Je 1. ledna 1930, brzy ráno v Berlíně.

Slunce se líně vyhouplo nad obzor a město má kocovinu. Není to jen bolest hlavy z levného sektu, který se včera pil ve Wintergarten nebo v přeplněných barech na Kurfürstendamm. Je to kocovina, z které se nevyspíte.

Německo tančí na sopce, jak všichni říkají. Finanční krize, nezaměstnanost, chlapíci v hnědých košilích, kteří zatím jen řvou po hospodách. Ale taky se všude zpívá a tančí.

Na sopce.

Většina lidí teď ještě spí. Ale László Moholy-Nagy je vzhůru. Stojí ve svém bytě na Fredericiastrasse číslo 27 a dívá se na Leicu položenou na stole. Je mu čtyřiatřicet. Což je věk, kdy už by chlap měl mít rozum, ale László má místo rozumu vizi.

Má za sebou taky Lucii. Nebo pokud máme být přesní, Lucie má za sebou jeho. Rozešli se loni. V bytě je ticho. Takové to ticho, které má v sobě ozvěnu prásknutí dveřmi, i když k němu došlo před měsíci. László si promne oči. Mohl by jít spát. Mohl by si nalít zbytek vína. Mohl by dělat spoustu věcí, které dělají normální lidé na Nový rok.

Třeba se litovat. Místo toho vezme do ruky fotoaparát. Leica. Malý, černý, chladný kov. V roce 1925, když ji dostal poprvé do ruky, to bylo zjevení. Do té doby se fotografové tahali s bednami velkými jako menší almara a schovávali se pod černé plachty jako nějací kouzelníci z pouti. Leica ne. Leica je rychlá. Leica je prodloužení oka.

Přistoupí k oknu. Je to páté patro? Možná. Tak to aspoň budou psát kunsthistorici, až o téhle fotce budou básnit. Výška je důležitá. László Moholy-Nagy je posedlý pohledem shora. Říká tomu "Neue Vision". Nové vidění. Otevře okno. Do vyhřátého bytu vtrhne ledový vzduch, který voní po uhlí, vlhkém zdivu a včerejších rachejtlích.

Podívá se dolů. Co vidí normální člověk? Vidí špinavou ulici. Vidí chodník, na kterém možná leží střepy. Vidí osamělého chodce, který se vrací z flámu, nebo možná chudáka, který jde do práce, protože chudoba si na svátky nehraje. László ne. László vidí geometrii. "Je to vlastně otázka morálky," napadne ho. Nebo možná estetiky?

V Bauhausu se o tom hádali do krve. Funkce, nebo forma? Politika, nebo umění? László se vykloní. Slunce je nízko. Vrhá dlouhé, ostré stíny. Ulice je rozdělená přesně na polovinu. Světlo a tma. Jin a jang berlínského asfaltu. V hledáčku se objeví postava. Není to člověk. Je to bod. Je to souřadnice v prostoru.

Kdyby ten člověk zvedl hlavu, uviděl by v pátém patře muže v pyžamu, jak se naklání z okna s přístrojem na oku. Možná by zamával. Možná by si pomyslel, že ten chlap chce skočit. Ale on se nepodívá. Jde dál.

László zadrží dech. Je to paradox, že? Svět se tam venku řítí do záhuby. Za pár let se po téhle ulici bude pochodovat. Za pár let bude László v Londýně a pak v Chicagu, a spousta jeho přátel bude mrtvých nebo v lágrech. Za pár let budou z některých domů ruiny.

Ale teď, vteřinu před sedmou ranní, existuje jen kompozice. Diagonála chodníku. Kruh kanálu. Obdélník stínu. Je to útěk? Možná. Abstrakce je nejlepší způsob, jak se nezbláznit z reality. Když převedete svět na čáry a plochy, přestane bolet. Rozchod s Lucií nebolí, když je to jen prázdný prostor v kompozici života. Hrozba nacismu nebolí, když je to jen temný stín v rohu fotografie.

László stiskne spoušť. Cvak. Zvuk závěrky je suchý a tichý. Jako když zlomíte sirku. Je hotovo. Na celuloidovém pásu se právě zachytilo stříbro. Latentní obraz. Později, až bude v temné komoře máchat papír ve vývojce, se ten obraz vynoří. Bude se jmenovat "7 A.M.". Bude slavný.

Kurátoři o něm budou psát disertační práce. Budou mluvit o rytmu, o kontrastu, o revolučním využití ptačí perspektivy. Nikdo z nich tam ale neuvidí to, co cítí László teď. Zimu na bosých nohou. Prázdný byt za zády. A ten zvláštní, úlevný pocit, že chaos světa se dá na jednu setinu vteřiny zastavit a seřadit do úhledných linek. Zavře okno.

Z ulice dole se ozve klakson taxíku. Město se probouzí. Kocovina začíná ustupovat nové bolesti hlavy. László položí Leicu zpátky na stůl. "Tak," řekne nahlas do tichého bytu. Měl by si uvařit kávu. Rok 1930 bude dlouhý a něco mu říká, že nebude zrovna veselý.

Ale ta fotka ... ta bude dobrá.