Od listopadu 1989 uběhlo už více než 30 let. V Česku se za tu dobu odehrála řada voleb od komunálních po parlamentní a prezidentské. A s nimi i více či méně povedené předvolební kampaně. A právě na ně se spolu se zkušeným volebním manažerem a analytikem Jaroslavem Poláčkem zaměříme v novém díle podcastu Historie očima Martina Kováře.

Přelom 19. a 20. století byl v jižní Africe bouřlivý. Takzvané búrské války byly podle hosta nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře, historika a novináře Filipa Nerada, pomyslnou zkouškou sil tehdejší Velké Británie. Konflikt s Búry – etnikem složeným převážně z potomků původních nizozemských přistěhovalců – koloniální velmoc zaskočil. „Všichni čekali, že to bude jednoduchá záležitost, která se do Vánoc vyřeší. Nevyvíjelo se to ale podle jejich představ, hlavně kvůli momentu překvapení a podcenění Búrů. Britové opravdu do poslední chvíle věřili, že k válce ani nedojde a Búrové uhnou. Jenže ti se nevzdávali, britské veřejnosti postupně docházela trpělivost a britské vládě peníze. Stala se z toho noční můra a hledalo se, jak ji ukončit,“ říká Nerad. „Byl to pro Británii takový budíček, který ukázal, že sice jsou ještě velmocí, ale výkonnost armády rozhodně neodpovídá její mezinárodní pozici,“ dodává.

 Jméno Franze Josefa Strausse znají i ti, kteří se o politiku příliš nezajímají, stačilo jim jen někdy navštívit mnichovské letiště. To se jmenuje právě podle někdejšího bavorského ministerského předsedy, který zastával i několik spolkových ministerských funkcí. „Strauss byl skutečně mimořádnou politickou osobností Německa. Skončil jako ministerský předseda Bavorska, ale nijak se netajil tím, že jeho snem je stát se spolkovým kancléřem. Tam mu ale stál v cestě Helmut Kohl. Nadto se málo ví, že se o něm přemýšlelo i na post předsedy Evropské komise, ale rok předtím zemřel na infarkt,“ popisuje Straussovu osobnost diplomat a historik Lukáš Kaucký v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Kdo by z Nerudovy Romance o Karlu IV. neznal Buška z Velhartic. Stejnojmenný hrad aktuálně patří k nejnavštěvovanějším památkám Plzeňského kraje, ale podle historika Lukáše Kopeckého, který na hradě mnoho let pracuje jako průvodce, chybělo málo a na místě by byla jen zřícenina. „Už v polovině 17. století začaly Velhartice upadat a na jeho konci i chátrat. Opravy začaly až v 19. století, ale nebyly vůbec koncepční. Tvrdou ránu hradu zasadil komunistický režim. Kdyby se nezačalo nic dělat, tak jsme dnes na žádné Velhartice nemuseli chodit, a koukali bychom se jen na obvodové zdi,“ říká Kopecký v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Mnoho lidí si baroko spojuje s dobou temna, jak o něm ostatně psal i ve svém románu Temno Alois Jirásek, a jak bylo vyzdvihováno obzvláště během minulého režimu. Podle historika a kunsthistorika Jana Royta ale nemůžeme být při hodnocení tohoto uměleckého směru dále od pravdy. „Vyznávám ono biblické: ‚Poznáte je po ovoci‘. A když se podíváte na ty nádherné sochy, obrazy a architekturu, tak ty přeci nevznikaly ke zmatení člověka, jak se nám snažili vnutit nejen marxisté, ale už i někteří liberálové za první republiky,“ říká Royt. „Neplatí ani to, že se člověk v barokním prostoru měl cítit ohromen. Naopak se tam měl cítit příjemně a dobře a vnímat odraz boží dokonalosti,“ dodává.

