Už Josef Čapek v Kulhavém poutníkovi chválil možnosti pomalého pohybu. Kulháte-li cestou, místo abyste se jí řítili, uvidíte věci, které jste dosud neviděli. Uvidíte je v detailu, v barvách, v nečekaných souvislostech. Uvidíte „krajinu ozářenou ve slunci, s postavami ženců, žen trhajících jahody, s myslivci, rybáři, s milými dětmi, se zvířaty, květinami, motýly a ptáky, se zavinutou kuklou, s mravenčím vajíčkem, s jednou kapkou rosy“ – a nakonec vám „bude zemříti“.