Má za sebou přes tři desítky společných a přes deset autorských výstav, ale také řadu vystoupení a prezentací na mezinárodních sympoziích, výstavách a veletrzích.

Vedle vlastní tvorby se už pátým rokem věnuje i práci s nastupující generací šperkařů a designérů, u nichž, jak často zdůrazňuje, klade maximální důraz na řemeslnou preciznost a smysl pro detail. Stejně tak ale v jeho oblíbené disciplíně – autorském šperku, dokáže u studentů podporovat a rozvíjet odvahu a touhu experimentovat. Šperkař, designér, výtvarník, grafik a v neposlední řadě i pedagog MgA. Martin J. Pouzar, MCA, se stal dalším hostem naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama, v níž vám představujeme zajímavé osobnosti z Libereckého kraje, které se věnují řemeslům, umění, ale také tvorbě a rozvoji autorských značek.

Martin J. Pouzar studoval Uměleckoprůmyslové zpracování kovů na SUPŠ a VOŠ v Jablonci n. Nisou, Pedagogiku pro mistry odborné výchovy na Technické univerzitě v Liberci (TUL),  zároveň je absolventem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, na Fakultě multimediálních komunikací v ateliéru Průmyslový design (prof. akad. soch. Pavel Škarka), a na Západočeské univerzitě v Plzni na Fakultě designu a umění L. Sutnara v ateliéru Design kovu a šperku (doc. M. A. Petr Vogel).  

Kromě jiných aktivit působí jako pedagog na Katedře designu Textilní fakulty Technické univerzity v Liberci, a to konkrétně v ateliéru skla a šperku v Jablonci nad Nisou. Tam vede studenty mimo jiné i při navrhování a tvorbě autorského šperku, tedy oboru, který patří mezi nejmladší disciplíny volného výtvarného umění.

„Autorský šperk, alespoň tak, jako ho vnímáme a chápeme my šperkaři, v sobě může ukrývat každou z disciplín výtvarného umění. Takový šperk může být malou sochou, malým obrazem, malou instalací. Čím mě naprosto fascinuje, je to, že nemá žádné limity. I díky tomu mě nikdy nepřestane bavit. A to nejen materiálové, protože vyrobit se dá skutečně z čehokoliv. Často nemá ani limity například v tom, zda je vhodný k nošení či nikoliv. Mnohdy vlastně ani dobře nositelný není. I přesto, že se jedná o brož nebo o prsten. Hranice mezi autorským šperkem a zcela volným výtvarným vyjádřením, třeba plastikou, se tady zcela prolínají. Respektive, ty hranice tam ani nejsou,“ říká tvůrce a pedagog Martin J. Pouzar.

Jak náročné je autorský šperk studovat?

A dá se tímhle uměleckým oborem v Čechách vůbec uživit?

Nejen na tyhle, ale i řadu dalších otázek, najdete odpovědi v dalším dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Přejeme vám příjemný poslech!

Navazují na více než stoletou tradici Turnovského díla. Nově zrekonstruovanou pasáž od počátku chtělo město Turnov zasvětit tradičním řemeslům, ale to, jak komplexní projekt nakonec vznikl, je zásluhou uměleckých řemeslnic.

„Chtěly jsme, aby řemeslníci v uličce měli možnost spolupracovat a lidé nám mohli koukat takříkajíc pod ruce. Důležité pro nás i pro město bylo, aby se v uličce stále něco dělo a návštěvník vždy viděl řemeslníka při práci. Proto když jsme nakonec daly dohromady celou skupinu řemeslnic, která kompletně obsadí všechny prostory, kývli na spolupráci s námi,“ vysvětlují společně krejčová Alena Novotná a zlatnice Pavlína Hájková.

V prvopočátku se sešlo několik samostatných dvojic či trojic na sebe navázaných uměleckých řemeslnic a postupně navzájem zjistily, že se dokážou skvěle doplňovat jak po stránce řemeslné a umělecké, tak lidsky.

