Á, výborně. Dvacátého druhého dne říjnového jsme dorazili k tomuto zázraku. Epizoda Spravedlnost, 28 minut, 20 vteřin, jednadvacítka. Skoro stejně dobrý jako čtrnáctka. Všiml sis toho rozdílu? Vnímáš tu rafinovanost humoru? K takové nádheře se jen tak nedostaneš, tak jsme se zasekli hned v úvodní expozici. Užili jsme si tam legrace, ale to až jindy. Protože, když nezrychlíme, nikdy se nedostaneme ke čtyřiadvacítce. Další!

Nová epizoda uzenáčů! Váš největší sen se splnil. Poprvé zažijete skutečné pocity. Jeden vás zrovna teď ovládá. Jste ve šťastném režimu, nikdy předtím jste nic takového nezažili. Až na to, když jste třeba do své tříselné zásuvky omylem zastrčili pračku s předním plněním. Nová epizoda uzenáčů!!!

Chceš začít hned, nebo až si vyčistíš zuby? Hele, z vyhlídky na mluvení pro naprosto cizí osobu jsme taky nervózní. Proto to musíme brát profesionálně, přísně vědecky a bez emocí. Tak si lehni, uvolni se a my si vklouzneme do kostýmů uzenáčů.

Zdravíme vás.

Jak nepochybně víte, váš podcast série Uzenáče 3 je nyní již na konci svého života. Nemohlo uniknout Vaší pozornosti, že jsou pomalí, hloupí, mají těžkopádný design a jsou až překvapivě oškliví. Již potřebují vyměnit. Z toho důvodu bude do 14 hodin automaticky aktivován jejich zkratovací čip. Vaši podcasteři by měli uspořádat své věci, rozebrat mikrofon a úhledně se zabalit do bedny, v níž byli vesmírem dodáni.

Co je to za podnik? To je podcast.

Podcast, ano! Veřejný podnik, kde se lidé snaží dosáhnout pokročilého stavu mentální inkompetence opakovanou konzumací britského humoru a historických okének.

Prošli jsme celou databází a zvážili všechny možnosti a máte tři reálné alternativy.

Zaprvé: sedět tady a poslouchat Uzenáče

Zadruhé: stát tady a poslouchat Uzenáče

Zatřetí: poskakovat a komentovat nás, že jsme neschopní, dokud Uzenáče nedoposloucháte.

Nebezpečí! Nepouštějte si tuto epizodu se slovním odpadem. Je v ní agresivní a mimořádně nebezpečný humor, živící se lidskou duší. Poslech přitahuje vyšinuté, neurotické, nevyrovnané a citově narušené jedince.

Trosečníci, čtrnáctá epizoda Červeného trpaslíka. Léto, Praha, improvizované studio v kanceláři. Nebylo to ve špičce, byla půlnoc. Byla tak hezká, a kdyby chtěla, mohla se promítat i ve Varech. Taková to byla krása. Rozebrali jsme na ní všechno a stála tam před námi úplně nahá.

Byli jsme tak vzrušení, že jsme upustili skateboard.

“Ečánezu etjetsyhcan eirés íteřt?”

Co je tohle?

My víme, co to je, počkej!

Ečánezu. Ečá-nezu!!! No to je v Bulharsku! Zemák byl náš nejoblíbenější předmět. Ečánezu, Bulharsko - rostlinná výroba, nerostné bohatství a blízko Moldávie.

Řekl bych, že epizoda trochu přetáhla. Takhle vyvádíme vždycky, když máme v hlavě.

Nepovídejte. Vy ten díl chcete!

Ujišťuju vás, že ne.

Tak proč nám dáváte ta znamení?

Nevím jaká.

Třeba ty vtípky v epizodě.

Nejsou vtipné.

Jasně, že jsou. Přímo si o to říkáte.