V horách východní Asie žije nenápadný kopytník, který by v nížině snadno zapadl. V horách ale patří mezi mistry přežití.

Kompaktní tělo, hustá srst a široká kopyta mu umožňují pohyb po strmých svazích, skalách i sněhu – tam, kde většina velkých savců nemá šanci. Goral je dokonale stavěný pro drsné horské prostředí.

Jenže ani hory nejsou vždy milosrdné. V zimě, kdy potravy ubývá, sestupuje do nižších poloh. A právě tam se setkává se svým nejnebezpečnějším predátorem – člověkem.

Loven je pro maso, ale i pro kosti, rohy či lebky. Přitom jeho systematika není ani dnes zcela vyjasněná a o skutečných početnostech populací v přírodě máme často jen velmi hrubou představu. Nadměrný lov tak může vést k nenávratným ztrátám.

Goral je celkově fascinující zvíře – tichý horal s řadou klíčových přizpůsobení pro život tam, kde chyba znamená pád.

Madagaskar proslul lemury, Mauricius ptákem drontem.

Na těchto ostrovech – a na několika dalších v Indickém oceánu – ale žijí i ještěři, kteří si pozornost zaslouží úplně stejně. 🦎✨

Felzumy patří mezi gekony, ale od těch „typických“ se v lecčem liší. Většina z nich je totiž aktivní hlavně přes den – a právě tehdy vynikne jejich neuvěřitelně pestré zbarvení. Zelená, modrá, červená… někdy jako by si příroda řekla, že šetřit barvami opravdu nebude.

Denní aktivita a krása z nich udělaly nejen hvězdy tropických lesů, ale i oblíbená terarijní zvířata. Obchod s nimi je sice legální a regulovaný, přesto se felzumy stále objevují i na černém trhu – často v množstvích, která přírodu stojí víc, než se na první pohled zdá.

Proč si gekoni olizují oči jazykem?

Jak je možné, že se bez problémů udrží na skle?

A co vlastně stojí za zářivými barvami felzum?

To vše – a ještě něco navíc – se dozvíte v dnešní epizodě.

V jihoamerických pralesích žije šelma, kterou jedni považovali za ochránce a druzí za škůdce.

Zvíře, které domorodcům pomáhalo – a Evropané ho pronásledovali.

Říkají jí různě: eira, hyrare, kuna brazilská či sluneční kuna.

Všechna tato jména ale patří jednomu druhu – tayře (Eira barbara).

Na první pohled připomíná naše kuny, se kterými je skutečně příbuzná.

V pralesích je úspěšným lovcem – rychle běhá, výborně šplhá a její jídelníček sahá od hlodavců a ptáků přes leguány až po jelínky mazama. Neopovrhne ani bezobratlými, plody nebo medem divokých včel.

Tayra je velmi přizpůsobivá a nebojí se ani blízkosti lidských obydlí.

Právě to z ní ale udělalo zvíře, na které lidé nahlíželi zcela rozdílně.

Kde je pravda?

V čem je tayra podobná našim kunám – a v čem se naopak zásadně liší?

To a mnohem víc se dozvíte v dnešní epizodě.

Ve stromových korunách se pohybuje s nevídanou rychlostí a lehkostí. Je to skutečný mistr ručkování. Přestože působí křehce, skrývá se v něm obrovská síla – zejména v pažích, které má až 1,5x delší než nohy.

Najdeme ho pouze na jediném místě na světě: na indonéském ostrově Jáva. V místních deštných pralesech žije v menších rodinných skupinách a se svými příbuznými komunikuje hlasitým voláním. Patří tak mezi nejhlasitější primáty planety – konkurovat mu dokážou možná tak jihoameričtí vřešťani.

Dnes je však zároveň jedním z nejohroženějších primátů světa. Ve volné přírodě pravděpodobně přežívá už jen kolem 2 000 jedinců – méně než u orangutanů sumaterských či bornejských.

Řeč je o gibonu stříbrném. A pokud se o něm chcete dozvědět víc – jak je inteligentní, proč dostal odborné jméno po božstvu z Blízkého východu nebo čím se vlastně živí – pusťte si dnešní epizodu podcastu.

Samci jespáků bojovných mají hned tři různé strategie, jak získat pozornost samičky — a tím i šanci zplodit potomky. Jak tyto strategie fungují? Čím se liší? A proč o jedné z nich vědci dlouho vůbec netušili?

