Nechceme se hádat, ale… Hádky jsou neoddělitelnou součástí našich soukromých a profesionálních vztahů! Prostě se jim nejde vyhnout. Jinak člověk exploduje. Máme ale vůbec příležitost naučit se, jak se hádat líp a jak se vyhnout tomu, aby nás konflikty totálně zničily?

U velké části z nás se neshody v rodině řešily křikem a mlácením dveřmi, trestáním, defenzivními proklamacemi nebo se prostě neřešily vůbec. Z domu jsme si tak úplně nejlepší nástroje pro zvládání konfliktů neodnesli*y. Právě mechanických návodů a strategií pro řešení sporů je ale dnes všude plno. Často na ně narazíme ve spojení s poučkou, že konflikt máme vnímat především jako potenciál k osobnímu růstu i utužení mezilidským vztahů.

Pokud je ale hádání se tak hot, proč se ho mnoho z nás tolik bojí? Jak by měla vypadat rezoluce sporu, která nebude oproštěná od lidských emocí? A jak se (ne)umí hádat redaktorky Druhé : směny? I o tom jsme si povídaly v prvních Hlasovkách živě!

Odcházíš z prvního rande, před nímž jsi strávila hodiny v koupelně, u šatníku, před zrcadlem. On se tě pak nezeptá ani na jednu otázku. Ty o něm zjistíš všechno. V kapse už ti ale vibruje zpráva, jak si to moc užil a kdy se uvidíte příště. S takovou situací už se nejspíš setkala nejedna žena. Randění v patriarchátu je (občas) prostě katastrofa.

Proč do vztahů s muži musíme často vkládat tolik práce? Proč máme mnohdy pocit, že jsou na nás kladeny mnohem větší nároky než na ně? Nepohybujeme se už kvůli naší frustraci na hraně femcelství? A existuje něco takového vůbec?

V novém dílu podcastu Hlasovky rozebíráme první otázku od našeho skvělého posluchačstva! Bavíme se nejen o randění, ale taky o tom, jak s muži spolupracovat v pracovních i aktivistických kolektivech. Existuje cesta ven z únavy a odcizení, které někdy může chování našich soudruhů vyvolávat? Pro odpovědi (nebo taky ne) laďte čtvrtý díl ve všech podcastových aplikacích.

Mentální zdraví je všude – na sociálních sítích, v médiích, v podcastech i v našich konverzacích s přáteli. Máme pro své pocity lepší slovník než kdykoli předtím. Umíme pojmenovat toxické vzorce chování a o vytyčování a respektování osobních hranic mluvíme téměř každý den. Jenže se nezdá, že by se naše mentální zdraví skutečně závratně zlepšovalo. A už vůbec se nezdá, že bychom se lépe chovali*y k sobě navzájem. Někteří lidé se navíc naučili terapeutickou řeč používat jako zbraň.

Má být mentální zdraví skutečně naší prioritou v jakékoliv situaci? Jak s ním vlastně nakládat uvnitř aktivistických kolektivů? I o tom si povídáme ve třetím díle Hlasovek!

Kolikrát jste se někomu snažiliy vysvětlit, že i bez romantického vztahu jste plnohodnotným člověkem? Že se nehodláte spokojit s bare minimem jen proto, abyste mohliy s někým vítězoslavně chodit po ulicích ruku v ruce? Romantická láska je nám od malička prezentovaná jako životní cíl, bez kterého nemá nic smysl. Mnohdy ale ohlodává přátelské vztahy i různé verze našich osobností, které bychom mohli*y objevovat s jinými lidmi.

Co když je ale pro nás romantický vztah opravdu tím nejdůležitějším? Máme se kvůli tomu cítit špatně? A pokud jsme v monogamním dlouhodobém vztahu, znamená to automaticky, že jsme proto míň osvobození*é? S podobnými pochybnostmi bojuje i druhosměnní redaktorka Eliška, která se někdy cítí být obětí mýtu romantiky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale často si to vlastně užívá. Tak co s tím? Pojďte to s námi zkusit rozmotat v druhém díle našeho podcastu Hlasovky!

Vzpomenete si občas na to, jak jste ještě před pár lety sebevědomě hlásaliy názory, které vám dneska přijdou úplně zcestné? Chtěliy byste se v takových momentech ze všechno toho studu zcvrknout nebo se schovat pod peřinu, aby vás nikdo neviděl? Tak to jste na tom podobně jako naše redaktorka Míša, která kdysi coby zapálená liberálka a čtenářka Respektu přesvědčovala svou babičku, že slevy na jízdném pro seniory*ky a studenstvo jsou totálně mimo, protože takový rozpočtově neodpovědný krok jednou zaplatíme my, mladí!

Za mnohá naše dřívější já se stydíme. Důležitější než sdílení (ne)dávných trapných názorů je ale ptát se, proč jsme je měly a jaké prostředí je formovalo. Ne každý má štěstí narodit se do rodiny, kde se marxistická teorie „saje jako mateřské mléko”. Nakonec jsme se tam ale stejně dostaly. Jak je to možné? Jaké zážitky byly nutné ke změně politických přesvědčení? A co když za pár let budeme cringovat nad tím, co teď tvrdíme? To rozebíráme v prvním dílu Hlasovek.

Milujete nahrávání hlasových zpráv svému kámošstvu? Zastaví se vám to třikrát v polovině věty a opakujete po čtvrté tu stejnou věc, protože si nepamatujete, co jste vlastně říkali*y na začátku? Připomínají občas vaše hlasovky svou délkou podcast? Ty naše totiž ano, a tak jsme si řekly, proč z toho ten podcast neudělat.

Hlasovky Druhé : směny vychází nepravidelně každých pár týdnů. Povídáme si v nich o tom, co nás v našich životech trápí, co nám dělá radost, co nám nedá spát a díky čemu spíme naprosto klidně. Především ale chceme rozebírat témata vašich hlasovek, které naší redakci můžete poslat přes DMs na našich sociálních sítích nebo na mail [email protected].