Česká komunita v srbské Bělé Crkvi je malá, ale o to pevněji drží pohromadě. A jedním z jejích nejdůležitějších opěrných bodů je české rozhlasové vysílání, které každý čtvrtek ve 14:15 přináší zprávy, rozhovory i hudbu v mateřském jazyce.  V rámci cyklu České školy v zahraničí: víc než výuka se tentokrát nevydáváme do školních lavic, ale do studia, kde se čeština udržuje jinak — hlasem, hudbou a příběhy lidí, kteří ji nechtějí pustit.

Po roce 1989 byla vyznamenaná za svou hrdinskou činnost a pomoc českých emigrantům i disidentům. Malířka, grafička i terapeutka Vlasta Voskovcová převážela vzkazy, dopisy nebo peníze z Paříže do Prahy. V Československu byla přitom odsouzena a zkonfiskovali jí majetek. Jako hrdinka se necítí, brání jí v tom určitě skromnost. Těžké životní chvíle, kdy ji zadržela StB, popisuje lakonicky: Bylo to skutečně složité. Vlasta Voskovcová odjela z Československa těsně po srpnové invazi. Nebylo jí ani dvacet. A stala se významnou členkou československé emigrace v čele s Pavlem Tigridem. Od té doby žije v Paříži, za Francouzku se ale, jak říká, nepovažuje.

Klavíristka, která odjela do USA původně jen na Work and Travel, dnes stojí v čele Václav Havel Center v New Yorku. Jana Křupková produkuje koncerty v Carnegie Hall, organizuje festival Rehearsal for Truth a připravuje programy k 90. výročí narození Václava Havla. V podcastu Hovory na dálku mluví o tom, proč ji Amerika přitahovala, jak se člověk učí odpovědnosti daleko od domova a jaké to je, když rodina v Česku doufá, že se jednou vrátí — zatímco ona si buduje kariéru v jednom z nejnáročnějších kulturních prostředí světa.

Pro emigraci do Francie se Florianna Kudrnová rozhodla, když ji bylo 15, protože jako dítě ze smíšené rodiny se v Plzni cítila nepatřičně. Na druhou stranu, ani dnes by nechtěla žít na francouzském venkově, cítí, že tam také nepatří. Doma je v multikulturní Paříži. I dnes mluví plynně česky, tlumočí bývalým krajanům, kteří se dostanou do francouzských nemocnic nebo se ocitnou bez domova.

Poslechněte si první příběh z našeho cyklu o Češkách, které emigrovaly do Francie. Paní Olga Moris odjela jako mnozí v roce 1968, i když v jejím případě byla láska ještě důležitější než politika. A láska to byla pořádná, její manžel Jacques se dokonce naučil česky.

Když Veronika Macleod jako studentka odjížděla na letní brigády do Skotska, netušila, že tam jednou vybuduje českou školu pro stovky dětí. Z malé učebny v Edinburghu vyrostla během několika let síť, která dnes zahrnuje pět skotských měst a dvě stovky dětí.

Představte si školu, kde se děti učí češtinu pod palmami, při výuce slyší zpěv papoušků a po škole si jdou hrát na zahradu zalitou sluncem. Co zní jako prázdninový sen, je ve španělské Torrevieje realitou. A právě tam zamíříme v dalším dílu našeho podcastu. Česká škola se na jihu Španělska stala nejen vzdělávacím centrem, ale i srdcem místní krajanské komunity.

Ve Finsku probíhá výstava českých umělců, kteří v této severské krajině žijí. Jedna z vystavujících autorek je Barbora Kachlíková. Její díla vznikají v prostředí, které by mnozí považovali za drsné a nehostinné. Pro ni je však domovem. Jak se jí žije ve finské vesnici? Co odráží její obrazy? Jak se jí pracovalo na kozí farmě? Proč jí lov, který provozují celé rodiny, připadal jako v pravěku? Jak zvládá finskou zimu? Které zimní kratochvíle si oblíbila?

Vláda chce posílit vztahy s Texasem, domovem jedné z největších českých komunit mimo Evropu. Jde o první takovou dohodu s jednotlivým státem USA. Místopředseda vlády a ministr průmyslu Karel Havlíček (ANO) po návštěvě Washingtonu zamíří právě do Texasu.

Když v roce 2005 odjela čerstvá absolventka textilního oboru na prázdniny do Paříže, netušila, že právě tam vznikne zárodek jednoho z nejúspěšnějších krajanských vzdělávacích projektů v Evropě. „Mentálně už jsme vznikli v době 2005, kdy jsem se seznámila s Luckou Slavíkovou Boucher. My jsme se sešly v Paříži naprostou náhodou,“ vzpomíná zakladatelka dnešní České školy bez hranic Londýn Zuzana Jungmanová.