Podcast Radio Vambi

Jak žít každý den bez stresu z pondělní porady? Jak si užívat dlouhé snídaně v pyžamu a nemít výčitky, že vám ujíždí vlak k pracovnímu úspěchu? Básníci, umělci a rentiéři to mají jednodušší. Ale jak se jeden z nás, běžných smrtelníků, může stát rentiérem, aneb pánem svého času? Ponořme se do této problematiky s notnou dávkou sarkasmu a humoru.

Co to vlastně znamená být rentiérem?

Neplést s rentgenovým odborníkem či rentgenem samotným – být rentiérem znamená mít peněz tolik, že nemusíte pracovat. Ano, slyšíte dobře, žádné budíky šílící v šest ráno, žádné ponuré pátky třináctého v kanceláři. Jenom vy, vaše peníze, a ještě více volného času, který nevíte, jak využít.

Peníze jsou čas a energie

Říká se, že čas jsou peníze, ale naopak taky platí, že peníze jsou čas a energie vložené do díla. Jaké je tedy kouzlo těch, co už to zvládli? Investují svůj čas chytře, místo toho, aby jej vkládali do plnění snů někoho jiného. Přemýšlejte o tom – neláká vás být svobodný a nezávislý na penězích druhých? Projíždět městem na drahém kole, protože vrzající městská hromadná doprava je prostě out?

Proč zase jezdím elektrošrotem? Bylo nutné měnit efektivní, 22 let starý diesel? Proč jsem si proboha nekoupil efektivní spalovák?

Zamyslel jsem se nad efektivitou a cenovým rozdílem ve spotřebě u trolejbusu ve srovnání s nafťáčkem. Vyplatí se mi zdržování na nabíječkách a prodloužení času dojezdu? Nebude lepší se na to vys.....?

Píseň o náhodném seznámení, které nedopadne dobře.

Teklo víno, teklo proudem, teď to všechno končí soudem........

**Jak kočky Linda, Elis, Šmoulinka a Béďa rozveselily smutné ráno**

Dnes ráno mě čekalo smuteční rozloučení s kamarádem. Mé čtyři kočky, jako by cítily mou náladu, se rozhodly, že mě rozveselí svým jedinečným způsobem. Ačkoliv se jejich snaha neobešla bez malých katastrof, nakonec mi připomněly, že smích a láska našich mazlíčků jsou nejlepší léky na smutek.

Ráno začalo nezvykle tichým tichem, které viselo ve vzduchu mého bytu. Na ramínku v ložnici visel černý oblek, připravený na dnešní smuteční obřad. Byl jsem zasažen ztrátou svého dobrého kamaráda, a představa dnešního rozloučení mě tížila.Mé čtyři kočky, Linda, Elis, Šmoulinka a Béďa, jako by tušily, že něco není v pořádku. Linda tiše přadla vedle mě na posteli, Elis šmejdila po kuchyni, zatímco Šmoulinka a Béďa plánovaly své další dobrodružství.Připravil jsem si snídani – vejce se slaninou a ranní kávu, abych alespoň trochu nastartoval den. Ale než jsem se nadál, slyšel jsem ránu. Šmoulinka a Béďa se rozhodly, že mi pomohou tím, že shodily talíř a hrnek ze stolu.Najednou se podlaha změnila v bojiště – vejce, slanina a káva všude. A v ten moment jsem se, přes slzy, musel zasmát. ‚No to je paráda!‘ řekl jsem a začal uklízet. Možná to nebyl nejlepší začátek dne, ale díky mým kočkám jsem si uvědomil, že i v těžkých chvílích je důležité najít něco, co nás přiměje se usmát.Nakonec jsem se připravil na den, pohladil své kočky a vyrazil s vědomím, že život jde dál a že doma, s plnou miskou a čtyřmi chlupatými kamarádkami, vždy najdu útěchu a radost.

Dnes ráno to bylo opět jiné než obvykle. Moji čtyři kočičí kamarádi, Linda, Elis, Šmoulinka a Béďa, se prostě rozhodly vyrazit na dobrodružství za dveře bytu. Odhodlaní prozkoumat neznámé teritorium, opustily své pohodlné útočiště a vydali se na cestu do světa za práh našeho domova. Stačila k tomu chvilka mojí nepozornosti při vyndavání pytle s odpadky.

Jakmile se ocitly na chodbě, jejich smysly byly přetíženy novými pachy a zvuky. Linda, nejodvážnější z party, vedla ostatní směrem k prádelně, kde to ostatně už dobře znala ze svých předešlých výprav. Elis, vždy zvědavá, si všímala každého rohu a kouta, zatímco Šmoulinka, s elegancí sobě vlastní, se pohybovala klidně a s rozvahou. Béďa, nejmladší a nejhravější, poskakoval mezi svými sourozenci, připraven objevovat každý centimetr nového území.