Jako puzzle do sebe zaklaplo vše, co mělo a každý, kdo turnovskou Uličku řemesel navštíví, tu pozitivní energii pocítí na vlastní kůži. Můžete tu vidět práci zlatnic, krejčířky, ševcové, keramičky, brusičky a rytečky skla, malířky a dokonce nožířky. Zní to jako by ulička měla měřit několik desítek metrů, ale přitom je to velmi intimní a útulný prostor, vnitřní pasáž mezi ulicemi Antonína Dvořáka a Markova. Jednotlivé dílny fungují totiž jako sdílené na principu showroomu s ukázkou řemesla. V jedné z největších dílen je šest řemeslnic, které se v prostoru různě střídají. Většina z nich má svou dílnu doma, s většími stroji a třeba i „špinavým“ provozem.

„Smyslem nebylo přenést si sem do Uličky celou dílnu a svou výrobu,“ upřesňuje Pavlína Hájková. „Taková byla i dohoda s městem, že tu nebudeme prášit, dělat pokusy s kyselinami a podobně,“ směje se.

Cílem je předvádět řemeslo tak, aby to bylo zajímavé pro návštěvníky i z řad turistů a zároveň to bylo pro nás reálně místo, kde můžeme pracovat. Různě se tu kloubí showroom s možností nákupu, místo pro setkávání se zákazníky a zároveň příležitost pro veřejnost vidět proces tvorby.

„Zjistily jsme, že se dokážeme navzájem inspirovat a začaly vznikat nové projekty.“

Vedle samotného provozu dílen pořádají řemeslnice i různé řemeslné workshopy. Při nich se krásně začaly propojovat dovednosti jednotlivých členek uskupení a nejvíc z toho mohou těžit právě zájemci z řad veřejnosti. Nabízí se jim naprosto unikátní příležitost vyzkoušet si různé techniky a vytvořit si originální výrobek.

Čerstvě se otevřel také prostor v patře nad obchody, kde vznikla galerie a plány jsou do budoucna třeba i na kavárnu.

Jaké jsou další plány na rozvoj projektu i ohlédnutí do historie Turnovského díla vám přináší aktuální díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Přejeme příjemný poslech!

Může se vám hodit:

http://ulickaremesel.cz/

https://www.facebook.com/groups/ulickaremesel/

S výrobou první keramiky začala náhodou. Když před třemi lety dokončila v termínu vysokou školu, najednou měla spoustu času a nedařilo se ji sehnat brigádu. A tak jednoho dne požádala svoji maminku, toho času učitelku ve škole, zda by si nemohla zkusit práci s hrnčířským kruhem ve školní dílně. Chtěla si prý zkusit vyrobit pár květináčů pro své pokojové květiny, které jsou její velkou vášní.

Tradičnímu hrnčířskému řemeslu a kamenině, se kterou pracuje nejčastěji, nakonec Marie Skuhravá z Jablonce nad Nisou propadla natolik, že zanedlouho začala stavět vlastní malou dílnu a založila značku Keramikuju.cz.

„Jsem samouk. Mamka mi sice umožnila se dostat k prvnímu kruhu a ukázala úplný základ, protože ona sama keramička nikdy nebyla. Nicméně postupně jsem se učila krok za krokem. Z videí na YouTube, ale i vypůjčených knih. No a nakonec jsem se do toho pustila naplno,“ vzpomíná po třech letech mladá keramička, která v začátcích trávila spoustu času tím, aby se řemeslo naučila co nejlépe.

Výrobků, které začala tvořit nejprve pro sebe, si postupně začali všímat i přátelé a kamarádi. Později si pak vytvořila i profil na Instagramu, kde ji dnes sleduji na 18 tisíc followerů, a díky němuž ji vyhledává většina zákazníků.

