Na čom makáš?

Závěrečná epizoda je - podobně jako úvodní - zaměřena především na příběh Filipa. Po více než roce od odchodu ze školy měl Filip možnost své nové kresby vystavit - ve skateparku v rodné Spišské Nové Vsi, kde tento příběh taky začal. I když se vernisáže zúčastnili převážně kamarádi, pro Filipa to byl docela zásadní krok v otázce sdílení a vztahu k umění. Rok po této výstavě jel Peter za Filipem domů na “studio visit” a ptal se ho - nyní už bez ironie - na čem zrovna maká. Skrze Filipovy nové práce se dobrali opět k tématům školy, priorit a ambicí. Co se u Filipa během posledních dvou let změnilo v pohledu na vzdělávání i na sebe samého? Jaké má představy o budoucnosti? A bude úspěšný?

Z dotazníku, který dal Peter vyplnit spolužákům, se ukázalo, že hodně studentů pochybuje o smyslu tvorby umění. Podle odpovědí je jedním z častých důvodů pocit, že umění není pro společnost dostatečně prospěšné. Peter se tak ptal umělců a umělkyň z předchozích dílů na to, jak si potřebu vytvářet umění pro sebe odůvodňují: Jde spíše o jejich osobní naplnění nebo spatřují v umění širší společenský význam? Filipova minimální umělecká činnost přiměla Petra zamyslet se i nad tím, proč tolik lidí s uměním brzy po škole skončí. Na možné důvody se ptal umělců, kteří aktivně tvoří, i “umělce v post-praxi”, Radima Labudy, který s tvorbou před léty programově skončil. Je umělecká tvorba pud, který může zaniknout? A (jak) je možné spojit umění se snahou o zlepšení světa?

Ve čtvrté epizodě se Peter věnuje tématu, které trápí povětšinou každého studenta či studentku umění: Odkud mají brát peníze, aby se zároveň zvládli věnovat vlastní, mnohdy nevýdělečné tvorbě? S umělkyní Deanou Kolenčíkovou hovoří o podpůrnosti i problematičnosti rezidenčních pobytů, učení na jazykové škole i o tom, jak si nastavuje poměr mezi časem na práci a časem volným. S (Dž)umělcem Erikem Sikorou pak rozebírají skloubení rodinného života na vesnici s učením na dvou školách a jeho vypořádání se s minimem času na vlastní tvorbu. O reálnosti ambicí uživit se hlavně uměním promluvil Peter s umělcem Jakubem Jansou a snažil se zjistit více o dostatečnosti honorářů za výstavy nebo o dostupnosti uměleckých stipendií. Z rozhovorů tak vyvstávají otázky: Je vůbec možné živit se uměním bez nutnosti prodeje děl? Jaké jsou (potenciální) možnosti, jak toho dosáhnout? A existují na to nějaké life hacky?

Zpočátku se Filip po odchodu ze školy cítil spokojeně a věnoval se spontánně rozmanitým zájmům, které ho naplňovaly. Časem však začal ve svých aktivitách postrádat jasnější směrování - a pocity smutku byly zpět. S Petrem tak uvažovali o tom, že mít jednu hlavní aktivitu, jakou bylo v době studií pro Filipa umění, je vlastně uklidňující. Proč tomu tak ale je? Je třeba vytyčit si vždy jednu hlavní aktivitu nebo je možné se dlouhodobě věnovat několika zájmům na stejné úrovni? Peter na těchto otázkách postavil též rozhovor s asistentem v jeho domovském Ateliéru fotografie na UMPRUM, umělcem Martinem Kohoutem. Ptal se ho na priority, vybalancování jeho různorodých aktivit i jejich pronikání do umělecké tvorby.

Po Filipově odchodu ze školy se začal Peter zajímat o to, jak časté jsou mezi jeho dalšími spolužáky pocity smutku, úzkosti či pochybnosti. Vytvořil pro ně dotazník, ve kterém je mimo jiné požádal o charakterizaci a příčiny těchto stavů. Společně s nedávnými absolventy UMPRUM, Vojtěchem Novákem a Marií Tučkovou, se pokusili pojmenovat některé širší důvody, které mohou k těmto pocitům vést. Když Peter pochopil, že problém stresu a nátlaku na produktivitu zdaleka není jen na škole, šel si promluvit s Vendulou Knopovou, kterou práce fotografky a umělkyně přivedla k vyhoření. Vendula mluví o svém přehodnocování priorit, vztahu k umění či spokojenosti, kterou pociťuje při uklízení bytů. Epizodou provázejí Petrovy písničky, ve kterých s nadsázkou formuluje pocity z vlastní produktivity - nebo spíše z její absence.

V prvním díle podcastového seriálu uvádí Peter posluchače do příběhu svého kamaráda Filipa Frankoviče. Počínaje jejich seznámením v dětství a založením uměleckého směru „srandismus“, přes nadšené začátky studia na UMPRUM, až po Filipovy frustrace, které ho vedly k předčasnému ukončení studia. Filip otevřeně mluví o svých zážitcích a pocitech, doprovázejících snahu být dobrým studentem a umělcem či o vnějším i vnitřním nátlaku, který na škole pociťoval. Společně tak nastolují otázky nejen ohledně uměleckého vzdělávání, ale i o úspěchu a produktivitě obecně.