Letos se mi na rybách moc nedaří. Popravdě řečeno, také moc k vodě nechodím jako jiné roky. I vedro nedělá rybí říši dobře. Chuť konzumovat a zabrat, se snižuje. Proto jsem byl rád, když jsem po dlouhé době přinesl domů krásného kapra.

Když jsem před časem napsala do článku, že v oblíbeném playlistu mé tříleté vnučky Kačenky figuruje na jednom z prvních míst Mobyho písnička Extreme ways, které říká podle začátku refrénu „oubejb", reagovala jedna ze čtenářek s jistou nevírou: „Neříkej mi, že těm dětem pouštíš Agenta bez minulosti!"

Už asi třetí léto zažíváme mimořádně teplé počasí. Lidé se odjakživa zajímali o to, v jakých klimatických podmínkách žijí a díky některým máme i záznamy o počasí stovky let zpátky.

Jdu mezi regály svého oblíbeného obchodu, když mi oči padnou na známý obal - podívejme se, křupky arašídové! A velké balení. Usměju se a bez váhání jeden balíček vložím do košíku. Dnes máme zkoušku divadla, křupky budou potřeba. Nějak se za ty roky staly naším oficiálním zkouškovým povzbuzovadlem.

Dívám se na ty krabice s pocitem jisté beznaděje. „Tyhle tři musíš projít ty, jsou to tvoje věci," říká můj muž, stojící uprostřed jiných otevřených krabic. Kývnu a snažím se vypadat jako rozumný člověk, i když uvnitř své hlavy kvílím - nenávidím přerovnávání a třídění starých věcí! Snadněji se jich zbavuju.

S nadsázkou se říká, že šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí. U některých lidí je ovšem šetrnost záležitostí téměř patologickou. Znal jsem jednoho takového škudlila, jehož kousky byly v tomto směru až neuvěřitelné. Když se snažil prodávat každoročně vánoční kolekci kolegům, bylo z toho povyražení.

Pečlivě jsme si roky zaznamenávali řeči našich dětí i vnuků, což možná děláte také. Při rodinných sezeních jsou pak slova, pronesená dnes už dospělými osobami zdrojem pobavení a zasmání.

Dívám se s něhou na svoji malou skalku. Mám ji už několik let, mezi pískovcovými kameny roste několik druhů skalniček. Je to půvabné zákoutí, ale… Alpské louky to opravdu nejsou!

Téměř rok se kolem domu pohybovala polodivoká kočka želvího zbarvení. Na jaře se nastěhovala nad garáž a vídali jsme ji častěji. Nejdříve před námi utíkala, v dubnu se ale stávala čím dál nebojácnější. Až jsme zjistili, že bude mít koťata. Začali jsme ji krmit a bylo rozhodnuto. Časem se nechala i pohladit, už čekala na jídlo a byla stále přítulnější.

Kdykoliv jdu ulicí Vrchlického v královédvorské Podharti, s potěšením se na ten rohový dům zadívám. Dnes je v krásně obnovené budově Husův domov, ale v době mého dětství tu bývala mateřská škola. A v té po mnoho let učila a posléze ředitelovala moje babička.