Jedno procento

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Václava Pavelku jsem si pozval už podruhé. Poprvé jsme natáčeli v prosinci 2023 na Václavském náměstí a byl to podcast, který byl výjimečný hned ze dvou důvodů. Jednak pod okny celou dobu houkala policejní auta projíždějící Václavským náměstím směrem k řece, a my z přibývajícím pípáním notifikací na telefonech začínali tušit, že se něco děje. A dělo se, bylo to tragické prosincové odpoledne, kdy se na Filosofické fakultě střílelo a umírali lidé.

Ten druhý důvod výjimečnosti je mnohem banálnější a nehistorický, ale také důležitý. Ten podcast se tehdy nenahrál, lépe řečeno se nahrál v hrozné kvalitě. Dva měsíce jsem tahal Václava za nos a pokoušel se zvuk zachránit umělou inteligencí, ale byl pořád horší a horší, a nakonec jsme to museli odpískat. Václav to na začátek dnešního natáčení shrnul jasně: pokud se to nenahraje ani dnes, jsme proklatí a vzájemně se vymažeme z mobilu.

Nahrálo se. A k žádné výjimečné události během nahrávání nedošlo. Tím pádem vás zvu k poslechu.

Jen stručně: Václav Pavelka patří mezi muže, kteří posledních pětatřicet let v Česku píší dějiny oboru zvaného PR. Sviz agenturu založilv roce 1993 ještě jako student VŠE, a jak sám říká, aniž pořádně věděl, co to PR je. Jmenovala se ExMise, tedy Expertní mise, a všichni jí říkali Sexmise. Podle polského filmu slavného v osmdesátých letech.

Pak se jmenovala Hauska & Partner a všichni jí říkali Houska. Dnes se jmenuje Native PR a podle průzkumu Ipsos mezi velkými zadavateli je třetí nejznámější v zemi. Otec, povoláním diplomat, dal tehdy synovi jedinou radu: dělej jen pro firmy, nikdy pro politiky, církev a neziskovky. Václav si radu lehce otestoval a dal otci za pravdu. Proč, to uslyšíte

Mluvíme o tom, proč se v Česku za třicet let neprodala ani jedna PR agentura. Nápověda: hodnotu v ní mají šedovlasí páni, a když odejdou, nezbyde nic. Řeč bude i o tom, kdo byl ekvivalentem PR manažera na královském dvoře a proč by každý dobrý PR konzultant měl být tak trochu šašek.

Pak jsme se pohádali o budoucnost. Já tvrdím, že éra žurnalistiky, jak jsme ji znali, skončila, že se důvěra přestěhovala od lidí k algoritmům a že PR tím přichází o půdu pod nohama. Václav na to: Nevím, k čemu mě chcete dotlačit. Mám tady hned vedle studia na nábřeží přelézt zábradlí a jít se utopit do Vltavy? Ale neudělal to, a radši vysvětlil, proč je optimista. Jsme pořád jen opice v oblecích, biologie se za tisíce let nezměnila a tištěným médiím se předpovídá smrt už dlouho.

No a došlo i na umělou inteligenci. Přečetl jsem Václavovi jeho vlastní citát z roku 2020: dobrou tiskovou zprávu za vás stroj řekl tehdy. Dnes říká, že je to fake a že to určitě napsala AI. Já mu na oplátku vyprávěl, jak si můj AI agent nedávno vyměnil tři e-maily s klientem, zatímco jsem seděl v divadle, přestože má psaní e-mailů výslovně zakázané. Ale byl jsem v divadle, tak co měl ten nebohý agent dělat?

Václav Pavelka se přizná, že byl na poslední repríze mého standupu, a já připomínám: 17. listopadu hraju v Divadle v Řeznické zase, a představení se jmenuje Jednou se tomu zasmějeme. Pokud přijdete, koupíte si lístky na webu reznicka tečka cz, a dozvíte se, proč nebyla náhoda, že se dnešní epizoda točila ve čtvrtek. To je totiž den profesionálů. A pokud vás zajímá AI a chcete ji používat chytře a bez iluzí, nabídku našich workshopů najdete na webu inspiruj.se. Bývají nejen ve čtvrtek, ale o to jsou zajímavější.

Natočili jsme to v Praze Holešovicích, ve studiu s výhledem na Vltavu. Nikdo do ní neskočil. Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Prý budeš volit, řekl Bůh v sobotu večer hned na začátek pravidelního konferenčního hovoru s papežem.

Lev si nemohl pomoci, ale slyšel z Božího hlasu podtón určité nelibosti.

Chceš si o tom promluvit?, zeptal se ho.