„Mám i e-shop, ale ten aktuálně nechávám celý přestavět a udělat od základu nový, protože původní už zkrátka nevyhovuje mým požadavkům. To, co vyrobím, navíc většinou prodám přímo přes Instagram a v e-shopu. A to tak rychle, že jsem velmi často brzy vyprodaná,“ vysvětluje s úsměvem mladá keramička a dodává, že za celou dobu své krátké kariéry neuvažovala o jiných prodejních kanálech, protože k tomu nemá důvod. Cíleně vynechává i různé trhy a design markety. Prý proto, že na trzích nemá šanci oslovit správné zákazníky. U design marketů se jí zase nevyplatí investovat do pronájmu za prodejní místa, protože jsou nastavené tak, že konkrétně jí se to ekonomicky nevyplácí.

Nově letos začala zkoušet i formát POP-UP store, který v jejím případě znamená, že si zákazníky pozve přímo do své keramické dílny v Jablonci nad Nisou. Na podzim chce vyzkoušet i jeden v Praze.

„No a část mých výrobků prodají různé kamenné obchůdky, nicméně klíčový je pro mě e-shop a objednávky, které lidé aktivují přes Instagram,“ popisuje keramička.

Ačkoliv se svému řemeslu věnuje naplno teprve několik měsíců, už začíná uvažovat o tom, že by své aktivity ještě dál rozšířila.

„Sotva jsem dokončila malou dílnu, tak jsem začala pokukovat po větším prostoru. Mám totiž takový sen, že bych založila ateliér, kam by se lidé mohli objednávat na workshopy. Ideálně bych ráda prostor tak pro pět nebo šest žáků. To by ale znamenalo i více keramiků, kteří by řemeslo učili. Musím to ještě vše dobře propočítat, nicméně jeden takový prostor už mám vyhlídnutý,“ vypráví s nadšením zakladatelka Keramikuju.cz Marie Skuhravá.

A co by poradila těm, kteří zvažují, že by začali podnikat a chtěli založit podobně malou značku, jako je její Keramikuju.cz?

„Hlavně začněte. Je to klišé, ale je to tak. Spousta lidí o tom jen mluví, ale nakonec nezačnou, což je škoda. A pokud se toho bojíte, tak to nejprve začněte dělat jako „bokovku. Klidně po nocích. Váš čas přijde. Zároveň začněte s vlastní věcí a ne s něčím, co jen teď krátkodobě zrovna frčí. Myslím, že s tím se nedá prorazit,“ doporučuje Marie Skuhravá.

Jak dlouho jí trvalo, než si začala v řemesle věřit? Jaké má další sny a jak vůbec vznikl název její značky?

Odpovědi na tyto, ale i další otázky, si můžete poslechnout v dalším díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Ke kávě ho přivedla náhoda. Nebo spíš návštěva u přátel v Olomouci, kam ho před lety vzala jeho manželka. Navštívili tam tehdy malou kavárnu s pražírnou a právě tehdy si Ondřej Čermák uvědomil, že to je přesně to, čemu by chtěl věnovat svůj další profesní život. Přestože tenkrát o kávě – jak dnes sám připomíná – nevěděl zhola nic, snad jen kromě toho, že se podává s mlékem, bez mléka,  nebo s cukrem či bez.

Zastavení v Olomouci ho natolik okouzlilo, že se přihlásil na kurz a pak doslova po hlavě vrhnul na studium všech možných zdrojů a informací nejen o tom, kde a jak se káva pěstuje, jaké druhy na světě existují, ale také, jak se dá v našich podmínkách a v malé produkci pražit a zároveň obratem nabízet zákazníkům.

„Než jsem se to naučil a získal jistotu, že můžu skutečně kávu pražit a zodpovědně nabízet zákazníkům, trvalo to bezmála rok. Samozřejmě, že jsem na začátku spoustu kávy upražil špatně. Takže šla do koše,“ vzpomíná dnes zakladatel a provozovatel značky Liberecká pražírna Ondřej Čermák.

Ačkoliv začátky podnikání nebyly vůbec jednoduché a minimálně prvních 8-10 měsíců hodně zápasil s tím, aby se jeho nápad ujal a on podnikání alespoň v základu nastavil, nakonec se to povedlo a dnes, po osmi letech, by prý neměnil za nic jiného.

