Vítek stál na bruslích dřív, než si stačil uvědomit, co je to klukovství. Od tří let dřel na ledě, snil o slávě a životě mezi mantinely. Hokej se pro něj stal víc než sportem – byl každodenní realitou, která mu určovala směr i tempo života. Roky tvrdého tréninku a odříkání ho nakonec dovedly až k Bílým Tygrům, kde se naplno ponořil do profesionálního světa vrcholového sportu.

Tělo však není stroj. A přestože ho dlouho poslouchalo, jednoho dne si vybralo daň. První vážný úraz byl varováním, že bez odpočinku nelze jít do nekonečna. Jenže Vítek nechtěl zpomalit. Neuměl. A tak přišly další zranění – jedno za druhým. Každé bolestivější než to předchozí. A s každým z nich se víc a víc propadal na dno.

Tehdy poprvé poznal, jaké to je, když vám všechno, co jste si budovali celý život, mizí mezi prsty. Hokej byl pryč. Identita se rozpadla. A temnota v hlavě sílila. Byl to dlouhý a těžký pád. Ale právě v té tmě začal hledat nové světlo.

Na cestě hledání se dostal až k shiatsu – japonské technice léčby dotekem, která mu pomohla nejen uzdravit tělo, ale i duši. Skrze jemnost, soucit a naslouchání se znovu spojil se sebou samým. A místo aby dál bojoval proti sobě, začal se učit sám sebe chápat a přijímat.

Dnes už nestojí na ledě jako hokejista, ale jako člověk, který ví, co znamená padnout a znovu vstát. A jeho příběh je důkazem, že i z nejtemnějšího tunelu existuje cesta ven – když se rozhodneme jít dál.