Rozbahněnou cestou mířím ke staré opuštěné sýpce, slepé díry po oknech sledují, jak se mi nohy boří do bahna. Rozhlížím se kolem sebe a usilovně si představuji, že louka je modrá hladina a vysoká tráva komíhající se ve větru jsou chaluhy rostoucí ze dna moře. Proč se o něco takového pokouším? Protože biocentrum Ostrůvek u Kobylí leží v místech, kde se v třetihorách rozlévalo historicky poslední moře na našem území.