„Strašný vedro, klasicky,“ hlásí od volantu někomu do telefonu moje žena, když vyjedeme z Benátska a ponoříme se do nekončících romaňolských polí, která často začínají kamennou branou, u jejíž paty roste oleandr a olivovník. V jejich stínu – ve stínu brány, stromku a keře – by se dal, myslím si pokaždé, když se z okýnka dívám na Itálii, prožít osamělý a krásný život o vodě a dlouhých rajčatech, co se už červenají za polní branou. Je srpen. Strašný vedro.