Žil byl klučík Honzík, který si nerad uklízel svůj pokojíček. Když k němu chtěl někdo vstoupit, tak musel nejdříve dveřmi odtlačit veškerý nepořádek. Proto se mu začalo říkat Honzík Šmudlík. Jak dlouho ale Honzík dokáže v takovém nepořádku fungovat? To se dozvíte v další pohádce...

Mašinka Růženka konečně začala vozit cestující v opravdickém světě. Pořád ale byla upozorňována na to, aby nejezdila mimo své koleje. Růženka ale neodolala a neuposlechla. Objevila louku plnou motýlů a lučního kvítí, kde si to náramně užívala...

Prasátka s koníkem tvořili nerozlučnou partu a jeden bez druhého nedal ani ránu. Jak spolu rostli, tak už s koníkem prasátka hrát nechtěla. Koník byl pro ně moc rychlý a prasátka s krátkýma nožkama pomalá a zakulacená. Byla naštvaná na koníka, že skoro nikdy neměl babu a že pořád vyhrává. Jak dopadne jejich přátelství, co myslíte?

Klučík Cvrčík měl dědu, kterého obdivoval, protože měl velké dláto a dokázal vyrábět ze dřeva různé hračky. Jednou za ním přišel, jestli mu dláto nepůjčí. Děda mu ale řekl, že si ho musí nejdříve vyzkoušet a aby vytvořil z papíru nějaké pěkné auto... Co na to Cvrčík?

V této kapitole má hlavní roli malý stromeček, kterého moc trápilo, že na něj srnky zvysoka čůrají, šlapou po něm a zakopávají o něj. Moc toužil být veliký, tak veliký jako ostatní vysoké stromy. Bylo to podle něj nespravedlivé, že je takhle malinký a rozhodl se svůj problém vyřešit. Jak? Zaposlouchejte se s námi...

Skřítek Kvítek žil ve vesničce s ostatními skřítky, kteří se rozhodli, že si na Vánoce ozdobí domečky světýlky. On ale nechtěl, tak se na něj ostatní zlobili, protože jim zkazí radost.

Když se blížili Vánoce, skřítkové si natěšeně zalezli do postýlek a nemohli se dočkat druhého dne.

Dokážete si ale představit, co se s vesničkou stane, když všichni skřítci najednou rozsvítí všechna světýlka? 

To se dozvíte v krásné pohádce.

O tom, že každý z nás má moc tvořit svůj svět – napsala Martina Mia Svobodová.

Indigové pohádky jsou soubor devíti pohádek, které oslavují lidskou kreativitu, svobodu, individualitu i víru v celek a přesvědčení, že vesmír je dobrý. Jsou třeba i o tom, že každý z nás má ohromnou moc tvořit svůj svět a že k tomu ani nejsou potřeba čáry…

Tato kapitola je o Jácince, která neustále všechno moc chtěla - i proto se jí říkalo Jácinka, protože stále říkala "já ciiiiii".