„Ani omylem. Nebylo to snadné, ale moje malá živnost mi dává obrovský pocit svobody i zodpovědnosti, což mi vyhovuje. Jasně, někdy je nevýhoda, že jsem na to sám, ačkoliv rodina mi zejména na začátku hodně pomohla  a pomáhá do dnes. Nicméně většinu věcí a hlavně samotná provoz malé pražírny s kavárnou si zajišťuji především sám. No, a když musím třeba na pár dnů na operaci, jako nedávno, nebo jedu na dovolenou, prostě to dám vědět svým zákazníkům s předstihem a pak na potřebnou dobu zavřu,“ vysvětluje.

Důvěru, spolehlivost  a osobní vztah se svými zákazníky považuje za to nejdůležitější, co k provozování své živnosti potřebuje.

„Kvalitní káva a servis je samozřejmost. Hned potom je zásadní takový, ať „intimní“ vztah se zákazníky. Vždycky, když přijde někdo nový, snažím se ho poctivě formou několika otázek „oťukat“, abych zjistil, na jakou kávu má vlastně chuť. No a pak nabídnout tu, která by v daný okamžik nejlépe vyhovovala,“ popisuje Ondřej Čermák s tím, že kontakt s lidmi ho těší a vsadil na něj už od začátku, kdy svou živnost otevíral.

„Na prvním místě, a to so jistě spousta Liberečanů pamatuje, jsem měl prostor, který byl veliký tak do 10 metrů čtverečných. A přesto se tam lidé rádi zastavili nejen pro kávu s sebou, ale i jen tak, na místě. Hodně tam chodívali třeba lidé z divadla. Takže jsem zažíval třeba situace, kdy se v tom malém krcálku sešli o pauze v divadle čtyři operní zpěváci a u kávy si tam notovali společně árie, což byl fakt skvělý zážitek,“ vzpomíná zakladatel malé pražírny.

Když se musel před dvěma lety přestěhovat na novou adresu v Rumunské ulici, jeho zákazníci se přesunuli za ním. A postupně se objevují další.

Jakou kávu a proč Ondřej svým zákazníkům v Liberecké pražírně nabízí? Kolik má druhu a jak si vybírá dodavatele?

Proč nedělá v poslední době oblíbenou kombinaci kávu s tonicem? A jaký druh kafe by vám doporučil domů nebo na dovolenou?

Odpovědi nejen na tyhle, ale i mnohé další otázky, vám nabídne další díl naší podcastové série  Hlavou, srdcem a rukama, která je součástí portálu Liberecký kraj sobě, jež mapuje příběhy regionálních značek, výrobců, tvůrců a umělců v našem regionu.

Příjemný poslech.

K založení jejich první společné značky TO CHCEŠ je „donutili“ kamarádi a známí,

Poprvé se zakladatelky značky Michaela Pogarová s kolegyní

Postupně a nejprve trochu s nadsázkou začaly utvářet

„Je skvělý třeba na

Jejich návrhy a střihy zákazníky postupně zajímaly čím dál

Většinu zákazníků prezentují jednotlivci, občas se jim ale

Při rozjezdu malého podnikání jim především v Libereckém

Zatímco Michaela by se při propagaci značky bez světa

Z hlediska obchodu jsou pro ně zajímavým zdrojem některé

„Náš eshop je pro nás rovněž

Ačkoliv původně před sedmi lety Míša s Dominikou

Právě tam mají svou oázu klidu a kreativity, kterou když

Proč mají zakladatelky značky rády právě len? Jaký typ

Odpovědi nejen na tyto, ale i další otázky se dozvíte

Příjemný poslech!

Poprvé se s ruční výrobou papíru setkal, když navštívil Izrael. Zrovna hledal práci, kde by si mohl přivydělat na své živobytí a kamarádka, se kterou tam studoval,  mu doporučila brigádu v tamní manufaktuře.

