Sylva sylvarum

Hikikomori dávno není okrajový nebo jen asijský jev. "Během pandemie se z hikikomori – člověka uzavřeného před společností – stala všelidská zkušenost," říká filozof Joff Bradley, který působí v Japonsku a Koreji: "Byli jsme neteční, ztuhlí, hermeticky uzavření a do sebe zahledění narcisové, autisticky odtažení od druhých." 

Proč hikikomori všude po světě přibývá? "Běží to celá ta léta jakoby v pozadí,"  říká Joff Bradley, na kterého se obracejí studenti, kteří se stahují ze světa, protože není podle jejich představ. "S lidmi jsou jen problémy," říkají studenti, lepší by byli roboti - vdát se za robota, mít robota za učitele i kněze, který za ně odříká pohřební modlitby. 

Všude kolem nás je mnoho nepochybné vědy: v učebnicích, v médiích...  "Učebnicová věda" je na hony vzdálená vědecké praxi. Filozof Jan Maršálek se pokouší dostat trochu vědeckých pochyb do výuky fyziky na středních školách. Fyzikář na malostranském Gymnáziu Jana Nerudy Jindřich Koubek má zkušenosti z francouzské výuky svého předmětu, kde se učí dějiny vědeckých sporů. 

"Přes příběhy by to snad šlo," říká sociolog Zdeněk Konopásek, který ale spíš než dávné zápasy velkých jmen by problémy vědy studentům ukázal na covidu. "Stačilo zapochybovat a už byl z člověka antivaxer," připomíná sociolog, jak zle se věda zamotala do teček za pandemií.  "A to samé to bude s klimatickou krizí, jenom roztažené na delší časové období," dodává Zdeněk Konopásek - stejná jednostrannost jako například, "když slyšíme, že velké korporace vydělávají na tom, že přesvědčují lidi, že žádná klimatická změna není, a zároveň se pomlčí o tom, že velké korporace vydělávají i na tom, že přesvědčují lidi, že klimatická změna je." 

Navštivte spolu s Petrem Šourkem čtvrté největší město Česka se dvěma tisíci obyvatel. Periferii bez středu. Místo, které se vzpírá kategorizaci.  

Hovoří Lenka Mrázová z Geoparku Ralsko, Petr Polakovič, který v Náhlově provozuje Muzeum vystěhovalectví do Brazílie, a filozof Vít Pokorný.  

Ředitel knihovny Michal Špaček plánuje v Roztokách u Prahy nový kulturák. Vysněnou budovu označuje za "sbírku ekoteroristických nápadů". Svou knihovnu chápe jako pohostinné "třetí místo", kde mohou děti trávit čas mezi školou a kroužky. 

Podobně uvažovaly také Barbora Černohorská a Zuzana Brychtová, když proměnily knihovnu ve Statenicích v obecní "Obývák". Jejich komunitní knihovna měla sloužit jako neutrální místo pro všechny. Po volbách je ale vesnice u Prahy rozdělená a sen novopečených knihovnic o neutrálním, třetím místě se rozplynul.

Po přípražských knihovnách Petra Šourka provází metodik Městské knihovny v Praze Ondřej Hudeček. Vydejte se spolu s námi na cestu po třetích místech za lidmi, kteří je budují. 

Literární historik a evangelický kazatel Matouš Jaluška svěže vykládá Dalimilovu kroniku - základní kámen české kultury, jazyka a ideologie. Dalimil sepisuje pověsti našeho kmene, aby podpořil pověst Čechů - pověst jako nástroj přežití. Kronikář vypráví, jak naši předkové vystoupali na horu Říp pod vedením uprchlého vraha, pekli dětské figurky pod hradbami vystrašeného Milána, sekali nosy poslům, a tak mezi národy Evropy získali své renomé.          

Abychom si takzvaně "kvůli pravdě" nezavřeli demokratickou cestu k pravdě, musíme se i v krizi vyvarovat cenzury. John Symons se v rozhovoru s Petrem Šourkem pozastavuje nad tím, jak snadno eurokraté přijímají cenzuru a naivně věří ve svou schopnost rozpoznat vlastnosti pravdivých a lživých tvrzení. Stylem evropských byrokratů uvažují ve Spojených státech "lidé s notebooky", kteří vedou nedemokratické instituce jako korporace nebo univerzity.     

"Nejspíš se hned nestrefíme, trochu se v tom budeme motat, ale nakonec přece jen najdeme lepší řešení, když se budeme demokraticky dohadovat, než když budeme jenom poslouchat experty," říká filozof John Symons z Kansaské univerzity: "Nechat se řídit Vědou je cesta do záhuby. Je to zároveň i eticky vadný postoj, protože věřit Vědě znamená zříci se odpovědnosti za vlastní rozhodnutí."

