Dnes se zastavíme u tématu, které je v dnešní době možná aktuálnější než kdy dřív. Umění být sám – a nebýt osamělý. Na první pohled to může znít podobně. Samota a osamělost. Ale ve skutečnosti jde o dva velmi odlišné stavy. Jeden tíží a druhý může proměňovat. Zkusme se dnes podívat na to, jaký je mezi nimi rozdíl – a proč je důležité nebát se být sám.

Dnes si budeme povídat o něčem velmi prostém – ale často přehlíženém. O radosti z maličkostí.
Žijeme v době, kdy hledáme silné zážitky, výjimečné okamžiky, něco, co nás „nakopne“. Ale to, co máme přímo před nosem, nám přitom uniká.
Ale co když se ta skutečná radost skrývá jinde? Blíž, než si myslíme. A kde vlastně radost začíná?

Budeme si povídat o smíchu a úsměvu. O něčem, co se může zdát obyčejné – a přitom to má velkou sílu. Možná si ani neuvědomujeme, jak moc tyto malé projevy ovlivňují naše vztahy, naše prostředí… a vlastně i svět kolem nás.
Co pro nás vlastně znamená smích?
A může mít i hlubší rozměr?

Pokoj Vám: Jsou to slova, která zazněla při prvním vystoupení papeže Lva XIV po jeho zvolení. Sdělení sice krátké, ale o to silnější. V době, kdy svět zažívá napětí, konflikty a nejistotu, zní možná až nečekaně prostě.
Co ale vlastně znamená pokoj?
A jak se může týkat nás samotných – v našem každodenním životě?

Dnes spolu probereme téma, které opravdu není snadné. Budeme si povídat o chvílích, kdy máme pocit, že věci přestávají dávat smysl.
Každý z nás se už dostal do do situace, kdy naprosto nerozuměl tomu, co se to vlastně děje. Chvíle, kdy události přicházejí nečekaně, věci se komplikují, vztahy se mění a všechny životní jistoty náhle mizí.
A pak si klademe otázku: Proč?
A odpověď nepřichází...

Často se o rozdělení mluví v souvislosti s politikou, v médiích nebo ve veřejném prostoru. Ale pravdou je, že to nejcitlivější se nikdy neodehrává někde daleko.
Odehrává se totiž přímo mezi námi. V rodinách. V přátelstvích. V obyčejných rozhovorech.
Co se stane, když někdo blízký vidí svět úplně jinak než my?
A dokážeme spolu i přesto zůstat?

Míváme přece okamžiky, kdy „nic nemusíme“.
Ale co v té chvíli děláme?!? Odpočíváme opravdu? Užíváme si volnosti? Nebo jen měníme jednu aktivitu za druhou?
A dokážeme vůbec jen opravdu být?

Každý z nás nějaký má. Nebo si alespoň myslí, že ho má...
Máme dům, byt, místo, kam se vracíme. Ale je to opravdu domov?
Zkusíme se dnes na chvíli zastavit a podívat se na rozdíl mezi domem a domovem. A také na to, co vlastně tvoří místo, kde se člověk cítí opravdu dobře a které můžeme nazývat svým domovem.

Dnes se zastavíme u zkušenosti, kterou v životě prožije téměř každý člověk. U chvíle, kdy z našeho života odejde někdo, kdo pro nás byl důležitý. Někdo, kdo nás vedl, inspiroval, komu jsme prostě důvěřovali.
Může to být rodič, učitel, duchovní průvodce, přítel. Nebo člověk, který nás provázel určitou částí života. A když takový člověk odejde, zůstane v nás zvláštní prázdnota. Jako bychom najednou ztratili orientaci.

Odpuštění není jen slovo, které slýcháme v kostele nebo čteme v knihách. Je to cesta měnící lidská srdce. Cesta, která přináší klid tam, kde byl dlouho neklid. Je to vlastně prostor pro nový začátek.

Dnes se v našem zamyšlení dotkneme tématu, které je velmi lidské, ale zároveň mimořádně náročné. ... Tématu odpuštění...