělá. To lidé, ti mlčí ze zbabělosti či proto, že nemají slova, že je nikdo neučil mluvit a oni to sami vzdali, protože formulovat věty, když nikdo neposlouchá, jim vzalo energii. Mlčí. Umí sice ten náš český nebo jiný pravopis a všechna jeho pravidla, ale nevydají ani hlásku. A když, tak se jim z úst sypou slova jako piliny.

Zachariáš potkal anděla, jako se to stalo tou dobou kdekomu. A ten mu slíbil syna, o němž tak dlouho s manželkou mluvili, pak o něm tak dlouho mlčeli a zůstal jen v modlitbách, dost možná nekonkrétně. Zachariáš je kněz, proto jeho syn zůstal v modlitbách Izraele, které Zachariáš šeptal i zpíval ve své práci za všechny syny vyvoleného národa. Každý syn v lůně všech ostatních žen je jako jeho vlastní dítě. Prosil tedy za jiné tak, jako za svého.

A teď tu stojí anděl. Sliby, chyby. Kam tím vším míříš, anděli? Quo vadis? Zachariáš nedokázal uvěřit, vlastně úplně stejně jako Maria, která ještě neměla nárok na dítě. Zachariáš s Alžbětou naopak už neměli nárok na dítě. Stejná bída.

Na Zachariáše koukáme kriticky, že andělskému poselství nevěřil. Vlastně: že nevěřil svým modlitbám. Ale copak na tom byl třeba prorok Izajáš jinak, když křičel: „Jsem člověk s nečistými rty!“ anebo jeho kolega Jeremjáš, který se viděl jako dítě, tak o čem by mohl mluvit?!

Advent je časem, ve kterém se prorocká slova a osudy proroků stále opakují. Zachariáš skončil jako další prorok, Ezechiel, který slyšel: „Způsobím, že ti jazyk přilne k patru a budeš němý… Ale až k tobě budu mluvit, otevřu ti ústa!“ (3:26–27) Když Zachariáš mlčí, je to lekce pro celý národ. Když pak promluví, řadí se ke všem, kteří dosud neměli slov. Takhle to Pán Bůh dělává, že dává slova těm, kteří si připadají němí, a bere, třeba i na čas, slova těm, kteří mají dojem, že by měli oslovovat národ.

Zachariáš na devět měsíců umlknul, což neznamená, že se doma nebavil s Alžbětou o tom, co zažil. Však jí nějakou komunikací sdělil i jméno toho dítěte. Ale zcela jistě neměl co říct všem okolo, neměl jak je povzbudit a nemohl jim požehnat. A teď chválí Boha za jeho divy, protože dostal slova. A pověst o Božím divu jde všude po judských horách. A lidé si říkají: Copak z toho dítěte bude?! Quo vadis, Jene?