Fact-checking se v USA nesetkal s úspěchem. Spíš než se lopotit s vyvracením minulých nepravd, musíme mít podle Johna Symonse odvahu k předpovědím. 

Veřejnost existuje, může se sejít, vyjádřit svůj názor... Petr Šourek se o tom přesvědčil na vrcholu Závisti - mohutném kopci s keltským oppidem na jižním okraji Prahy. Konalo se tam veřejné projednání projektu, který má zpřítomnit keltskou minulost místa. 

Na jedné straně zástupci obce Dolní Břežany v čele se starostou Věslavem Michalikem, archeologové a jimi najatý architekt Josef Pleskot, kteří navrhují betonové přikrytí archeologických památek = strana betonu. Proti nim stojí strana dřeva - rozhořčení občané, kteří na Závist chodí venčit psy, běhat, zapalovat ohně a vzývat pohanské bohy. 

První část projektu - rozhlednu Martina Rajniše - na Závisti vztyčili za covidové tmy bez účasti veřejnosti. Veřejné projednání se týká druhé části projektu. Křiklavě barevné, betonové sarkofágy mají ochránit keltské památky před průsakem vody a zároveň "zpřítomnit" tajemnou existenci nálezů hluboko pod povrchem. 

Pleskotovo Zpřítomnění keltských památek se lidem nelíbí. Dali to hlasitě najevo; mimo jiné peticí. Veřejné projednání přímo na místě má ale jiné grády. Dva roky byla veřejnost v limbu, chabě suplovaná sociálními sítěmi, statistikami a průzkumy veřejného míněním. Teď se opět schází, zhmnotňuje a fyzicky, nefiltrovaně vyjadřuje svůj = veřejný zájem. 

Nezůstane to bez výsledku. Nevěříte? Poslechněte si, jak zpřítomnění veřejnosti a jejího zájmu vypadá. 

Jaká je pravděpodobnost, že se matematik sejde na hřbitově s filozofem, aby probrali sociologický výzkum vnímání rizik? Malá, kdyby tu nebyl váš oblíbený podcast Sylva sylvarum, ve kterém se dějí nepravděpodobné věci. 

Matematik Tomáš Fürst komentuje výzkum vnímání rizik v české společnosti, který udělal Petr Šourek ve spolupráci s Naďou Čadovou z Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd. 

Proč Češi odhadují rizika covidu správně, zatímco v ostatních odhadech strašně přestřelují? Proč se všechny odhady rizik bez ohledu na realitu nakonec soustřeďují do jednoho pásma? Jak se liší odhady rizik podle politických preferencí? A proč ze stejného odhadu rizika automaticky neplynou stejné reakce lidí? 

Snižte své riziko nesprávného odhadu rizik a vstupte s Tomášem do věku pravděpodobnosti! 

Poslechněte si 3. díl druhé série podcastu Sylva sylvarum, ve kterém hrozí pád letadla na diskutující. 

Tlak na rychlost a výsledky nutí vědce jít na jistotu. Vzniká konformní kultura vědeckého konsensu. "Když budete zkoumat pět let slepou uličku, tak jste u hodnocení v pěkném průšvihu," říká psycholožka Kateřina Machovcová. "Obáváme se toho z hlediska socializace nastupující vědecké generace," dodává její kolegyně, socioložka Kateřina Cidlinská: "systémy hodnocení vědy u nás nemáme dlouho, jsou staré dvacet let, ale pro mladé jsou už normou." 

Jak z toho ven? Kateřina Cidlinská a Kateřina Machovcová se na to ptaly přímo vědců, kteří své kolegy hodnotí. Fyzik Bohuslav Rezek je jedním z nich. Klíčem jsou podle něj lidé s dostatečným rozhledem v oboru, kteří vědí, do jakého kontextu číselné ukazatele zasadit: "Pokud vědu budou hodnotit lidé, kteří ten rozhled a vizi nesdílí, tak to nemůže fungovat." Podporovat musíme nejen vynikající badatele, ale také podhoubí, ze kterého se špičková věda rodí. "Musíme dělat trochu všechno," říká Bohuslav Rezek, "abychom byli vůbec schopni přijmout objevy a produkty ze zahraničí a poučit se z nich - abychom nekupovali za zlato korálky."

Nad knihou Marka Coeckelbergha Zelený Leviatan debatuje Petr Šourek s filozofem Martinem Ritterem, který o knize napsal recenzi.

S hrozbou klimatické krize ožívá Hobbesův Leviathan jako metafora silného státu. Státní autorita lidi zásadně omezuje a kontroluje. Stát to přitom dělá v jejich zájmu. 

Bude mít nový, zelený Leviatan podobu umělé inteligence, která bude lidi ponoukat ke společnému dobru? Směřuje lidstvo ke globální algokracii či kreditnímu systému čínského střihu? Nebo najdeme novou podobu svobody? Existuje zelený liberalismus?