Koreanistka, k níž už přes rok jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les. K našemu překládání jí nosím tulipány, nosím je teď už vždycky, protože když jsem je koupil poprvé, moje koreanistka kvůli nim vypnula topení v kuchyni a řekla, že tulipány potřebují chlad, aby vydržely. Ale venku byl teprve prosinec a zima.