„Vzali mě a začali seznamovat s tím, jak vlastně taková papírna funguje, jak vyrábí. Ta práce mě zanedlouho úplně pohltila. Cítil jsem se u ní dobře. Měl jsem z té práce zkrátka krásný pocit. Velmi záhy poté, co jsem začal, jsem měl jasno, že přesně tohle je cesta, kterou bych se chtěl v životě vydat,“ vzpomíná po letech Michal Gorec, zakladatel a majitel malé české dílny na ruční výrobu papíru s názvem Papyrea, kterou postavil na zahradě u svého domu ve vesničce Zdislava v Libereckém kraji.

Než se stal malým českým papírníkem, strávil 12 let v bankovnictví. Tam se postupně vypracoval až na šéfa regionální pobočky. A jak sám říká, měl vlastně relativně spokojený život a skvělý plat. Jenže, mysl a hlavně srdce ho táhly někam úplně jinam.

„Rozhodnout se, že se budu naplno věnovat výrobě papíru, zrálo dlouho. Pořád jsem o tom někomu vyprávěl no a přátelé a známí se po čase připomínali. A neustále se ptali, tak co, kdy už to bude? Spousta lidí nám ale taky nevěřila. Shodou okolností se tehdy v bance redukovali některé pozice a já dostal nabídku odejít. A protože mi k tomu navrhli i slušné odstupné, neváhal jsem. I přesto, že jsme do toho zároveň byli v očekávání narození syna. No zkrátka období plné zvratů,“ vypráví Michal Gorec s tím, že přestože začátky nebyly jednoduché, když si vše hodnotí zpětně, prý by rozhodně neměnil.

„Naopak. Trochu lituju, že jsem to rozhodnutí neudělal dřív,“ dodává papírník.

Značka Papyrea si nějaký čas hledala místo na trhu. Přestože v Česku a na Moravě je podobných větších či menších dílen a manufaktur, že je člověk spočítá na prstech jedné ruky, dostat se do povědomí zákazníků nějaký čas trvalo.

„Měli jsme tehdy ohromné štěstí na média. Velmi nám to pomohla. Zkrátka, jednou přišla Česká tisková kancelář, vydali text a fotografie a zanedlouho se u nás dveře papírny netrhly. Přijela Česká televize z pořadu Toulavá kamera, pak novináři z deníků, časopisů. Tehdy nám to ohromně pomohlo a pomáhá vlastně až dodnes. Vždycky, když se někde objevíme, ozvou se na základě těch vystoupení zákazníci. A poptávají i různé objednávky. V televizním pořadu se objevíme s tématem svatebních alb, které vyrábíme, a zanedlouho poté se nám ozve několik zákazníků, že chtějí album právě od nás, což nás pochopitelně těší,“ popisuje Michal Gorec.

Přestože Papyrea existuje už 10 let, Michal má s malou manufakturou do budoucna spoustu dalších plánů. A k tomu ještě jeden velký, zatím nesplněný sen.

„Už před lety jsme tady u nás v obci koupili starý, nevyužitý teletník. Rádi bychom z něj postupně vytvořili takové malé centrum, kde by lidé našli nejen další část naší papírny, včetně prostoru pro pořádání kurzů, prezentací a jiných akcí. Ale také ubytování a zájezdní kavárnu. Bohužel, musíme ještě nějaký čas počkat, až se změní územní plán. Zároveň nám původní rozpočet významně narušila pandemie, takže dneska by to znamenalo půjčit si a investovat jednou tolik peněz. Tak uvidíme, každopádně ta myšlenka mě jen tak nepustí, pracujeme na tom a věřím, že to bude naše další cesta, kterou se vydáme,“ popisuje papírník Michal Gorec. 

Zajímá vás, jak se ruční papír vyrábí a jaké materiály k tomu ve Zdislavě používají? Věděli jste, že papírové přání, ale i celý zápisník či desky si můžete vyrobit například ze starých džínových kalhot?

A chcete se dozvědět, jaké základní techniky zpracování papíru v Papyree používají? A zda je baví víc ta západní nebo ta japonská?