Vlastně ano, řekl Bůh, a teď už zněl jeho hlas vyloženě nevrle.

Lev měl na stole připravené podklady k rozpočtu, personálním změnám v kurii a tři drafty tweetů k rizikům AI. Prostě rutinní agenda. Ale teď odsunul papíry stranou. Bylo jasné, že se k nim nedostanou.

Už jsem volil, řekl opatrně.

V Americe, upřesnil Bůh, jakoby to nebylo zřejmé.

Poslal jsem to poštou do Illinois.

Poštou, odfrkl si Bůh. Tak to jsi optimista, dodal. Je legrační, jak si z některých věcí dělají legraci prostě všichni. Třeba z pošty. A pak ještě řekl, že to ví, že to četl v novinách.

Pokud byste potřebovali vědět, proč Bůh, který je vševědoucí, čte noviny, pak toho nevíte moc ani o Bohu, ani o novinách. Spokojme se s tím, že noviny, zejména papírové, jsou pro Boha tím, čemu se anhlicky říká guilty pleasu…

Podzim ve Vídni může být slunečný i deštivý, ale teď je zamračeno. Jsou čtyři odpoledne, a je konec října, takže v bytě na Laimgrubenstrasse číslo 4 se už musí svítit. Konec října roku 1914.

Na podlaze leží žena. Je natažená na matraci a ruce má zvednuté nad hlavu. Na sobě pestré šaty jakoby poskládané z různých barev. Jsou křiklavě atraktivní, na tu dobu by se řeklo, že skoro až vulgárně. Myšleno ty šaty. Dívka je krásná a nad ní na štaflích stojí čtyřiadvacetiletý muž s tužkou v ruce.

Kreslí si “poznámky”, proč ne.

Těmi štaflemi si samozřejmě nemůžeme být jisti. Ale na obraze každopádně bude žena vleže pohledem shora. Bude se propadat, anebo vznášet? To taky nevíme. Avšak že Egon Schiele stál na štaflích, napíše jeden italský časopis o umění. Tak proč se o tom hádat?

Co víme jistě, je to, že šaty jsou z Wiener Werkstätte. Dílnu v roce 1903 založili architekt Josef Hoffmann a malíř Koloman Moser. Platil to Waerndorfer, bohatý průmyslník, který o necelých deset později kvůli tomuhle podniku zkrachuje. A odjede do Ameriky.

Ale to je ještě daleko. Teď jsou věci z Wiener Werkstätte hitem vídeňské smetánky. Luxus pro vyvolené. Ruční práce, důraz na kvalitu. Idea je taková, že všechno, co si pořídíte, je umělecké dílo. Německy Gesamtkunstwerk, a v jednom stylu máte dům, nábytek, příbory i lampu. Taky oblek, ale i lžičku v kávě, jistěže vídeňské, a bílý kapesníček v náprsní kapse.

Dílny nabídnou práci pro umělce, Klimt tu má velké zakázky. Ale vydělat si můžou i mladí, třeba Schiele.

Žena ležící na matraci, na kterou se dívá shora, je chodící reklama Wiener Werkstätte. Je jejich nejlepší zákaznice. Hoffman jako architekt navrhl byt, šaty jeho žák Wimmer-Wisgrill. Mimochodem, první dámské šaty z dílen se začaly prodávat v roce 1910 v Karlových Varech. Každý kus nesl značku WW a jméno návrháře i krejčího.

Víme, že v šatech od Wimmer-Wisgrilla ženu maloval Klimt. Od koho byly šaty, v kterých leží na matraci pod Schielem na štaflích, přesně nevíme.

Ale jsou krásné. Ty šaty.

Pojďme už k té ženě, panebože, vždyť ona je v tomhle příběhu ta nejdůležitější. Schiele jí říká Fritzi. Je milenkou Hanse Böhlera, muže, který v tomhle bytě zaplatil i nábytek, který je teď momentálně odstrčený ke zdi. Taky navržený od Hoffmanna, pochopitelně.

Böhler je o šest let starší než Schiele, jsou přátelé, oba studovali na Akademii a vystavovali v Kunstschau. Údajně sdíleli i ateliér v Českém Krumlově, ale na tom se archívy neshodují. Pro Schieleho je nakonec důležitější Hansův bratranec Heinrich. Ten má peníze. Platí si u Schieleho hodiny malování, platí mu barvy i modelky. Koncem roku Schiele napíše matce: konečně mám pocit, že se začínám dostávat z nejisté existence.

Ale to jsem už zase zapomněli na ni, na ženu v křiklavě barevných šatech.

