První kapitola knihy Daniel nás zavede do doby úpadku Judského království a pádu Jeruzaléma, tedy do historického období kolem roku 606 př. Kr. V tomto čase přitáhl babylonský král Nebúkadnesar k Jeruzalému a spolu s první skupinou zajatců odvlekl do Babylóna i mladého Daniela. Právě zde, daleko od domova, se začíná odehrávat příběh čtyř judských mládenců, kteří navzdory těžkým okolnostem zůstávají věrní svému Bohu.

Otevíráme knihu proroka Daniele, jednu z nejnapínavějších a nejdiskutovanějších knih Starého zákona. Zatímco její první polovina plná dramatických příběhů je dobře známá i dětem v nedělních školách, druhá, prorocká část zůstává pro mnohé záhadou. Na úvod se ponoříme do svědectví o Boží svrchovanosti, které kniha Daniel nabízí jako klíč ke správnému pochopení i jiných biblických textů.

Tento osobní list, napsaný apoštolem Pavlem, je odpovědí na výjimečně citlivou situaci – setkání otrokáře a jeho uprchlého otroka, kteří se oba stali následovníky Krista. V pořadu zazní otázky: Co znamená odpustit? Jak zacházet s těmi, kdo nám ublížili?

Často se tenhle list apoštola Pavla Filemonovi ztratí mezi ostatními epištolami, tak je nenápadný. Ale my toto Pavlovo mistrovské propojení teologické hloubky a srdečného přístupu rozkryjeme. Je to vzácný osobní dopis, ve kterém se snoubí víra, odvaha a láska.

Otevřeme poslední část výkladu epištoly Titovi. Konkrétně třetí kapitolu s textem, který křesťanskému životu dává jasný a nezaměnitelný směr: „Tato slova jsou spolehlivá a chci, abys tomu všemu neochvějně učil, tak aby ti, kdo uvěřili Bohu, snažili se vynikat dobrým jednáním“ (Tit 3,8).

Začínáme třetí kapitolu listu Titovi. Ukážeme si, jaký pořádek Bůh očekává v církvi. Podíváme se na náročné, ale důležité výzvy k vlídnosti a otevřeme téma znovuzrození a působení Ducha svatého v životě křesťana.

Jsme u druhé kapitoly listu Titovi. Zamýšlíme se nad tím, proč Pavlova slova mohou i dnes vyvolávat kontroverze, přestože nesou poselství Boží milosti o proměně lidského srdce. Dotkneme otázky věrnosti a důvěry v Boží vedení i v těch nejtěžších životních okolnostech.

Nahlédneme do textů Pavlova praktického a přímého učení určených pro život křesťanského společenství na Krétě. Minule jsme hovořili o stínech, které mohou dopadnout i na život církve, když se do něj vkrádá zlo, lži a povrchnost. Nyní uslyšíme o tom, co Pavel radí jako lék, a to způsobem velmi konkrétním a srozumitelným.

Minule jsme skončili u náročných požadavků na starší v církvi, které jsou důležitým měřítkem duchovní zralosti a charakteru. Tohoto tématu se opět dotkneme. Odpovědi nebudou černobílé, ale nabídnou prostor k přemýšlení.

Od časů, kdy apoštol Pavel napsal svou epištolu Titovi, uběhla dvě tisíciletí, ale její naléhavost a moudrost nepřestávají promlouvat do života církve i dnes. Vydáme do sborů na Krétě, kam byl Titus vyslán, aby „uvedl do pořádku, co ještě zbývá“.