Jak dlouho vůbec výroba papíru trvá? A tušíte, co všechno se dá do ručně vyráběného papíru přimíchávat? Kovové špony? Psí chlupy?

Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, se dozvíte v dalším díle našeho podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Nápad navrhovat vlastní motivy a tiskou je na triko dostala Hana Koubková před několika lety na Floridě. Tehdy ještě netušila, co všechno bude muset udělat, aby z původní „zábavy“ nakonec vznikl základ pro založení vlastního podnikání a značky HANK, která zákazníkům nabízí vlastní oděvy do města a do přírody, navíc s originálními potisky.

Hana a její švagrová Klára Koníčková, která se k ní později přidala, sázejí nejen na originalitu, ale především na kvalitu. A to nejen materiálů, ze kterých si nechávají šít autorské kolekce věcí, určených pro celou rodinu, jejich zpracování, a v neposlední řadě i na návrhy originálních motivů, které si na ně můžete nechat vytisknout.

„Když jsem tehdy doma přišla s nápadem, že budu vyrábět trička s originálními potisky, mamka pronesla, že jsem blázen, že takových triček je všude spousta. A že to nebude fungovat a nikdy mě to neuživí,“ vzpomíná s úsměvem na své začátky Hana Koubková a dodává: „Přesto mě rodina podpořila a pomohla při prvních pokusech. U nás jsou totiž všichni tak trochu podnikaví. Táta mi tehdy vyrobil první sítotiskový stůl, takové monstrum to bylo. Ale díky jeho šikovnosti nás vyšel na tři tisíce, přitom běžně stál na trhu třicet. No a mamka se stala mojí první „pokladnou“. Půjčila mi prvních pár stovek na investici do triček a mikin. Většinou z výprodeje. Hodně mi v začátcích pomohl i Honza Hák, můj učitel ze střední školy, který mi do začátku věnoval dvě síta, nějaké barvy a spoustu cenných rad.“

Ze značky, která na začátku tiskla své návrhy na trička a mikiny od různých výrobců, se postupně stal autorský brand, který pracuje s vlastními střihy a také ověřenými materiály. Tomu pak odpovídá i cena.

„Ano, narážíme i na zákazníky, kterým se naše věcí zdají drahé. Ale za každým naším výrobkem je spousta poctivé práce. Je to vždy otázka rozhodnutí. Pokud chci kvalitnější věcí, nemůžou být pod cenou. Navíc, zákazník si nemusí koupit těch triček pět, stačí jedno. Víc si tak i rozmyslí, co kupuje. Tím trochu bojujeme i proti přehnanému konzumu, který nás obklopuje,“ vysvětluje Klára Koníčková.

Jedním z důvodů, proč zákazníci nakupují oblečení od značky Hank, je podle ní design potisků, které si zákazníci můžou vybrat jak na webu, tak při osobní návštěvě v nedávno nově otevřeném obchůdku značky na třídě 1. Máje v dolním centru Liberce.

Stejně tak dokáží přenést na oblečení i většinu motivů, které si zákazníci sami přejí. Jak zdlouhavá a trnitá byla cesta značky Hank od jejích začátků až doposud. Jaký používá marketing?

A jak si Hana s Klárou představují její budoucnost? Na tuhle, ale i řadu dalších otázek, najdete odpovědi v dalším pokračování našeho podcastu Hlavou,

Příjemný poslech!

Před 9 lety založil a začal provozovat jedno z nejvyhledávanějších bister v Libereckém kraji, které pojmenoval ⁠Q Burger⁠. Už tehdy Aleš Kuncl z Jablonce nad Nisou vsadil na kvalitní suroviny a špičkově připravované i servírované burgery. Před rokem pak přidal do svého gastro portfolia další podnik, který otevřel jen pár metrů od své první provozovny a pojmenoval ho příznačně ⁠Pralinqa⁠, kde pro své zákazníky spolu s kolegy vyrábí originální čokoládové pralinky a řemeslnou zmrzlinu, tedy legendární gelato.

