Ve čtvrtek 8. prosince 1966 se v Egejském moři převrátil a potopil námořní trajekt Heraklion, což mělo za následek smrt více než 200 lidí. Tragédie dodnes zůstává největší námořní katastrofou v dějinách Řecka.

Přelom 19. a 20. století byl v zemích Rakouska-Uherska poznamenán velkou vystěhovaleckou vlnou do Spojených států amerických, v nichž mnozí Češi i Slováci viděli slibnou zemi neomezených příležitostí. Zajímal je zejména prudce se rozvíjející důlní průmysl, protože s havířskou prací měli spoustu zkušeností. V prosinci roku 1907 však tento překotný rozvoj hornictví vyvrcholil sérií děsivých katastrof se stovkami mrtvých.

Jsem Anděl, který chodil do školy k Satanovi. Někteří mi říkají, že jsem schizofrenik nebo dokonce Hitler nebo jiné hrozné věci. To je v pořádku. Zmíněné věty pronášel po svém zatčení ukrajinský sériový vrah Anatolij Onoprienko, který v letech 1989 až 1995 zavraždil na různých místech nejméně 52 lidí. Právě délka a děsivá „efektivita“ jeho vražedného řádění dovedla ukrajinské novináře k tomu, že mu začali říkat Terminátor.

Atentát sedmnáctiletého polsko-německého židovského mladíka Herschela Feibela Grynszpana na německého legačního sekretáře Ernsta vom Ratha, kterého Grynszpan zastřelil na německém velvyslanectví v Paříži 7. listopadu 1938, posloužil nacistům jako vítaná záminka pro rozsáhlý protižidovský pogrom. Podle rozbitého skla ze židovských obchodů získala tato akce jméno Křišťálová noc.

Stále více českých oken a zahrádek zdobí v čase kolem svátku Všech svatých a Dušiček strašidelně vyřezávaná dýně. Její rostoucí popularita se ne každému líbí, někteří ji považují za novodobý importovaný zvyk a další známku komercionalizace tradičních českých slavností. Tito kritici ale nemají tak docela pravdu. Zvyk vyřezávat z dýní hrůzné a groteskní obličeje sahá v Čechách a na Moravě až do 19. století.

Živelný průběh 28. října 1918 s sebou nesl několik málo doceněných okamžiků. Jedním bylo rozhodnutí vyslat rychle do ulic vlastenecky hrající kapely, aby masy v ulicích nezačaly rabovat a ničit. Druhým obsazení obilního ústavu v Praze, jehož zásluhou dostali muži 28. října Rakousko do šachu. A třetím diplomatický um, s jakým čeští politici svedli rozhodující partii s veliteli rakouské armády. Jak ten den v Praze probíhal?

V pátek 25. října roku 1918 se kolem třetí ráno zastřelil ve štábním železničním vagonu velitel první divize československých legií v Rusku plukovník Josef Jiří Švec. K rozhodnutí sáhnout si na život ho dovedl postoj jeho vojáků, kteří odmítli zaútočit na bolševická vojska soustředěná u města Bugulmy. Jeho smrt vojáky otřásla do té míry, že rozkaz splnili.

Dvanáctimetrová jižanská ponorka na ruční pohon měla během americké občanské války prorazit námořní blokádu Charlestownu. Třikrát vyplula, třikrát ztroskotala. Přestože při své třetí plavbě dokázala potopit i nepřátelské plavidlo, více smůly přinesla vlastním lidem. Zahynulo v ní celkem 21 námořníků – včetně jejího vynálezce.

Jeho příběh zní jako z hororu a také se hororovým námětem opravdu stal. Joseph D. Ball, známý také jako Joe Ball, byl texaský vidlák, který kousek od zapadlého texaského městečka Elmendorf provozoval bar u silnice. Návštěvníky lákal na hezké servírky a své jezírko se šesti aligátory. To měl vzadu a občas pro pobavení publika krmil ještěry živými zvířaty. Když kolem nebyli diváci, tak zřejmě nejen zvířaty.

Jeden z nejkrvavějších sériových vrahů v historii ruského města Petrohrad, Eduard Vasiljevič Šemjakov, se nechal ke svému řádění inspirovat dílem, jehož poselství bylo původně vysoce humanitní – slavným sovětským válečným filmem …a jitra jsou zde tichá.