Ženy pomáhaly parašutistům, vracely se pro raněné, když kolem létaly kulky. Předávaly zprávy, některé se dokonce postavily nepříteli se zbraní v ruce – ženy se za druhé světové války odvážně zapojily do boje. Přesto jejich příběhy dodnes často zůstávají zapomenuté.

Ženy pomáhaly parašutistům, vracely se pro raněné, když kolem létaly kulky. Předávaly zprávy, některé se dokonce postavily nepříteli se zbraní v ruce – ženy se za druhé světové války odvážně zapojily do boje. Přesto jejich příběhy dodnes často zůstávají zapomenuté.
Když se řekne „válečný hrdina“, většina lidí si představí neohrožené odbojáře, jako byli Josef Mašín a Václav Morávek nebo parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš. Tisíce žen, které se zapojily do protinacistických akcí, jsou ale stále v jejich stínu.  
„Myslím, že například celý domácí odboj by se bez žen prostě neobešel,“ upozorňuje ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa. „Velmi často tu skutečnou pomoc třeba parašutistům poskytovaly rodiny. Ta asi nejznámější je rodina Moravcových z Biskupcovy ulice, které sympatickým, laskavým způsobem vládla Marie Moravcová.“

„V jejich bytě parašutisté, a to nejenom z Antropoidu, žili, přespávali a dostávali najíst. A Marie Moravcová se v tomto úkrytu v podstatě stala hlavním organizátorem pomoci .“

Nakonec za to zaplatila životem. Stejně jako desítky dalších podporovatelů parašutistů, kteří uskutečnili úspěšný útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pro Marii Moravcovou si gestapo přišlo do jejího bytu a ona raději spolkla jed, aby neprozradila nic o dalších členech odboje. 

Příběh jak z hollywoodského filmu

Do domácího odboje se po nacistické okupaci zapojila také Jarmila Pelčáková. Její otec navázal spolupráci s Obranou národa a Jarmila mu pomáhala třeba při organizování útěků lidí za hranice. Jedním z těch, kteří se na západní frontě chtěli přidat k československým jednotkám, byl i Jarmilin přítel Gustav Svoboda. A Jarmila svému milému pomohla. Na hranici si oba mladí lidé slíbili, že na sebe počkají a že se znovu sejdou, až válka skončí. Zatímco Gustav bojoval za svobodu svojí vlasti ve Francii a Anglii, v protektorátu začalo gestapo utahovat smyčku kolem odbojových skupin.

A jak celý příběh skončil? To uslyšíte v Hlasech paměti s Lucií Korcovou a Mikulášem Kroupou.

Spojenecké americké a britské jednotky provedly vzdušný útok na hlavní město Saska. 13. až 15. února 1945 bombardéry ve čtyřech náletech shodily na Drážďany přes 3900 tun pum. Ohnivé peklo přineslo ale i jednu nečekanou záchranu…

Ohnivá bouře tehdy zničila šest a půl kilometru čtverečních města především v jeho historickém centru. Počet obětí se odhaduje na 25 tisíc lidí. „Byla to celá obrovská řada, jedno letadlo vedle druhého. Přiletěly asi doprostřed města a už to začalo padat,“ vzpomínala pro Paměť národa Anna Pokorná. Za války byla v Německu nuceně nasazena. „Slyšeli jsme obrovské dunění a najednou vytryskly ze všech stran ohně. Tak jsem si říkala: to je bombardování… Sirény ani nestačily zavýt...“ Bombardování Drážďan je dodnes považováno za jeden z nejkontroverznějších vojenských útoků druhé světové války. Po jeho provedení se otevřela diskuze, jak moc byl podobný úder potřeba ve chvíli, kdy Německo už bylo na kolenou. V té době městem navíc proudily tisíce uprchlíků. „Myslím, že tato debata je velice důležitá pro lidstvo jako takové, světové války jsou něco nepředstavitelného…“ upozorňuje ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa. 

„Záběry, které obletěly svět – záběry nejen hořícího města a trosek, ale těch tisíců spálených lidských ostatků – tak tohle se samozřejmě musí dotknout každého...“

Drážďany byly považovány nejen za kulturní a průmyslové centrum, ale šlo také o důležitý komunikační uzel. Cílem spojeneckých náletů proto bylo zasažení infrastruktury a demoralizování německého obyvatelstva. Přestože se bombardování Drážďan stalo symbolem utrpení civilistů, pro některé české vlastence tehdy znamenalo naději na záchranu. 

Jedním z nich byl Jan Maryška, který se krátce po německé okupaci zbytku Československa v březnu 1939 zapojil do odboje. Na začátku podzimu 1942 ho ale dopadlo gestapo a v prosinci 1944 byl převezen do Drážďan a odsouzen k trestu smrti. Zatímco čekal na vykonání rozsudku, přišly únorové nálety spojenců. Jedna z bomb poškodila i věznici, ve které byl Jan Maryška.Jak vzpomínají na bombardování Drážďan Češi, kteří ho zažili? A jak se město po válce proměnilo? Poslechněte si nový díl podcastu Hlasy paměti s Lucií Korcovou a Mikulášem Kroupou.

