„Na střední jsem strávila pár měsíců u jedné rodiny ve Valencii. Vzhledem k tomu, že španělsky jsem tou dobou mluvila už celkem dobře, jazyková bariéra byla to poslední, z čeho jsem měla strach. Sotva jsem ale vystoupila z letadla a přivítala se se svou novou rodinou, všechno bylo jinak. Babička mluvila pouze místní verzí katalánštiny – valencià, já jenom španělsky a bilingvní zbytek rodiny v rozpacích uvažoval, kdo komu vlastně rozumí. První týden školy jsem strávila v knihovně – moje předměty se totiž nevyučovaly španělsky. Když jsem jako správná turistka zamávala španělskou vlajkou, bylo mi řečeno, abych toho rychle nechala. Byl rok 2016, v sousedním Katalánsku se připravovalo referendum o nezávislosti a já netušila, proč je premiér ten nejnenáviděnější člověk v zemi, jejíž část se chce odtrhnout. Četla jsem noviny, poslouchala zprávy, ale to nepomohlo. Když jsem se ptala svých španělských přátel, podezřívavě se na mě dívali.