Byl jsem pozván na setkání Načteno! Načteno není klasická literární beseda. Je to setkání lidí, kteří si předem přečtou stejnou knihu a pak se o ní přijdou bavit. Tentokrát padla volba na román Harper Lee Jako zabít ptáčka. A protože se někdo rozhodl, že by bylo dobré to celé ještě trochu rozebrat, dostal jsem prostor udělat přednášku ve stylu podcastu Sakra, o čem to bylo? – jen tentokrát naživo před lidmi.

V tomhle záznamu se podíváme na to, proč tahle kniha pořád funguje, i když vznikla před více než šedesáti lety. Co vlastně ukazuje o americkém Jihu třicátých let, o rasismu, spravedlnosti a o tom, jak snadno může společnost obětovat pravdu ve jménu klidu. Řeč přijde i na skutečné historické události, které román připomíná, na postavu Attica Finche a na to, proč tenhle příběh není jen o „zlých lidech“, ale hlavně o tlaku, kterému obyčejní lidé čelí.

Jinými slovy: proč je Jako zabít ptáčka pořád nepříjemně aktuální kniha – a proč nám pořád nastavuje zrcadlo.

www.jiriwittek.cz

www.instagram.com/jiriwittek

www.nacteno.com

Autor Ostrova pokladů. Piráti, mapa, rum. Tím to ale opravdu nekončí. Robert Louis Stevenson byl posedlý myšlenkou, že člověk není jednolitý charakter, ale křehká konstrukce, která může kdykoli prasknout.

V této epizodě se podíváme na jeho nemocné dětství ve Skotsku, střet s přísnou viktoriánskou morálkou, literární vzestup i temnější romány, které často zůstávají ve stínu slavného pirátského dobrodružství. A hlavně rozebereme Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda jako studii lidské rozpolcenosti, iluze kontroly a potřeby masky.

Protože možná nejde o to, jestli v sobě máme Hyda. Možná jde o to, jak moc se snažíme předstírat, že ho nemáme.

Koloniální román, který se odmítá chovat jako román, a autor, který se odmítá chovat slušně. Multatuli v Maxu Havelaarovi nerozebírá jen bezpráví v Nizozemské Indii, ale hlavně mechaniku světa, kde se odpovědnost rozpustí v procesech, jazyk znecitliví svědomí a mlčení se vydává za profesionalitu. Tenhle díl není o historii, ale o systému, který se umí tvářit morálně, aniž by se kdy musel chovat morálně. A to je důvod, proč tahle kniha pořád nepříjemně funguje.

www.jiriwittek.cz

www.instagram.com/jiriwittek

Markýz de Sade není literární úchylka z učebnic, ale autor, který vzal osvícenské ideály vážně až na krev. *Sto dvacet dní Sodomy* tu nefunguje jako skandál, ale jako model světa, kde svoboda bez hranic znamená moc silnějšího, rozum bez etiky slouží násilí a systém bez korektivu funguje až děsivě hladce. Tenhle díl není o zvrhlosti, ale o důslednosti – a o tom, proč de Sade pořád bolí víc, než by bylo pohodlné připustit.

George Orwell je autor, kterého cituje každý – a chápe málokdo. V tomhle díle se podíváme na jeho život, posedlost jazykem, pravdou a poslušností a hlavně na román 1984, který se stal univerzální nálepkou pro všechno nepohodlné. Nečekejte nostalgickou dystopii ani jednoduché paralely s dneškem. Spíš pitvu systému, který funguje právě proto, že je pohodlný, srozumitelný a lidem šetří přemýšlení. Orwell tady není prorok budoucnosti, ale velmi nepříjemné zrcadlo přítomnosti.

Margaret Atwood je často označovaná za prorokyni dystopií, ale to je pohodlný omyl. Příběh služebnice není předpověď budoucnosti, ale chladná analýza toho, jak se společnost dokáže sama, zcela racionálně a s dobrými úmysly vzdát svobody výměnou za pocit pořádku. V tomhle díle se nepodíváme na Gileád jako na extrém, ale jako na výsledek série kompromisů, které dávají smysl, dokud nedají smysl vůbec.

