Jméno Jana Ámose Komenského zná každý, ale co o něm vlastně víme? Určitě nám bleskne hlavou "učitel národů" a "škola hrou", nejspíš si vzpomeneme na jeho vynucenou emigraci a možná i na jeho hrob v holandském Naardenu. Nejznámější částí jeho díla bude asi výrok, že „všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“, zaměnitelný se Švejkovým „to chce klid“.

Patřím mezi ty absolventy pedagogické fakulty, kteří si učení osahali jen na povinných praxích, při kterých zjistili, že tudy jejich životní cesta opravdu nevede.

Navzdory tomu, že jsme dědicové Jana Amose Komenského, má naše školství ve srovnání se světem pořád co dohánět. Odborníci se hádají, kdo může za mizerné matematické výsledky našich žáků, za jejich informační negramotnost a nepřipravenost na reálný život.

Bylo to ve školní družině někdy ve druhé třídě. Nástěnku zdobila podobizna „učitele národů“ a spolužák Brambůrek nás potají učil prostořekou říkanku: Jan Ámos Komenský skákal z okna na ženský. Jednou skočil na ženskou, udělal z ní Komenskou. Ano, však znáte.

Milý Jene Amosi, vím, je to sice už 350 let, co ses rozžehnal s tímhle světem, ale to, co jsi vytvořil, tady s námi zůstává dodnes. Dovol, abych ti za to složil poklonu. Nevynalezl jsi sice kolo, kladku, střelný prach, ani nevypočítal gravitační konstantu, nicméně vymyslel jsi čtyřstupňový systém vzdělávání od mateřských škol, přes základní a střední až po vysoké, který přežil staletí i nejrůznější režimy. Systém, kterým v různých stupních prošel každý z nás.

Půjdete-li  na horu Kleť od vyšenské hájovny kolem Granátníku nebo cestou knížete Jana od hájovny nad Krasetínem, přijdete na rozcestí U modrého obrazu, které nemůžete minout.

Moje sousedka mě nemá ráda. Abych byla přesná, moje sousedka mě nesnáší. Zezačátku jsem si myslela, že prostě jen nemá ráda přistěhovalce. Nebo psy. Nebo možná obojí.

Schránka – schválně, co vás napadne, když slyšíte tohle slovo. Spoustu z vás asi ono elektronické úložiště zpráv. Dostupné dvacet čtyři hodin denně třeba prostřednictvím chytrých telefonů. Některé, asi ty starší, možná oranžová „krabice,“ do které se kdysi házely dopisy a pohlednice.

Byl dušičkový víkend a na hřbitově to vypadalo spíš jak v supermarketu. Lidé proudili v uličkách mezi náhrobky s velkými taškami, ale místo toho, aby do nich ukládali nákupy, vytahovali z nich svíčky, kytice a květináče, věnce, sošky a lampičky.

U nás je Památka zesnulých pojímána vesměs smutně a pochmurně. Naprosto odlišně ale prožívají tento svátek třeba v Mexiku a dalších zemích Latinské Ameriky. Před dvěma roky jsem se v čase Dušiček ocitla na Yucatanu.