Za obzorem

Princezna utíká z rodného města přes celé moře a na africkém břehu dostane jen tolik země, kolik přikryje jedna kůže. Z toho kousku vyroste město, které schová stovky lodí do kulatého přístavu a jednou pošle přes hory vojsko se slony. Příběh Kartága od prvního kopce až po poslední svitek.

Dvanáctiletý chlapec si troufne na koně, kterého nezvládl žádný z králových jezdců. Všimne si totiž něčeho, co ostatním uniklo: kůň není zlý, jen se bojí vlastního stínu. Stačí ho otočit čelem ke slunci.

Ten chlapec se jmenuje Alexandr a s koněm Bukefalem zůstane dvacet let. Dojdou spolu z Makedonie až do Indie.

V tomto dílu uslyšíte, proč s Alexandrovým vojskem šli muži, kteří jen počítali kroky, a jak přesně dokázali změřit cestu přes hory a pustiny. Proč dal Alexandr jednomu městu jméno po koni. Kdo ho nakonec zastavil, když to nedokázala žádná cizí armáda. A proč se muž, který dobyl perskou říši, postaral o hrob jejího zakladatele Kýra.

Na konci se dostaneme až k nám. Alexandrovy zlaté mince doputovaly do střední Evropy a Keltové si podle nich vyrazili své první peníze. Archeologové jejich stopy nacházejí i v Čechách.

Díl navazuje na vyprávění o sochaři Feidiovi a soše bohyně Athény.

Athény si nechají postavit nejkrásnější chrám na světě a sochu bohyně uvnitř. Sochař, který ji dělá, ale schová do jejího štítu něco, co tam nemá být. Kvůli tomu musí nakonec z města utéct.

Jen díky tomu se dostane k tvorbě další sochy. Tak mimořádné, že se stane jedním ze sedmi divů starověkého světa.

Král z východu chce dobýt Babylon, největší město své doby. Nezaútočí na hradby. Vymyslí něco, co nikdo nečeká — a když už je uvnitř, udělá s obyvateli něco ještě nečekanějšího.

Válec, na který to nechal napsat, si dnes můžete jít prohlédnout do muzea v Londýně.

Na vysočině dnešního Turecka existovala před třemi tisíci lety říše, která se rovnala Egyptu. Jmenovali se Chetité a znali tajemství, které zbytek světa dvě stě let neměl objevit — uměli tavit železo. V roce 1274 před naším letopočtem se u syrského Kadeše střetli v největší vozové bitvě starověku s faraonem Ramsesem II. Bitva neskončila vítězstvím ani jedné strany. O patnáct let později podepsali oba panovníci smlouvu, jakou dějiny lidstva do té doby nezaznamenaly — smlouvu o věčném míru.

Kronikář vypráví o železe, o Kadeši a o hliněné tabulce, jejíž kopie dnes visí v budově Organizace spojených národů v New Yorku.

Před čtyřmi tisíci lety, ve stejné době, kdy v Egyptě vyrůstaly pyramidy, žila u řeky Indus civilizace stejně velká a stejně bohatá. Její města měla ulice rovné jako pravítko, tekoucí vodu a kanalizaci pod zemí. Její obyvatelé znali písmo a zapsali po sobě přes čtyři tisíce nápisů. A přesto dodnes neumíme přečíst ani jednu jejich větu.

Kronikář vypráví o Harappě a Mohendžodáru — o největší zapomenuté civilizaci starověku a o jednom indickém archeologovi, který ji roku 1921 znovu vytáhl na světlo.

Když byly pyramidy staré patnáct set let, chodili se na ně dívat Egypťané jako my chodíme do muzea. Kdo je postavil, jak se jmenoval první architekt v dějinách a proč to nebyli otroci s biči nad hlavou. Cesta do Gízy a k muži, který první ukázal, že se dá stavět z kamene.

Před sto lety seděl v knihovně český vědec nad hliněnou tabulkou, kterou nikdo na světě neuměl přečíst. Patřila národu, který zmizel před třemi tisíci lety a znovu se ozval díky dvěma slovům: chleba a voda. Příběh Bedřicha Hrozného a zapomenuté chetitské říše.

Na jihu Mezopotámie stálo první opravdové velkoměsto světa: Uruk. Město z hlíny, kde se zrodilo písmo, první výplata a nejstarší příběh, jaký lidstvo zná. Poznáte chlapce, který se učí tisknout klínové značky do vlhké destičky, i krále Gilgameše, jehož hradba přežila čtyři tisíce let.

Dlouho se vědělo, že lidé nejdřív osídlili pole a teprve pak si postavili chrámy. Objev v tureckých kopcích tohle pořadí obrátil naruby. A o kus dál, v Jerichu, vyrostla kamenná věž dřív, než kdokoli na světě uměl napsat jediné slovo.