Kamil Bouška v sobě odhalil hlas Viktora a nechal jej přímočaře promluvit proti Kamilu Bouškovi, proti poezii, proti světu, proti všem předurčenostem. Barbora Müllerová stojí s otevřenýma očima na okrajích silnic vedle svodidel, na benzínkách, skladištích a překladištích, na místech, kde umírají kočky a v místech, kde chlaďáky svítí do noci jak oltáře bohyně Algidy. A Iryna Zahladko zkoumá auru slov a temnou moc a sílu, která z ní vyvěrá a cosi vnucuje. (Sebe)ironicky předestírá pohled, který je zároveň vlastní i cizí a klade zvláštní a nemístné otázky.