Fritzi je Friederike Maria Beerová, je jí třiadvacet, je dcera majitelky známého podniku Kaiserbar, kam chodí herci a malíři. Nedávno se vrátila z cesty po Americe, kde byla s Hansem i Heinrichem. Touží po nesmrtelnosti. I proto teď leží na podlaze s rukama sepnutýma nad hlavou. K nesmrtelnosti vede nepohodlí.

Venku je válka, jak už jsme říkali, je podzim 1914. Je to čerstvá věc, ale už teď je jasné, že to nebude dobré. V září Lvov obsadili Rusové, z Haliče se do Vídně valí uprchlíci, na nádraží z vlaků vystupují ranění. Egona Schieleho do armády nechtěli, má prý slabé srdce.

Za rok ho už chtít budou.

Ale teď je venku válka jen čtvrrok stará a padá soumrak. V bytě na Laimgrubenstrasse bydlí Fritzi, Schiele má ateliér pět kilometrů odsud, u Schönbrunnu. Z okna pod střechou vidí do protějšího domu, kde bydlí slečny Harmsovy. Začíná s nimi opatrně flirtovat, zdá se, že by jedna z nich mohla být “dobrou partií”.

Ale zatím na něj doma čeká Wally. S Walburgou Neuzilovou se Schiele senámil v roce 1911, bydleli spolu v Českém Krumlově, ale tam se místním nelíbilo soužití mladého umělce s nesezdanou milenkou. Odstěhovali se do Neulengbachu, kde byl Schiele odsouzen za vystavování erotických kresb v místnosti přístupné dětem. Strávil za mřížemi 24 dní.

Wally ho milovala a také prodávala jeho obrazy. Ale nebyla “dobrou partií”, Schiele se chtěl oženit “výhodně”, jak napsal do jednoho z dopisů v té době. A když se v roce 1915 zasnoubí s Edith, jednou ze sester Harmsových, oznámí to Wally v kavárně. Nabídne jí, že by se mohli dál stýkat, třeba i jezdit na společné dovolené, ale ona odmítne.

V létě 1915 ho také odvedou jako dobrovolníka do armády. Narukuje v Praze, kam s ním odjede už Edith, a bude bydlet v hotelu, a výcvik absolvuje v Jindřichově Hradci. Pak se pokojně vrátí do Vídně. Na frontu nikdy muset nebude. Bude kreslit ruské důstojníky v zajateckém táboře i sklady v zásobovacím útvaru.

To vše později. Teď už má nakreslené črty ležící Fritzi a sleze ze štaflí k plátnu. Je skoro dvoumetrové, sto devadesát na sto dvacet centimetrů, vyšší než Fritzi. Maluje olejem, nejdřív obrys postavy, pak barvy šatů. Studií je snad devět, ty divoké barvy prý nejdou moc dobře dohromady.

Na obraze je jen Fritzi v těch šatech. Chybí místnost i nábytek. Chybí soumrak za okny a chybí i válka. Na obraze je jen okrové prázdno a žena, kterou už nebaví ležet, ale ještě se nerozhodla vstát. Matrace je taky pryč.

Příští rok Fritzi řekne Klimt: “Co ode mě chcete? Vždyť vás zrovna namaloval Schiele!” Ale stejně ji taky namaluje. Portrét Frederike Beerové tedy namalují oba. Na tom Klimtově je Fritzi obklopená čínskými bojovníky, volný není ani centimetr. Dva portréty jedné ženy: jeden prázdno miluje, druhý se ho bojí.

Kunsthistorici napíšou, že pro Schieleho je prázdno autoportrétem jeho vlastní nervozity.

Je to možné. Ale už méně se píše o tom, jak dlouhý a zajímavý život Fritzi čekal. V polovině třicátých let odcestuje do New Yorku, kde povede galerii a bude pomáhat malířům prchajícím před nacisty. Kolem roku 1970 své oba portréty prodá a odstěhuje se na Havaj. Tam v devadesáti v roce 1980 zemře.

Víc jak šedesát let po Schielem, který umírá 31. října 1918 na španělskou chřipku. ři dny po své ženě Edith, jedné ze sester z protějšího domu.

Teď je ale podzim 1914. Schiele namočí štětec do černé barvy. Zbývá mu dokončit obrys vztyčené paže. V tu chvíli se ve dveřích objeví služka. Podívá se na obraz. Milostivá vypadá, jako by ji pokládali do hrobu, zachichotá se.

Spouštěli do hrobu, nebo vytahovali na nebe, záleží, co si vyberete. Vždycky si můžete vybrat.

