Mohlo by to všechno být tak, jak to popsal Karel Čapek v knize Povídky z druhé kapsy (1929). Jedna z nich se přímo jmenuje Ušní zpověď. Nešťastník v ní obtěžoval kněze, advokáty a lékaře. Ale od kněze nechtěl rozhřešení, od advokáta nežádal sepsat doznání a jedinou jeho útěchou, kterou bez hlesu přijal, byly injekce morfia před smrtí. Čapek se v krásně napsané povídce mýlil v tom, že cokoliv, co nemladý zoufalec s odulou tváří knězi řekne, musí být zpovědním tajemstvím... Cello vzal do rukou Jan Zemen, moc děkuji!