Zdeněk Primus nešokuje, neodsuzuje, nehuláká, spíš neokázale ostopovává orbit svého srdce. Své postavy a příběhy plete jak copánky ze svých snů, míjení, pozorování, lelkování, představ, obrazů, které vidí posunutým okem člověka, který se dokáže na nás dívat zvenku, protože léta žil a pracoval hlavně v Německu a i po návratu do Čech se rozhodl, že bude žít půl roku v Praze a půl roku v Itálii.