To vše a pár zajímavostí navíc se dozvíte v dnešním díle.

Kočky žijí po našem boku tisíce let — a přestože je spousta z nás má doma, až příliš snadno zapomeneme, jak fascinující a komplexní tvorové to ve skutečnosti jsou.

Mnoho nedorozumění vzniká jen proto, že lidé neznají jejich přirozené chování ani jemnou řeč těla. Kočky přitom vysílají velmi jasné signály… jen je musíme umět číst.

O tom, kým kočky opravdu jsou, jak komunikují, jaké mají potřeby, a také o těch nejrozšířenějších mýtech, jsem si povídal s Věrkou Kratochvílovou — chovatelkou a nadšenkyní.

Kudlanku nábožnou zná skoro každý. Děti o ní vyprávějí ve školce, dospělí si pamatují hlavně jednu věc: že samečkovi po milostných chvilkách nezbude… no, hlava.

A právě tam většina lidí se svými znalostmi končí — což je ale škoda. Svět kudlanek je totiž neuvěřitelně rozmanitý, fascinující a plný překvapení.

V tomhle díle vám ho otevře Lucie Konrádová, chovatelka a odbornice, která o kudlankách mluví s takovým nadšením a znalostmi, že vás vtáhne od první minuty. Já osobně jsem během rozhovoru pochopil, jak strašně moc toho o kudlankách ještě nevím.

Kolik existuje okouzlujících druhů a jak neuvěřitelně mohou vypadat? Proč “orchidejové” kudlanky vlastně s orchidejemi moc nesouvisí? Jaké druhy se chovají, jaké najdeme u nás a v Evropě — a jak vůbec vypadá svět chovu kudlanek za oponou?

A to je jen malý zlomek toho, co v epizodě zazní. Pokud vás baví příroda, hmyz, nebo prostě jen chytrá a srozumitelná vědecká témata, tenhle díl si užijete.

V nové epizodě podcastu si představíme ptáka, který si dokáže poradit i s pevnými lasturami mlžů – jen pomocí svého zobáku!

Srdcovky, slávky nebo přílipky – s těmi všemi si ústřičník poradí během okamžiku.

Najdeme ho hlavně na mořském pobřeží, kde mimo dobu hnízdění žije v poklidu se svými druhy. Jakmile ale přijde na péči o mláďata, stává se z něj nekompromisní obránce – a někdy i útočník.

Když se pak objeví predátor, zahraje mu doslova divadlo: předstírá zlomené křídlo, aby vetřelce odlákal od hnízda.

To vše – a ještě mnohem víc – dělá z ústřičníka jednoho z nejpozoruhodnějších opeřenců našich mořských pobřeží.

Kolem anakond koluje řada legend – zejména o jejich údajných obřích rozměrech.

Tahle hadí vládkyně jihoamerických mokřadů sice obvykle nedosahuje desítek metrů, jak tvrdí příběhy, ale i tak patří mezi největší hady planety.

Její čelisti dokážou díky neuvěřitelné ohebnosti polknout i takovou kořist, jakou je kapybara nebo malý kajman.

Spoustu času tráví ponořená ve vodě – kde se stává téměř neviditelnou.

V dnešní epizodě se podíváme na to, co je na pověstech o anakondách pravda, jaké triky jim příroda nadělila k lovu i přežití, a proč zůstávají jedním z nejlegendárnějších tvorů naší planety.

V Austrálii kromě velkých a ikonických klokanů najdeme i jejich malé příbuzné, které už tolik lidí nezná.

Ten dnešní je velký asi jako menší králík, do českého jména se ale dostalo zvíře jiné - krysa. Pravda ale je, že zrovna daného hlodavce připomíná klokánek na první pohled víc.

Je to docela labužník - velkou část jeho jídelníčku tvoří houby. Kromě toho si ale dává i semínka, další části rostlin a tu a tam i nějaké ty bezobratlé.

Přes svoji malou velikost zásadně podporuje krajinu kolem sebe, hlavně rozšiřováním semínek či výtrusů hub.

Přestože je v odborném jazyce označován jako tridactyla - tedy tříprstý, má ve skutečnosti prsty 4, mezi kterými ale došlo ke srůstu.

Jestli vás tahle ochutnávka navnadila a chcete se dozvědět o klokánkovi více, pusťte si dnešní podcast :)