Dole na ulici prodává kamelot noviny. Konec války v nedohlednu, slyší Schiele mladý nakřáplý hlas. Myje si štětce v terpentýnu, služka odnáší matraci a Fritzi se protahuje. Večer ji třeba Hans vezme tančit, co my víme.

Nesmrtelnost ji nečeká. Ale dlouhý život ano.

Můj oblíbený britský komentátor Matthew Syed z londýnských Sunday Times si zaletěl do USA „zkontrolovat”, jak se daří americkému snu. Sám syn pákistánského přistěhovalce, který v Británii dosáhl špičkových úspěchů ve sportu i v žurnalistice, našel podle svých slov stále tu samou Ameriku, kterou lidé naší generace (Syed je jen o dva roky mladší než já) zvenčí vždycky obdivovali.

Ameriku jako zemi příležitostí, která dává šance těm, kteří mají sny a jsou ochotní si je odpracovat.

Syed píše zajímavou věc, lépe řečeno udělal zajímavé srovnání: varuje, ať nezaměňujeme Ameriku s Washingtonem, tedy aktuální administrativou, protože ta země funguje skvěle i bez své „byrokratického” vedení. Podobně jako fotbal je skvělá hra v dobré formě, byť vedení FIFA je zkorumpované a nedůvěryhodné. Má pravdu? Nejsem expert na USA, ale troufám si napsat, že ano i ne.

Ano: Americe se daří. Země se čtyřmi procenty světové populace vyrábí čtvrtinu světového produktu a vede v inovacích, teď konkrétně v umělé int…

Irský komik uzavřel v pražském Kongresovém centru evropskou část turné Looking for Trouble. Přivezl si nástroje, na které neumí hrát, a na pódium si postavil flipchart a kreslil, což v tradičním smyslu slova taky moc neumí.

Ale o to víc vložil do počátku své show energie. Mluvil o době, která už není, a zároveň to nebylo sentimentální vzpomínání na lepší časy. Plus to bylo na míru pro pražskou show. “Způsob bytí v sedmdesátých letech byl, jestli to můžu říct, velmi český. Vy to ještě vidíte místy kolem sebe. Je to improvizační duch. Vědomí, že všechno nemusí být pořád správně.“

Což je ve zkratce popis toho, co se v neděli večer na pódiu odehrálo. Protože představení Dylana Morana bylo všechno jen ne správně. A kdo to vzal jako výchozí moment, mohl odejít spokojený. Kdo ne, byl asi zklamaný.

Samozřejmě to s improvizujícími Čechy v sedmdesátých letech je složité. Sedmdesátá léta byla ve znamení normalizace, tedy na oficiální úrovni se moc o improvizaci nedalo mluvit. Všechno bylo dané a p…

Představte si tuhle situaci: kupujete si auto a prodavač vám řekne, že s ním můžete jezdit až dvousetkilometrovou rychlostí. Tvrdí se to i v propagačních materiálech. Vy si auto koupíte, ale zjistíte, že jezdí maximálně 100 kilometrů za hodinu. Jdete auto reklamovat a prodejce vám udiveně říká: to jste špatně pochopil, to auto může jezdit tak rychle, ale muselo by mít silnější motor. Ten ta vaše verze nemá. A celé je to spor o výklad slova „může”. Ano, člověk může létat jako ptáci, může být nesmrtelný atd. Ale musíme nejdřív přijít na to, jak to udělat.

Tohle je v principu asi nejdůležitější scéna ze skoro tříhodinového filmu, který se jmenuje You Can See Everything a je dokumentární senzací tohoto podzimu. Částečně zaslouženě (takový dokument jsme asi ještě neviděli, je formálně i obsahově naprosto originální) i nezaslouženě, protože pokud čekáte něco zásadního a opravdu důležitého, tak se to nedozvíte.

Ale tvůrci mají vysvětlení přece v názvu filmu: vy v něm „můžete vidět všechno”. Odcházíte s pocitem, že jste všechno neviděli? Možná jste jen nepochopili slovo „můžete”. Ano, mohli byste vidět všechno, kdyby to tam tvůrci dali. Co na tom není jasné? (A je škoda, že se tenhle detail “ztratil v překladu”, a do českých kin je uveden pod názvem Uvidíš všechno.)

