To, že se z døívìjších epoch nedochovalo témeø žádné støíbro z dvorní tabule, má dva dùvody: buï bylo opotøebované stolní støíbro, které již vyšlo z módy, èasto neúprosnì roztavováno, aby mohlo být novì zpracováno nebo se jeho majitel dostal do finanèních nesnází. Hlavním dùvodem pro použití støíbra na ražení mincí na konci 18. století jsou však napoleonské války, k jejichž financování byly roztaveny témìø všechny støíbrné pøedmìty v Rakousku. Výjimkou nebylo ani støíbro z dvorní tabule, které bylo tomuto úèelu rovnìž obìtováno. Støíbrné soupravy byly nahrazeny porcelánovým servisem Vídeòské manufaktury. Teprve od roku 1830/35 se pomalu zaèalo s nahrazováním støíbra pro dvorní tabuli. Zakázku obdržel Stefan Mayerhofer, pozdìji doplòovali servis Mayerhofer & Klinkosch, pøípadnì J. C. Klinkosch. Tento servis byl rozšíøen zejména po svatbì císaøe Františka Josefa s princeznou Alžbìtou Bavorskou roku 1854.