V listopadu uplyne 100 let od objevu hrobky egyptského faraona Tutanchamona. Podle egyptologa Miroslava Bárty šlo o obrovkou globální událost a pomyslné faraonovo znovuzrození. „Tutanchamon tehdy vstoupil do nového světa, který dodnes neopustil. Fascinuje nás nejen jeho příběh, ale i přetrvávající tajemství spojená s jeho osobou, rodinou, dobou i hrobkou,“ říká Bárta v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře. Tutanchamon to podle Bárty neměl jednoduché ani za svého krátkého života, ani po smrti a v rámci vývoje starého Egypta byl navíc poměrně bezvýznamným. „S oblibou se říká a píše, že byl proslulý vlastně pouze tím, že náhle zemřel a že jeho hrobka byla v moderní době nalezena nevykradená,“ dodává Bárta.

V letošním roce to bude již 33 let od pádu komunismu v tehdejším Československu, což s sebou přineslo i nutnost transformovat socialistickou ekonomiku na ekonomiku tržní. Toho se po boku Václava Klause ujal mimo jiné i Dušan Tříska, kterému se dnes přezdívá otec kuponové privatizace. „Privatizace v Československu byla nejvýznamnější strukturální změnou v historii,“ říká Tříska v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře. „Tehdy jsme byli nafoukaní a očekávali nejméně Nobelovu cenu za ekonomiku. Nicméně když děláte něco tak zásadního a politicky třaskavého jako privatizace, tak vlastně nečekáte že vám někdo poděkuje, spíše jste rádi, že neskončíte v klepetech,“ dodává.

Hostem nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře byl přední český paleoekolog Petr Pokorný, který vysvětlil, jak člověk ovlivňuje přírodu kolem sebe a ekosystém jako takový a co znamená pojem antropocén. „Už lovci mamutů přispěli k vymření nejen těch mamutů, ale vlastně všech velkých zvířat na eurasijském kontinentu i v severní Americe, a podíleli se tak na totální proměně ekosystému. Hlavní poučení, které bychom si z antropocénu měli vzít, je to, že svět je strašně složitý, vše je v něm provázané a my jsme toho součástí. Nicméně ani tomu pořádně nerozumíme, natož abychom to měli nějak v rukou. Příroda je obrovská nadosobní síla a lidstvo je jen její přirozenou součástí,“ říká Pokorný.

Dlouhá staletí žili Češi a Němci v jedné zemi a rozhodně to nebylo jednoduché soužití. Historik Petr Koura v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře rozebírá dramatický vývoj česko-německé koexistence od časů před rozpadem Rakouska-Uherska, přes obě světové války až po odsun sudetských Němců a hledání opětovného porozumění koncem 20. a začátkem 21. století. „Už Masaryk věděl, že bez smíření Čechů a Němců nebude Československo fungovat. Podle sčítání lidu v roce 1921 žily v Československu přes tři miliony Němců, což byla téměř čtvrtina obyvatelstva,“ říká Koura s tím, že v současné době jsou vztahy mezi Českem a Německem na historicky nejlepší úrovni. „Pořád to ale ještě chce čas. Co se před třeba jen deseti lety jevilo jako nemožné, dnes už nebudí vášně,“ dodává.

V letošním roce uplyne již padesát let od teroristického útoku palestinské skupiny Černé září na olympijských hrách v Mnichově, který stál život jedenáct izraelských sportovců. Podle historika a diplomata Jana Brunnera šlo o naprosto bezprecedentní událost a zrození moderního terorismu. „Útok v přímém přenosu sledovalo 900 milionů lidí, teroristé si vůbec poprvé uvědomili sílu médií,“ říká Brunner s tím, že Německo jako pořadatelská země byla před útokem varována, ale tato varování nepadla na úrodnou půdu. „Sami Němci si nechali vypracovat dvacet šest možných tragických scénářů olympijských her, jeden z nich byl právě palestinský útok na Izraelce. Před útokem varoval i Interpol, ale Německo na to nechtělo slyšet,“ dodává Brunner.