15. dubna 1945 britská armáda osvobodila koncentrační tábor Bergen Belsen. Panovaly zde katastrofické podmínky – tábor byl přetížen, chybělo jídlo, šířil se tyfus. Britům se naskytl děsivý pohled: asi 60 tisíc lidí v kritickém stavu a 13 tisíc mrtvých… 

Osvobozením tábora umírání lidí neskončilo, nemocných bylo příliš mnoho. „Ze začátku došlo k takovému nedorozumění... Vojáci byli úplně v šoku, chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vyhladovělé vězně s to ale byla smrt. Takže spousta z nich po osvobození ještě zemřelo,“ vzpomínala pro Paměť národa Jarmila Weinbergerová. „Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila.“

„Ještě nám rozdali takové svačinové konzervy, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušeli vařit, nevěděli jsme, co to je. Byla to instantní káva. Pila jsem jen tu kávu, a tím jsem se víceméně také zachránila.“
Navzdory snaze britské armády mnoho lidí zemřelo ještě po osvobození Bergen Belsenu. Odhady mluví až o 15 tisících lidí. Britové tábor nakonec spálili a velitele Josefa Kramera odsoudili k trestu smrti. 

Vlak mrtvých a pomsta vězňů 

29. dubna 1945 osvobodili příslušníci americké 45. pěší divize koncentrační tábor Dachau. Podmínky, které tady uviděli, byly otřesné. Podobně jako v případě Bergen Belsenu i do Dachau nacisté na konci války stahovali vězně z jiných táborů a Dachau bylo mnohonásobně přeplněné. V táboře pro deset tisíc lidí jich na konci dubna bylo na 30 tisíc. I tady řádil tyfus, který si vyžádal tisíce obětí. Američtí vojáci všude kolem viděli mrtvá těla v různém stupni rozkladu a na železniční vlečce našli odstavené vagony, které skrývaly hrůzný náklad – šlo o takzvaný vlak mrtvých z Buchenwaldu. Američané byli otřeseni vším, co viděli. A popadl je vztek. 
Jaká byla reakce amerických vojáků? A co spojuje vězně z Bergen Belsenu? Poslechněte si nový díl podcastu Hlasy paměti s Lucií Korcovou a Adamem Drdou. Nová epizoda vychází každých 14 dní. Přihlaste se k odběru, ať vám žádný díl neuteče!

Rudá armáda 27. ledna 1945 vstoupila do Auschwitz-Birkenau, německého nacistického  koncentračního a vyhlazovacího tábora. Před vojáky se otevřel tragický pohled. Mezi dřevěnými baráky se potácelo sedm tisíc zesláblých a nemocných lidí.

Příběhy z historie budou vyprávět lidé, kteří je zažili. Novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa v podcastu ČRo Plus a Paměti národa přibližují klíčové okamžiky 20. století.

Mlčení – po druhé světové válce spojovalo řadu lidí, kteří prošli peklem nacistických lágrů a věznic. Někteří o svých zážitcích nikdy nemluvili, jiní prolomili hradbu ticha až po desítkách let. Mikuláš Kroupa a Adam Drda příběhy pamětníků vyhledávají, poslouchají a zaznamenávají už více než dvacet let. Jejich zájem ale sahá mnohem dál. 
„Naproti nám ve Střešovicích bydlel takový dvoumetrový, šlachovitý starý muž. Jmenoval se Ludvík Korcz. Jako dítě jsem se ho docela bál. Bylo to jak z toho filmu Sám doma,“ vypráví Mikuláš Kroupa. 

„Myslím, že si všiml, že se ho bojím. Jednou mě zastavil a dal mi odznáček s americkou vlajkou. Ale nikdo z nás v té době příběh Ludvíka Korcze neznal.“

„Já jsem vyrůstal v rodině, která je velmi poznamenána 20. stoletím z různých stran a různými způsoby. A jako dítě jsem trávil hodně času v pohraničí,“ vzpomíná Adam Drda. 

„Asi v šestnácti letech jsem si uvědomil, že o historii jak Sudet, tak některých členů rodiny nevím vůbec nic, protože to jsou zamlčené dějiny. A pak jsem se setkal s lidmi, kteří mi o všem konečně něco řekli.“ 

„Je to tou rodinnou zátěží, protože co si pamatuju, tak u nás doma se pořád vyzdvihoval můj praděda, který byl v protinacistickém odboji,“ dodává Lucie Korcová. 

„Nejdřív jsem to brala tak, že takhle to prostě bylo, a nic nezpochybňovala. Ale čím jsem byla starší, tím víc to ve mně hlodalo – co když to nebylo úplně tak, jak babička říkala…“

Lucie Korcová, Adam Drda a Mikuláš Kroupa v prvním díle podcastu Hlasy paměti popisují, kde vznikl jejich zájem o historii. A také proč je důležité ji připomínat. Nová epizoda vychází každých 14 dní. Přihlaste se k odběru, ať vám žádný díl neuteče!