Stavovské divadlo: místo, kde Wolfgang Amadeus Mozart uvedl Dona Giovanniho, kde poprvé zaznělo „Kde domov můj“ a kde se zrodil moderní český divadelní život. Příběh budovy, která přežila požáry, přestavby i politické zlomy a přesto zůstala živým srdcem Prahy.

Smíchov nebyl vždy místem kaváren a smíchu. Jeho dějiny byly drsné, chaotické a překvapivě staré. Od dávných pověstí o smíchu a temných lesích, přes vinice, morové rány a husitské války, až po prudký nástup průmyslu, který z venkovské vsi udělal jedno z nejvýznamnějších měst monarchie. Nová epizoda Stověžaté vypráví sleduje proměny Smíchova.  Přesněji řečeno místa, které si i přes všechny zvraty uchovalo vlastní hlas, hrdost a zvláštní energii.

Nevznikl z rozhodnutí architektů, ale z písku, vody a náhody. Žofín vznikl na ostrově, který si Vltava vytvořila sama, a Praha si ho postupně přivlastnila.

Z nenápadného Barvířského ostrova se stal jeden z nejdůležitějších společenských bodů města. Místo plesů a koncertů, politických setkání i tichých osobních okamžiků. Hráli tu Wagner i Čajkovskij, tančila Božena Němcová, Bedřich Smetana tu sledoval Mou vlast, kterou už neslyšel. Budova, která stojí na dubových trámech, dýchá s řekou a chová se skoro jako loď, je dodnes symbolem okamžiků, kdy se Praha setkávala sama se sebou.

Příběh ostrova, který vznikl náhodou a přesto se stal jedním z pilířů pražského společenského života.

Adventní čas má v Praze zvláštní ticho. Dny se krátí, řeka zpomaluje a lidé se vracejí domů dřív než jindy. U přívozu mezi Holešovicemi a Pelc-Tyrolkou tehdy žil starý vodník, pro kterého byly zimní večery čím dál těžší.

Jeden z nejikoničtějších symbolů české gastronomie. V nové epizodě Stověžatá vypráví vás Petr Šuráň provede příběhem Jana Paukerta, muže, jehož poctivé řemeslo, zkušenosti z evropských metropolí i nenápadná prosba jednoho pražského umělce daly vzniknout pokrmu, který se stal součástí naší identity. Od pražských bulvárů první republiky přes společnost umělců až po domácí kuchyně dneška. Tohle je příběh, který jen součástí historie, ale každodenních chvil, kdy berete do rukou kousek veky.

Starý židovský hřbitov v Praze je místem, kde ticho není prázdné, ale hutné — nese v sobě věčnost i šeptané příběhy. Mezi nakloněnými náhrobky se dodnes vypráví pověst o rabínu Jarchim, který přežil útok vrahů a jehož jméno se z kamene ztrácelo i znovu objevovalo, jako by samo odmítalo zmizet. Příběh víry, zázraku a paměti, která je silnější než meč. Kámen nezapomíná.

Mezi Havelskou a Rytířskou, tam, kde dnes procházíme bez povšimnutí, se kdysi rozléhal hluk trhovců a vůně koření. V Kotcích se prodávalo maso, látky i naděje. A právě tam začíná příběh o ženě, která z obyčejného obchodu s vejci vybudovala své malé impérium — dokud se jí štěstí, ukryté v zlatém písku a prstenu, nevrátilo zpět jako tichá kletba.

Na západní straně Loretánského náměstí stojí dům, který neumí být nenápadný.

Jedna pověst vypráví o staviteli, který se domáhal spravedlnosti a ta přišla z druhého světa, z ruky mrtvého hraběte.

🎧 Nový díl Stověžatá vypráví o Černínském paláci.

Veletržní palác v Holešovicích vznikl roku 1928 jako funkcionalistický zázrak své doby. Po požáru v roce 1974 byl dlouho opuštěný, než se v 90. letech znovuzrodil jako sídlo moderního umění a jedna z klíčových budov Národní galerie.

Praha má mnoho svátků i vůní, ale jedna je pro pozdní podzim nezaměnitelná – křupavá husa se zelím a knedlíkem. Říkáme jí svatomartinská a máme pocit, že tu byla odjakživa. Jenže stará pověst vypráví, že všechno mohlo začít úplně jinak – jedním ztraceným knížetem, kouřem z uhlířského milíře a prostým stolem, kde vůně pečené husy spojila dva světy.