Film natočili Nathan Fielder a Lance Oppenheim pro studio A24, trvá 174 minut a v Česku ho zatím vidět nemůžete, a to ani v tom správném smyslu slova. Promítá se jen v Americe, do českých kin jde 5. listopadu pod názvem Uvidíš všechno v distribuci společnosti Aerofilms. Ta ho společně s HBO nabídla novinářům a vybranému publiku v předpremiéře už v pondělí 26. října, a to v bizarních prostorech sálu bývalého Federálního shromáždění, dnes budovy patřící Národnímu muzeu. I to organizátoři prezentovali jako úspěch: předpremiéry se povedlo v Evropě zatím udělat jen v Česku, Polsku a Turecku.

Hrdinkou je Elizabeth Holmesová, zakladatelka firmy Theranos, která kdysi přišla s nápadem, že z jediné kapky krve z prstu udělá stovky laboratorních testů. Zbytek tohoto příběhu všichni známe, a hodně se to řešilo před několika lety, kdy na toto téma vycházely knížky a byly natočeny i filmy a seriály.

Pro připomenutí: investoři firmu Theranos ocenili na devět miliard dolarů. Holmesová měla mediální obraz sice „divné“ a nesympatické byznysmenky, které ovšem média přiznávala charisma a mimořádné schopnosti. Něco jako „Steve Jobs v sukních“, což byl ostatně i její vlastní plán, a podobně jako on se i snažila mluvit a oblékala, viz černé roláky.

Vize zdaleka nezůstala jen na papíře, a Holmesová svůj nápad dotlačila do prvních verzí skutečného produktu, nabízeného zákazníkům. Mělo to jedinou vadu, o které se od začátku trochu vědělo, ale nemluvilo se ní, určitě ne dostatečně: ta technologie v praxi nefungovala. Prodávala něco, co je reálné “podmíněně”, ale ne “teď a tady”.

Pohádka skončila v roce 2015 díky sérii článků, které napsal reportér Wall Street Journalu John Carreyrou, a symbolickou tečku udělala v lednu 2022 porota, když uznala Holmesovou vinnou z podvodu na investorech (včetně těch velmi slavných jmen). Soud jí pak v listopadu téhož roku vyměřil jedenáct let a tři měsíce, v květnu 2023 do vězení nastoupila.

Stalo se i něco, co jsme tehdy nevěděli. A co jsme se dozvěděli vlastně relativně nedávno, před pár týdny. Čtyřiatřicet dní před nástupem do vězení pustila Holmesová se svým partnerem Billym Evansem do pronajatého domku u moře v Kalifornii filmový štáb. Sama si o to řekla: oslovila A24, protože chtěla, aby svět konečně viděl „skutečnou Elizabeth“.

Filmař Nathan Fielder, kterého možná znáte ze seriálů Nathan for You nebo The Rehearsal (kde vystupuje s kamennou tváří jako architekt absurdních situací, což mu před kamerou kupodivu prochází), se nastěhoval do domku pro hosty. Tři kamery běžely až sedmnáct hodin denně. Projekt vznikl údajně naprostou náhodou. Fielder s Oppenheimem seděli v losangeleském kouzelnickém klubu Magic Castle, kouzelník požádal publikum o jméno nějaké celebrity a někdo v publiku vykřikl: „Elizabeth Holmes!“ Což prý vzali jako znamení.

Ale bylo to jen první v dlouhé řadě kouzel, která nakonec z filmu udělala senzaci.

Podle článků a rozhovorů v médiích měli vskutku luxusní podmínky, garantované ve smlouvě s A24: kdykoli práci na projektu přerušit a bez ohledu na utracené peníze i jakékoli sankce od něj odstoupit. Jako by počítali s tím, že Fielder natáčení ukončit prostě nebude moci. Ne proto, že by mu to nedovolovala smlouva. Ale protože nebude chtít.

Protože se stane další „obětí“ Elizabeth Holmesové, zjednodušeně a zároveň trochu nepřesně řečeno.

Protože Holmesová například do kamery řekne, že si nevzpomíná, že by někdy v životě lhala. Ne v důležitých věcech, ne v dokumentech a smlouvách. Řekne, že nelhala NIKDY. Fielder později v rozhovoru pro W Magazine řekne, že právě tahle věta ho přesvědčila, že tohle natáčení nabízí mnohem víc, než tvůrci čekali. Než si vůbec MOHLI představit.

Protože vzápětí Holmesová rozloží na kuchyňském stole přístroj a vysvětluje, že uměl všechno, co firma tvrdila. Jen ho „chemie ještě nedohnala“. Fielder se snaží pochopit, co to znamená, a oba se zacyklí v již popsaném slově MOCI.

Fielder sáhne po slavné scénce Abbotta a Costella „Who’s on First?“, v níž se dva muži nemůžou domluvit, protože hráč na první metě se jmenuje Who. Tedy Kdo. Je to legendární skeč, který existuje i v mnoha dalších verzích a parodiích, třeba i s Georgem W. Bushem a čínským prezidentem Hu.

