Nedávno jsem četl knižní rozhovor s Amosem Ozem. Překvapilo mě, co tam říká, že některé své knihy už si téměř nepamatuje. Podobně si recenzenti po letech nevybavují názvy románů, které recenzovali, ve vážnějších případech, že je vůbec recenzovali. A také já jako čtenář už občas tápu: četl jsem to, nebo ne? Všechno se ztrácí, marnost nad marnost… Jenže, co když na čtení nakonec není podstatné to, co čteme, ale hlas, který čte?