Silný román o emočních bouřích dospívání, pevných rodinných poutech a zářivém příslibu svobody

Patnáctiletá Kambili a její starší bratr Jaja žijí privilegovaným způsobem života v nigerijském Enugu. Nic však není tak idylické, jak se na první pohled zdá. Kambilina otce totiž okolí uctívá jako velkorysého člověka, on je však zároveň náboženský fanatik a doma se chová jako despota.

Po vojenském puči sourozenci odjedou k tetě, kde poprvé okusí život mimo stín otcovy autority. Teta Ifeoma učí na univerzitě, doma má police plné knih, voní to u ní muškátovým oříškem a kari a domem se nese hlahol dětského smíchu.

Když se však Kambili s Jajou vrátí zpět k rodičům, napjaté vztahy se vystupňují a vyústí ve zvrat, který všem změní život. Po něm musí Kambili napřít všechny síly, aby se jí podařilo narušené rodinné vazby znovu scelit.

Lena je žena s poněkud mužským mozkem. Teda alespoň tohle říkají psychotesty. Orientuje se v mapě, rychle se učí jazyky a občas je sprostá jako dlaždič. Jenže má city, a to je celkem na prd. Obzvláště když její manželství zrovna stojí za starou bačkoru. Na scénu tak přichází Konstantin, bulharský ajťák, jehož vytrvalost a sebevědomí dokážou rozpustit i zmrzlinu v mrazáku. Jak to vypadá, když skončí posedlost, hysterie a zoufalství jednoho vztahu a začne objevování svobody s někým, kdo má ego vetší než kladrubák na steroidech? A jak se vlastně pozná, že je holka fakt liberální?

Knihu můžete podpořit na www.pointa.cz

Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit.

Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?

Bonnie a Clyde v uneseném letadle. Willie Roger Holder a Catherine Marie Kerkowová donutili posádku přeletět Atlantik a přistát i s výkupným v Alžírsku, aby později byli oslavováni francouzskými intelektuály v čele s Jean-Paul Sartrem. Čin frustrovaného veterána z vietnamské války a jeho krásné přítelkyně nebyl ojedinělý, mezi lety 1961 a 1973 bychom ve Spojených státech napočítali více než sto padesát únosů.

Reportér Brendan I. Koerner poskládal mozaiku těch nejtypičtějších i nejbizarnějších. Nezůstává ale jen u mistrných popisů různých motivací únosců a jejich proměnlivé úspěšnosti. Sleduje také to, jak zásadně se proměnila letecká doprava. Nastoupit do letadla dnes automaticky znamená řadu bezpečnostních kontrol, přísná pravidla pro příruční zavazadla a zdlouhavé čekání. Nic z toho v šedesátých letech nebylo běžné. Zejména na americké půdě, kde jsou vzdálenosti velké, to byl rychlý – i když drahý – dopravní prostředek, kde bylo možné si koupit letenku na poslední chvíli a přiběhnout na letiště půl hodiny před odletem. Letecké společnosti nechtěly ohrozit své zákazníky ani posádku a vyhověly únoscům ve všem – od výše výkupného po dopravu do zvolené destinace. I tady Koerner zdařile popisuje, jak se střetly ekonomické a bezpečnostní zájmy. Agenti FBI měli na celou věc jiný názor než aerolinky, ale trvalo dlouho, než s nimi kapitáni letadel začali spolupracovat. Kniha Nebe patří nám je v neposlední řadě průvodcem po tehdejší geopolitické situaci i náladách v americké společnosti šedesátých a sedmdesátých let: Kam unesená letadla mířila? Proč Francie nechtěla vydat Holdera a Kerkowovou? A jaká byla motivace únosců?

Brutální čin a jediný svědek, jehož chorá paměť odmítá vydat pravdu. Návrat hypnotizéra v osmém případu komisaře Joony Linny.

Šestnáctiletá Jenny zmizí cestou ze školy. O pět let později se její tělo objeví na hřišti v centru Stockholmu. Pachatel dívku oběsil obzvlášť krutým způsobem — na ocelovém laně ji vytáhl na dětskou prolézačku. Kdo může něco takového udělat? Joona Linna se s vervou pouští do vyšetřování. Tuší, že Jenny nemusí být jediná.

Díky bezpečnostním kamerám se policii podaří najít očitého svědka, jenže se ukáže, že jde o psychicky nemocného muže. Z toho, co viděl, si vůbec nic nepamatuje. Joona se proto znovu spojí s hypnotizérem Erikem Mariou Barkem. Pomůže mu odhalit pravdu?

Světový bestseller, jehož se prodalo přes milion výtisků, román jednohlasně oceňovaný literárními kritiky i zástupy čtenářů, dílo v nejužší nominaci na prestižní Booker Prize, vítěz nespočetných anket o knihu roku – to vše je román Normální lidi od irské autorky Sally Rooneyové.

