Mezi věci, které mě mrzí, patří způsob, jak je ve škole obvykle podáváno české národní obrození. Nepřestávám se divit, jak úspěšně se nám podařilo zadupat plamen, kterým hořeli jeho protagonisté, a nahradit ho strnulou sádrou zmrzačených školních charakteristik. Z tisícovky na mě sice rozvážně hledí František Palacký, ale já jsem mu skutečně pohlédl do tváře, až když jsem četl jeho deníkový zápis z května 1820.