„Tohle teda není zrovna snědené,“ zakrákala paní v bílém plášti se síťkou na hlavě, když jsem odnesl ne zcela prázdný talíř. Pokrčil jsem rameny. „Ty na to nic neřekneš?“ zeptal se spolustolovník ve frontě za mnou. „A co bych asi měl říkat?“ zeptal jsem se na pokraji zoufalství. „No tak já nevim, třeba že kdybys od rána vykopal kilometrovej výkop, tak bys měl určitě větší hlad…“