„Dlouho jsme pro náš první podnik – ⁠Q Burger⁠, hledali nějakou sladkou tečku. Vlastně si ji přáli zákazníci. Zkoušeli jsme například různé cheesecaky, ale nebylo to ono. Nakonec nás k rozhodnutí otevřít si výrobnu kvalitních pralinek a řemeslné zmrzliny paradoxně přivedla pandemie, kdy jsem najednou měl víc času. Tak jsem si pořídil knihy, a začal sledovat online i workshopy mistrů z celého světa, kteří se kvůli covidu rozhodli vstoupit víc do online prostoru,“ vzpomíná provozovatel dvou podniků Aleš Kuncl s tím, že původně s manželkou a dvěma přáteli uvažovali nejprve o tom, že budou vyrábět čokoládu. Velmi záhy ale usoudili, že výrobců kvalitní čokolády je na českém trhu už celkem hodně a navíc to umějí na velmi vysoké úrovni.O tom, že se vítězným novým produktem stanou nakonec pralinky, rozhodla mimo jiné i fotografie, kterou Aleš Kuncl objevil na sociální síti. Svým designem mu totiž připomněla skleněné perle, tedy jeden z tradičních výrobků, které podtrhují tradici sklářského řemesla v jeho oblíbeném městě na severu Čech.

„Od začátku jsem věřil, že pokud se nám podaří vyrábět pralinky, které budou z opravdu kvalitních surovin, a zároveň vznikne to propojení s tradičním sklářským průmyslem, že to zákazníci ocení. ⁠Pralinqa⁠ je vlastně místem, kde s hrdostí spojujeme řemeslnou výrobu a to nejlepší z historie i současnosti našeho kraje. A je nám ctí, navázat na umění našich předků a propojit krásu jabloneckého skla a svět čokolád,“ říká Aleš Kuncl.Vedle pralinek se rozhodli v novém podniku vyrábět a svým zákazníkům nabízet také legendární gelato. I jeho přípravu si musel Aleš nejen nastudovat z knih a videí, ale zároveň se kvůli němu vypravil i na zkušenou za skutečnými mistry tohoto řemesla do Itálie. Jak dlouho mu trvalo, než se postupy na přípravu a výrobu kvalitních pralinek a legendární řemeslné zmrzliny naučil? Kde získává suroviny pro jejich přípravu? A které gelato je to nejlepší?Odpovědi na tyto, ale i další otázky, si můžete poslechnout v dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Svůj první zápisník a skicák si zkusila vyrobit poté, co na trhu nenašla takové, se kterými by byla na 100% spokojená. Postupně se pak začala učit a hledat styl, který jí a jejím zákazníkům bude vyhovovat, aby po letech zkoušení, testování a hledání založila před šesti lety vlastní značku s neobvyklým názvem MU:RA.

Od té doby stvořila nespočet originálních zápisníků, skicáků, alb a diářů. Hlavně prý pro ty, kdo nezapomněli psát a kreslit, ale i pro ty, kdo milují vůni nepopsaného papíru a umí snít.

„Techniku jsem se učila z knih a zkušenosti získávala praxí. Tehdy jsem šila často až po setmění, kdy už všichni spali, a já měla na tvorbu klid. V noci se mi na okno slétaly můry, jako tiché pozorovatelky, a mě bavilo sledovat jejich cesty po skle. Často jsem končila s prací nad ránem, když se život ve městě probouzel a můry odlétaly. Těmi drobnými tvorečky jsem se ale často inspirovala a i proto nakonec dala své tvorbě název MU:RA,“ popisuje vznik své značky návrhářka a tvůrkyně Stanislava Procházková.

Přestože knihy, ale i zápisníky ji obklopovaly už v dětství, kdy díky povolání své maminky trávila spoustu času v knihovně, nakonec se z ní nestala ani knihovnice, ani knihařka. Shodou okolností se nakonec věnovala studii sklářského řemesla a dodnes působí jako designérka. Papír, kůže a dřevo, tedy materiály, které používá při výrobě svých bloků a alb si ji ale nakonec stejně našly. 