Ale ve Fielderově dokumentu přijde něco opravdu podivného a zvláštního. Ano, Holmesová se směje, ale neví proč. Když jí to režisér vysvětlí, přikývne. Což její partner hned rámuje do vysvětlení, že Holmesová přece „myslí jinak“. A vlastně má pravdu, ukazuje, že hlavní hrdinka je ve zvláštním paralelním světě, který vytvořily společně její ego, ambice a psychika.

Tahle scéna má ještě zajímavou další pointu, kterou ovšem v kině neuvidíte. Tři dny po premiéře totiž vyšel na serveru STAT text Tylera Shultze, bývalého zaměstnance Theranosu a „shodou okolností“ vnuka někdejšího ministra zahraničí George Shultze, který seděl v její správní radě. Uvozovky kolem shody okolností jsou proto, že tohle byla taky metoda Holmesové: zajistit si kredibilitu slavnými jmény.

Ale o to teď nejde. Shultz tvrdí, že přístroj ukázaný v dokumentu vůbec není tím, který Theranos nasadil do provozu, na kterém testoval krev pacientů a který pak schovával před kontrolory. Přístroj v dokumentu je prototyp, který vznikl později a nikdy prý nasazen nebyl. Jinými slovy, pokud má Shultz pravdu: Holmesová i při natáčení Fieldera oklamala.

A režiséra nenapadlo se zeptat, na co se vlastně s diváky dívá. Stejně jako to před lety nenapadlo investory, když Holmesové dávali stamiliony dolarů. Shultz píše: Fielder je buď velmi špatný dokumentarista, nebo velmi dobrý umělec. A navrhl filmu přesnější název: Můžete vidět všechno, na co jsme se rozhodli namířit kameru.

Čímž jsme obloukem u toho, co jsem napsal v úvodu. A zároveň platí, že přesně to samé se dá napsat o každém dokumentu. Objektivní pravda neexistuje. A síla tohoto filmu je v tom, že to nejen přiznává, ale že to zejména v druhé polovině ukazuje jako součást příběhu. Jako dějovou linku, možná důležitější a překvapivější než původní story.

Dozvídáme se, že Evans (partner Holmesové) na schůzce s A24 požádal o podíl ze zisku výměnou za další přístup. Později se ho vzdal (stojí to v titulcích), ale ve filmu to zůstalo. Víc nebudu prozrazovat, protože postupné odhalování pravdy je součástí toho, proč dokument můžete sledovat skoro tři hodiny, a nemusí vám to přijít dlouhé.

Takže jen stručně: ano, můžete vidět všechno. Ale až na konci, a v pořadí, které určil střihač.

Film má na Metacriticu 97 bodů ze sta, za dva víkendy vydělal 45 milionů dolarů a distribuce hlásí vyprodaná kina. Plus akce, které ani nejsou součástí propagace, ale pořádají je fanoušci. Film se totiž díky sociálním médiím stal ikonický ještě dřív, než se dostal do kin.

Do příběhu o lhaní a podvodech se zamiloval doporučovací algoritmus a pro mnoho diváků jsou v něm scény, které dobře znají. V kině je nevidí poprvé, ale klidně i po dvacáté nebo třicáté. Což je zvláštním způsobem opět „divné“ a pro běžné diváky rušivé: část publika reaguje na některé scény zcela nevhodně, pro ostatní nepochopitelným způsobem. Protože je zná z Instagramu a TikToku a směje se jim, i když ve skutečnosti vtipné nejsou.

Film má mezi dokumenty druhý nejsilnější start v historii amerických kin po snímku Fahrenheit 9/11. John Carreyrou, muž, který Theranos zničil, ho nazval velkým uměleckým dílem, a zaslouží si podle něj Oscara. Ale dodal důležitou věc: varování, aby diváci to, co vidí, nepovažovali za fakta.

Což je to podstatné, a myslím si, že pro mnoho lidí to bude složité. Film je skvělý v tom, co říká o lidské psychice a o „kouzlech“, která umí udělat s naším vnímáním reality. A že proti nim není imunní ani režisér, který se k celému projektu dostal jen náhodou (další „kouzlo“) a přijel rozhodnutý neuvěřit. Ale pak uvěřil.