Nebude řeč o hrdinech ani o jasných vinících. Spíš o jazyku, těle, paměti a normalitě systémů, které fungují právě proto, že většina lidí chce mít hlavně klid. Tenhle díl není varování. Je to pitva procesu, který se opakuje pořád dokola – jen pokaždé pod jiným názvem.

Detektivky Roberta Bryndzy čtou miliony lidí po celém světě. Ne proto, že by objevovaly nové pravdy o zlu, společnosti nebo lidské povaze, ale proto, že fungují. Jsou rychlé, čitelné, návykové a přesně vědí, kdy vás nepustit. Robert Bryndza není literární vizionář ani experimentátor – je to pragmatik, který pochopil čtenáře dřív než většina jeho konkurence.

V tomhle díle se podíváme na Bryndzu bez sentimentu i bez elitářského ohrnování nosu. Probereme jeho cestu k úspěchu, způsob psaní, fungování detektivní série s Erikou Fosterovou i to, proč jeho knihy čtenáře uklidňují víc, než děsí. A hlavně: co o nás vypovídá fakt, že přesně tenhle typ literatury dnes tak spolehlivě funguje.

Tenhle díl není o tom, jestli je Bryndza „dobrý“ autor. Je o tom, proč ho tolik lidí čte. A proč jim to vlastně stačí.

Robert Fulghum je autor, který slíbil, že život je vlastně jednoduchý, jen jsme to časem zbytečně zkomplikovali. V tomhle díle se podíváme na to, odkud se tahle uklidňující filozofie vzala, proč fungovala tak dokonale v osmdesátých letech – a proč funguje dodnes. Bez sentimentu, bez školních výkladů a bez toho, abychom si hráli na to, že laskavost automaticky řeší všechno.

Rozebíráme Fulghuma jako literární fenomén, jako hlas kolektivní únavy i jako autora, který místo odpovědí nabízí úlevu. Proč jeho knihy čteme, když nechceme bojovat? Kdy je návrat k „základním pravidlům“ pomoc a kdy už jen pohodlný únik? A co o nás vypovídá fakt, že se k těmhle textům pořád vracíme.

Tenhle díl není útok ani pocta. Je to pitva klidu, který bolí míň než změna.

Czesław Miłosz není básník, který by psal o kráse světa, ale o tom, jak snadno si svět dokáže obhájit vlastní svinstva. V tomhle díle se díváme na Miłosze jako na svědka století, které mělo až příliš jasno v tom, co je správné, a příliš málo pochybovalo o sobě. Projdeme jeho životem od rozpadlých impérií přes válku a exil až k Nobelově ceně, která nic nevyřešila, jen potvrdila, že nepohodlné otázky se občas vyplácí klást.

Hlavním bodem dílu je kniha Zotročený duch, nemilosrdná analýza toho, jak se inteligentní lidé dokážou dobrovolně vzdát vlastního myšlení výměnou za klid, smysl a pocit příslušnosti. Nejde o komunismus, nejde o minulost a nejde ani o cizí lidi. Jde o mechanismus, který funguje pokaždé, když se pochybnost začne považovat za slabost a správný jazyk za morálku.

Tenhle díl není uklidňující, není útěšný a rozhodně není optimistický. Je to připomínka, že největší nebezpečí nezačíná tam, kde někdo zakazuje mluvit, ale tam, kde lidé mluví ochotně přesně tak, jak se od nich čeká. A pořád mají pocit, že jsou svobodní.

https://www.forendors.cz/phorbo

www.jiriwittek.cz

www.instagram.com/jiriwittek

Umberto Eco je autor, kterého lidé často obdivují spíš z povinnosti než z radosti. V tomhle díle se podíváme na to, proč psal romány, které se tváří jako detektivky, ale ve skutečnosti rozebírají moc, interpretaci a lidskou potřebu mít za každou cenu pravdu. Bez školních výkladů a bez intelektuálního uctívání si projdeme jeho myšlení, posedlosti i důvody, proč Jméno růže pořád funguje jako nepříjemné zrcadlo světa, který se bojí pochybností.

https://www.forendors.cz/phorbo

www.jiriwittek.cz

www.instagram.com/jiriwittek