Jeho hlavní hrdinové Marianne a Connell vyrůstají na malém městě, ale tím jejich podobnost končí: na střední škole patří Connell ke hvězdám a Marianne je outsider. Když se spolu jednou dají do řeči, změní to jejich život. O rok později už oba studují na vysoké škole v Dublinu. Z Marianny se mezitím stala královna večírků, zatímco nejistý Connell jen velmi těžko nachází své místo ve společnosti. Ačkoliv se oba pohybují v rozdílných kruzích, přitahují se k sobě jako dva magnety. Marianne čím dál víc propadá sebedestrukci a Connell hledá svůj smysl života jinde, oba jsou však konfrontování tím, jak daleko dokáží zajít, aby druhého zachránili.

Román Normální lidi je příběh o vzájemné fascinaci, přátelství a lásce. Stejně jako ve své veleúspěšné prvotině Rozhovory s přáteli i zde Sally Rooneyová prokazuje nesmírnou otevřenost, vhled do hloubky a složitosti lidského života, a zároveň břitký vtip a sarkastický nadhled.

Čeho lze dosáhnout, když se dobří lidé spojí proti zlu?

Píše se rok 1936 a nacisté jsou v očích patnáctiletého Stephana Neumana, začínajícího dramatika a syna bohaté vídeňské židovské rodiny, a jeho nejlepší přítelkyně, matematicky nadané Žofie-Heleny, jen primitivními neotesanci. Když se Hitlerovy síly dají do pohybu, bezstarostná nevinnost obou mladých lidí vezme zasvé.

V temnotách se však skrývá naděje. Holanďanka Truus Wijsmullerová riskuje vlastní život při pašování dětí ze zemí okupovaných nacisty do států, které jsou ochotné je přijmout. Tante Truus, jak jí všichni říkají, je odhodlaná zachránit tolik děti, kolik jen bude možné. A tak když Velká Británie rozhodne, že bude přijímat nezletilé uprchlíky z Říše, odváží se vyjednávat dokonce s Adolfem Eichmannem. Pustí se do závodu s časem ve snaze dopravit stovky dětí do bezpečí.

A na dobrodružnou cestu se vydávají i Stephan a Žofie-Helena.

Román Bumerang velmi otevřeně popisuje různé formy násilí ve vztazích. A násilí, to nejsou jen facky nebo nadávky. Čím bližší vztah k někomu máte, tím pravděpodobněji se vám může stát, že neuhlídáte tu pomyslnou hranici, přes kterou by už neměl jet vlak. Násilník si postupně získává vaši důvěru (důvěru oběti), podlehnete falešné iluzi, že máte mnoho společného… a cesta ven ze začarovaného kruhu je najednou velmi těžká. Natolik, že se vám každá snaha o rozumnou dohodu několikrát vrátí jako bumerang. Autorka ve svém novém románu na příbězích tří žen zachycuje, jak se chovají násilníci, jak se chovají lidé, kteří zachraňují ostatní (a přitom by měli začít u sebe), jak se chovají lidé, kteří neustále „brečí“, mají tendenci konat dobro, a přitom parazitují na ostatních. Je to kniha, která má schopnost otevírat oči a uvědomit si, že jsou věci, před kterými nikdy neutečete a ať už jsou dobré či zlé, mohou se vám vrátit jako bumerang.

Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.

Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň…

Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.

Kniha americko-izraelského novináře, komentátora a spisovatele Josiho Kleina Haleviho (1953) obsahuje deset dopisů imaginárnímu Palestinci, jenž žije na dohled Haleviho domu, „na opačné straně betonové zdi“, která rozděluje jejich společnou krajinu. Tedy za bezpečnostní bariérou, která odděluje Izrael a Západní břeh Jordánu. V těchto dopisech se snaží přesáhnout nejen zeď konkrétní, ale i tu vnitřní mezi oběma národnostmi. Halevi píše z pozice Izraelce, který uznává autentickou palestinskou identitu a právo Palestinců na vlastní stát, a současně žádá totéž od palestinské strany, tedy aby uznala právo Židů na existenci ve svém státě. Jak říká, svými dopisy chtěl upřímně popsat „sny a obavy každého z nás“, dosáhnout určitého porozumění a odezvy. V listech se zabývá judaismem; židovskou historií; sionismem, židovskou identitou, dvojím narativem ve vztahu k Palestině a Izraeli; významem země izraelské pro Židy, zkušeností holokaustu (i tím, jak je židovská genocida v arabských zemích popírána); zkušeností z doby masových teroristických útoků na izraelské civilisty; izraelskou současností, včetně úvah o možnosti a nutnosti soužití.

Autor nechce poučovat, ale snaží se o vysvětlení, chce zahájit dialog, který umožňuje vzájemné pochopení a dohodu, protože, jak říká „jednou z hlavních překážek míru je neschopnost vyslechnout si příběh toho druhého“.

Jakkoli jsou dopisy určeny „palestinskému sousedovi“, jako pokus o upřímné, citlivě napsané vysvětlení složité situace v Izraeli zaujmou každého, kdo se o dění na Blízkém východě zajímá. Epilog knihy tvoří ohlasy palestinských čtenářů, kteří mnohdy kriticky a polemicky, mnohdy smířlivě a s nadějí reagují na Haleviho text a snaží se situaci zachytit ze své perspektivy.