Film je špatný v tom, co „může“, ale nedělá: vysvětlit, co přesně se stalo a jaký dopad to mělo na konkrétní lidi. Třeba na pacienty, kteří byli zároveň zákazníky jejího zázračného analyzátoru krve, nabízeného v lékárnách řetězce Walgreens. Někteří z nich dostali chybné výsledky, o kterých pak vypovídali u soudu. Ti se do dokumentu nevešli, spousty minut záběrů na dvě malé děti a jejich uplakanou maminku ano.

Nejsem filmový recenzent, takže nebudu dávat hvězdičky ani procenta. Možná bych přivítal, kdyby byl kratší, ale zároveň chápu, že dlouhé, místy nekonečné záběry do tváře hlavních hrdinů mají svůj důvod. Že umožňují, aby se divákům v hlavách rozeběhla vlastní verze tohoto filmu. Což je myslím další „divná“ zajímavost: vsadil bych se, že tenhle film působí na každého člověka trochu jinak.

Což jsme hned experimentálně potvrdili s mou ženou, když jsme se o vyznění a hlavních myšlenkách lehce nepohodli v tramvaji cestou z kina.

Pro mě nepřinesl Fielderův a Oppenheimův film nic zásadně překvapivého a cenného. Líbí se mi, jak Fielder udělal ze svého selhání druhou důležitou linku filmu, ale když se díváte tři hodiny na krasobruslení podvodů a lží, tak vás samozřejmě napadne, že i od Fieldera je to manipulativní a že ze sebe vědomě a cíleně udělal hvězdu.

Je to chyba? Souvisí to s původní kauzou? Co vlastně podstatného říká tenhle pár týdnů po americké premiéře už uctívaný film o světě? Nevím.

Jednu věc naprosto jasně: že jako lidé máme problém rozeznat způsob podmiňovací a oznamovací, a že na tomhle tak trochu kouzelnickém triku lze vydělat miliardy. Taková hloupost, a takovou to dalo práci. A vy se na to můžete (mrk, mrk) dívat tři hodiny.

Zdánlivě to je dobrá anekdota: think tank manželky jednoho z nejbohatších Čechů pozve do Česka autora populárních knih, kterého publiku nabízí jako „jednoho z nejvlivnějších veřejných intelektuálů světa“, a pak mu jako hlavního předřečníka přidělí kontroverzního domácího politika, ministra zahraničí Petra Macinku. Možná kvůli kontrastu, aby publikum lépe vnímalo hostovu intelektuální velikost? Pokud to byl plán, pak vyšel: část publika předřečníka ostentativně ignorovala, část ho vypískala.

Ale je třeba předeslat: jak dobře vědí komici, špatný předskokan je spíše nevýhoda. V tomto případě nejen proto, že hrozí, že uvrhne publikum do špatné nálady, ale hlavně proto, že Macinkova politická vata i rádoby legrační ústup (že si zbytek nechá na příště) daly tématu Yuvala Noaha Harariho to nejhorší možné rámování. Přijel proto, aby mluvil o budoucnosti lidstva tváří v tvář umělé inteligenci, která atakuje to nejlidštější v naší existenci: smysl života a naše základní hodnoty. A místo důstojné…

Němečtí vědci z Institutu Maxe Plancka publikovali letos zajímavou studii, založenou na datech, která si na základě zákonu o GDPR vyžádalo osmdesát uživatelů ChatGPT. Cílem bylo zjistit, co si vlůastně tato služba ukládá o uživatelích do své “paměti”. Výsledek byl překvapivý, byť částečně zároveň očekávaný: z nalezených záznamů si jich 96 procent ChatGPT “zapsal” sám.

Je to provokativní v tom, co asi čekáme. V 7 procentech jde o „údaje zvláštní kategorie“, nejčastěji o zdraví, které by si ChatGPT podle pravidel samotné OpenAI neměl ukládat, pokud o to uživatel výslovně nepožádá. GDPR je nejspíš zakazuje taky, byť samotné nařízení má řadu výjimek.

Ve skutečnosti mě mnohem víc zaujalo jiné číslo. Víc než polovina uložených záznamů se netýká jen konkrétních, věcných dat, typu „věk“, „rok narození“ nebo třeba „velikost bot“ (ano, můj ChatGPT zná mé velikosti bot i oblečení). Pozor, podle studie je 52 procent záznamů zaměřeno na to, co se lidem „honí hlavou“. Tedy po čem touží, co je irituje nebo kam by to chtěli dotáhnout.

Podle zákona mezi e-mailovou adresou a tím, o čem sníme, možná tajně, není rozdíl. Obojí je běžný osobní údaj. Nikoli údaj se zvláštní ochranou, tam je podle článku 9 daný seznam. Jsou na něm mimo jiné položky týkající se rasy, politických názorů, náboženství, genetiky, biometrie, zdraví a sexuálního života. Tužby a sny? Ty zvlášť nechráníme.

