Ivan Martin Jirous jednou napsal, že se Státní bezpečností nelze hrát šachy, protože má neznámý počet figur na neznámém počtu polí. Lépe to snad ani vyjádřit nelze. Mnoho lidí, kteří se domnívali, že se jim podaří sehrát s komunistickou tajnou policií nějaké divadlo, velmi rychle vystřízlivělo, a pokud se jim nepodařilo trvat na svém a estébáků se zbavit, většinou se postupně zapletli do jejich sítí a lží.

Ve článku ze 30. listopadu 1962 francouzský deník Le Figaro píše o zatčení československého špiona Pierra Cardota, toho času analytika francouzské zpravodajské služby SDECE. Francouzští novináři popisují, jak u něj je nalezena vysílačka, šifrovací bloky a další špionážní pomůcky. Muž se však pochopitelně nejmenuje ani Pierre, ani Cardot – jde o Bohumila Gottwalda a další nepovedenou akci StB. 

Počátkem června 1958 přichází na Švýcarské velvyslanectví v Praze dopis, ve kterém Otto Baltensperger žádá o uznání práva na švýcarské občanství. „Jmenuji se Baltensperger Otto, jsem narozen 1.11.1928 v Praze jako nemanželské dítě Emy Baltespergerové, narozené 22.4.1887 ve Fontainesn/Granson. Svoji matku jsem nikdy nepoznal. Vyrůstal jsem jako schovanec manželů Slada v Českých Budějovicích.“ Následuje životopis, informace o manželce a dvou dětech. Právě těmito řádkami začíná jen těžko uvěřitelná série chyb, omylů a lajdáckých minel československé rozvědky.

Radek Schovánek ve čtvrtém díle popisuje debakl nelegální části rozvědky, která kvůli bezprecedentnímu amatérismu přišla mimo jiné i o dva nesmírně cenné agenty, kteří si drželi solidní postavení na západoněmecké politické scéně.

Hlavní město Itálie mělo v centrále komunistické rozvědky tak trochu výjimečné postavení, neboť Řím není jenom italskou metropolí, ale nachází se v něm i stát Vatikán, který je centrem katolického světa. Zvýšená agresivita československé rozvědky, která se projevila po nástupu ambiciózního ministra vnitra Rudolfa Baráka, se proto nevyhnula ani residentuře v Římě. V Itálii žilo velké množství bývalých občanů Československa, ať již s povolením komunistických úřadů, nebo v exilu. Pro estébáky působící v Římě byla vítaná jakákoli možnost proniknout do českého nebo slovenského prostředí.

Důležitou postavou demokratického exilu byl po celou dobu trvání komunistické totality Pavel Tigrid. Odjel krátce před únorovým pučem v roce 1948 do Západního Berlína na reportážní cestu. Pravděpodobně získal informace o připravovaném komunistickém převratu a bylo mu jasné, že jedním z prvních zatčených bude on. Ani v jednom se nemýlil.

V prvním díle se blíže podíváme na příběh britského poslance a později i ministra Johna Stonehouse, který je mnohými považován za agenta komunistické rozvědky. Jak ale vysvětluje Radek Schovánek, tak jednoznačné to není.