Dlouho jsem se tolik nenatrápila jako nad četbou jedné Máraiovy románové trilogie. Děj začíná monologem opuštěné vznešené dámy z Budapešti. V její zpovědi jde o zprávu ze světa, který už dávno není a který tehdy, těsně před druhou světovou válkou, neviditelně mizel, až zmizel docela. Svět hodnot a řádu, který byl směšný a přitom pevný, dusivý a současně přehledný.