Jedním z jejích netradičních nápadů jsou zápisníky a alba z březové kůry. Že je to nemožné? Naopak. Jde to. Ostatně, když si je u značky MU:RA sami vyzkoušíte, věřím, že nám dáte za pravdu.

„Nápad vytvořit březový blok jsem dostala někdy na jaře 2016, kdy jsem celá vystresovaná dokončovala bakalářskou práci ve škole a často se chodila uklidňovat do lesa. K finální instalaci svého díla v rámci studia jsem potřebovala březové pruty. A když jsem stála v lese nad padlou břízou, bylo mi hrozně líto vzít si jen to proutí a zbytek té krásy nechat ležet. Takže jsem z kmene pracně vydolovala kousky kůry a donesla je do ateliéru, kde jsem s nimi začala experimentovat. K tomu, jak bloky vypadají dnes, jsem došla vlastní cestou, která byla plná objevů i nepříjemných překvapení,“ vzpomíná Stanislava Procházková.

Začátky prý ale byly krušné. První bloky se kroutily jako háďata a techniku vazby ještě neměla v rukou tak, jak by potřebovala. Nehodlala se ale jen tak vzdát a nakonec přece jen metodou pokus - omyl začaly vznikat první březové deníky.

Kůru, kterou pro jejich výrobu používá, ale nikdy nesbírá z živých stromů. Takovou má zásadu, kterou si dala už v první chvíli a drží se jí dodnes.

Jaké další materiály má MU:RA ráda? A proč má výrobu svých bloků a diářů pouze jako vedlejší zaměstnání? Odpovědi nejen na tyto otázky se dozvíte v dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!  

Ano, přátelé, málem jsme na to v tom shonu všedních dnů zapomněli, ale je to tak! Náš, a věříme, že i váš oblíbený podcast Hlavou, srdcem a rukama slaví přesně rok od chvíle, kdy spatřil světlo světa!

Proto jsme se tentokrát rozhodli trochu bilancovat a také vám poděkovat za přízeň. Počet tvůrců, firem a značek, které chtějí být součástí naší databáze na webu www.lksobe.cz, tedy projektu Liberecký kraj sobě, který má pod svými křídly Liberecký kraj a Agentura regionálního rozvoje (ARR), se postupně rozrůstá. Už je vás přes 310, z čehož máme ohromnou radost a moc vám za to děkujeme.

V dnešním díle si jeho autoři Petra Handlířová a Tomáš Tesař připomenou epizody, které oni sami považují za nejzajímavější. Dále si připomeneme, jaké základní podmínky musí splňovat každý, kdo se chce do databáze www.lksobe.cz přihlásit, a v neposlední řadě si řekneme i pár tipů k tomu, co nás i vás letos v rámci spolupráce s dalšími partnery a projekty čeká.

Za uplynulých dvanáct měsíců jsme vám přinesli příběhy z různých koutů našeho kraje, ale především tipy na značky a tvůrce, kteří nás něčím výjimečným či netradičním zaujali.

Za všechny si připomeňme třeba zakladatele farmy na microgreens s názvem BeeHydro v centru Liberce, nadšeného výrobce mořských kajaků a zakladatele značky Triena Standu Klokočníka, Střední školu hospodářskou a lesnickou ve Frýdlantu, nebo nožíře a šperkaře Václava Nikendeye se svojí značkou Ursulus Craft.

Nejpozději za 14 dnů vám pak přineseme nový rozhovor s některou z dalších osobností, která – jak pevně doufáme – vás může nejen inspirovat, ale třeba také motivovat k tomu, že i vy sami se nakonec odhodláte začít něco tvořit, vyrábět, ale i nabízet svým zákazníkům.

Těšte se, jména vám pochopitelně nyní neprozradíme, ale napovíme, že minimálně vás čeká pořádné maso, sklo a keramika!

Děkujeme za vaši přízeň, podporu, ale také nápady a tipy, které nám posíláte. Vážíme si toho.

Příjemný poslech!