V prádelně se kočky potkali se sousedovic kocourem Bártem, který se právě vrátil třešním oknem z ranní vycházky. Bárt, známý svými odvážnými výpravami, je přivítal s výrazem překvapení a radosti. proběhlo kočičí syčení a myšlenky na úprk z obou stran, ale po chvilce se tahle nová pětice spřátelila. Podělil se s nimi o své nejnovější zážitky z venkovních dobrodružství, ale zároveň je varoval před nebezpečím číhajícím za dveřmi domu – tam totiž vládne jezevčice Bublina.

Dnes ráno začalo poněkud chaoticky. Vše se seběhlo kvůli jedné drobné noční můře, která se nějakým způsobem dostala do našeho bytu skrze pootevřené okno. Měl jsem prostě potřebu před spaním vyvětrat a tohle byla cena za čerstvý vzduch. Ale kdo by čekal takovou akci v půl třetí ráno?

Kočičí kvarteto v akci

Máme doma čtyři kočky – Lindu, Béďu, Elis a Šmoulinku. Všechna tahle jména se dnes stala synonymem pro pohromu. Jakmile ta malá noční můra zamávala svými křídly, všechno začalo. Linda, naše nejstarší a nejklidnější kočka, obvykle nejeví zájem o lovení hmyzu, ale tentokrát se přidala k ostatním jako pravý vůdce smečky.

Béďa, náš mladý a energický kocour, vyrazil jako první. Bylo to, jako by se zapnulo turbo. Běhal po celém bytě, skákal na nábytek a snažil se tu potvoru chytit. Elis, naše elegantní kočka, která obvykle působí velmi distingovaně, se změnila v opravdovou lovkyni. A nakonec Šmoulinka, naše malá modrá kočička, byla neúnavná a i přes svůj drobný vzrůst se statečně zapojila do honu.

Byt vzhůru nohama

Během několika minut byl byt vzhůru nohama. Květináče se převracely, záclony byly napůl stržené a z kuchyňského stolu zmizely večeřové talíře. Sledoval jsem tu scénu s očima navrch hlavy, nevěděla jsem, jestli mám kočky zastavit, nebo se prostě smát.

Dnes vám musím vyprávět o nočním dobrodružství, které mi připravili mý čtyřnozí miláčkové – kočky Linda, Elis, Šmoulinka a kocour Béďa. Ráno jsem se probudil do zvláštního zmatku, který jsem si zpočátku nedokázal vysvětlit. Všechno začalo kolem půlnoci...

Byla hluboká noc a já jsem klidně spal ve své posteli. Najednou jsem se probudil kvůli chladnému pocitu na nohou. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že moje peřina je stažena až ke kraji postele. Moje první myšlenka byla, že jsem se musel neklidně převalovat a peřinu si stáhnout sám. Ale pak jsem si všiml něčeho podivného – lampička na nočním stolku byla rozsvícená a rádio tiše hrálo.

To už mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Jak jsem se snažil rozespalý pochopit, co se děje, uslyšel jsem jemné mňoukání. Rozhlédl jsem se po pokoji a spatřil všechny čtyři kočky sedící vedle sebe v rohu místnosti. Jejich pohledy byly naprosto nevinné, jako by říkaly: "My? My jsme nic neprovedly!"

Rád bych se s vámi podělil o své sobotní ráno, které jsem opět prožil díky mým milovaným kočičím společníkům – Lindě, Šmoulince, Elis a kocourovi Bédovi. I když jsem si myslel, že sobota je den, kdy si mohu trochu přispat, mé čtyřnohé děti mě rychle vyvedly z omylu.

Je sobota, 6:00 ráno. Slunce teprve začíná vykukovat za obzor, ale naše kočičí banda už je v plné pohotovosti. Zdá se, že jejich vnitřní hodiny jsou přesnější než jakýkoli budík. První se na scéně objevuje Linda, která se svým jemným mňoukáním a něžnými doteky tlapek snaží naznačit, že by bylo načase vstát. Její technika je spíše laskavá, ale přesto účinná........

Ráno začíná pro mnohé z nás podobně: budík zazvoní, my se líně protáhneme a pak zamíříme do kuchyně na svou první ranní kávu. Pro mě je ale každé ráno obzvlášť výjimečné, protože ho sdílím se svými kočičími společníky.

Moje tři kočky, Linda, Elis a Šmoulinka a kocour Béďa, mě probouzejí svou přítomností ještě před budíkem. Když otevřu oči, vidím jejich zvědavé obličeje a slyším jemné předení. Je to naše malá ranní tradice – společně se vítáme do nového dne.

Povídka o velkém přátelství, které vlastně přátelstvím nebylo. Aneb v lásce prohrává ten, kdo má rád míň.......