Má to logiku, zmíněné informace mohou ovlivnit to, jestli o vás bude mít zájem potenciální zaměstnavatel, jestli vás pojistí životní pojišťovna nebo zda dostanete vízum na cestu do další země. Jinými slovy, ten seznam vznikal pro svět databází a formulářů. GDPR je z roku 2016, jádro seznamu ale pochází už z úmluvy Rady Evropy z roku 1981.

Ještě jinak: současná regulace ztěžuje firmám, úřadům i institucím, aby se dozvěděly, KDO JSME. S tím, CO CHCEME, zachází stejně jako s e-mailovou adresou.

ChatGPT zajímá nápadně často to druhé. A tím klade zajímavou, skoro filosofickou otázku: nedefinuje nás mnohem víc právě to druhé? „KDO JSME“ je report o současnosti a minulosti. Říká, kdy jsme se narodili, co jsme dělali a co všechno na nás jde změřit a spočítat. Ale to, „CO CHCEME“, se týká budoucnosti.

To je přece mnohem důležitější, ne? Pro firmy, které nabízejí své produkty a přemýšlí, na koho směřovat reklamu (na toho, kdo kabelku značky XY už má, anebo na toho, kdo po ní touží?), a připomeňme, že od letošního srpna ukazuje ChatGPT reklamy i v Česku. A je to důležité i pro instituce, úřady, vlastně pro kohokoli.

AI nikoli zákeřně či v převleku, ale v rozhovorech, které s ní vedeme dobrovolně a rádi (a mnozí za to ještě platíme), vytváří naše portréty. A ty nejsou jen o tom, kým jsme, ale z velké části o tom, kým být chceme. Což je, aniž si to jasně uvědomujeme, to nejcennější.

Co si poznamená ChatGPT, až bude číst tento text? Ano, nahraju mu ho dobrovolně, dělá mi u všech napsaných textů rešerši a fact-checking. A nejspíš si právě teď píše něco jako: „Miloš má už zase divné myšlenky.“

A 19 dalších “debilních” otázek.

Na stránce, kde s vámi sdílím dvě důležité věci. A nabízím ji zatím jen čtenářům Jednoho procenta, než dám odkaz po víkendu i na sítě. Takže se na ni mrkněte.

život je divadlo

Najdete tam dvě důležité věci.

Za prvé: pozvánku na další reprízu mého standupu Jednou se tomu zasmějeme v Řeznické. Srdečně zvu.

Za druhé: jednoduchý kvíz, pamětníci si možná vzpomenou, že jsem o něm skoro před deseti lety psal na své páteční “posledce” v Hospodářkách. Zajímalo mě, jak se za tu dobu změní výsledky (zda se změní?), plus tentokrát můžu použít i AI pro vyhodnocení. Vycházím z teorie kanadského sociologa Ervinga Goffmana, který popisuje náš život jako divadlo, a jediný rozdíl je v tom, kdo z nás ho hraje víc na “jevišti” a kdo spíš v “zákulisí”. Detaily se taky dočtete.

Tak hlasujte a testujte. Případně pište nápady, tipy či připomínky, vše se dá vylepšit.

A samozřejmě přijďte na představení. Díky a hezký víkend!

Kdo byl Norm Macdonald? Americký, vlastně kanadský komik. Ano, a dál? Co o něm s jistotou můžeme říct nebo napsat? Upřímně řečeno, nevím . A moc to netuší ani jeho kolegové, kteří o něm obvykle mluví jako o jednom z nejlepších z nich. A neví to ani Judd Apatow, který o něm natočil víc než dvouhodinový dokument. Od minulého týdne je Netflixu, a když ho dokoukáte, bude vám vrtat hlavou: Kdo byl Norm Macdonald?

Judd Apatow, režisér a producent populárních komedií (40 let panic, Zbouchnutá) je posledních deset let pečlivým a trpělivých “archivářem” amerického stand-upu. Napsal několik knížek s jejich portréty, natočil filmy o Georgi Carlinovi Garrym Shandlingovi či Melu Brooksovi. Ten nejnovější o Macdonaldovi je však trochu jiný: jedna formálně, a pak proto, že “jiný” byl hlavně Macdonald.

Snímek s jednoduchým názvem Norm (Příběh Norma Macdonalda) neobsahuje ani jeden originálně natočený rozhovor. Nic, co by vzniklo pro tento snímek. Žádný slovný kolega nebo moderátor, byť ti všichni Macd…