Ažuro 2025, Jarmila Lucáková. Navštivte výstavu obrazů a erotických kreseb KOZY VEN v NACAFÉ (Šmeralova 15, Praha 7 - Letná) od 16. května 2025
Názor byl takový, že po padesátce se nehodí, aby muž mluvil veřejně o sexu. Míněno o svém sexu, akademicky samozřejmě lze mluvit o čemkoli.
Ale líčit například své sexuální vzrušení je krajně nevhodné. Zejména na vernisáži, kam chodí lidé s vybraným estetickým cítěním a zároveň i dobrou vizuální představivostí.
A představit si muže mezi padesáti a šedesáti s erekcí je opravdu pro otrlé povahy.
Zhruba něco v tom smyslu řekla polohlasem jedna čtyřicátnice druhé, a dala si záležet na tom, aby to ještě aspoň pár lidí kolem nich slyšelo.
Na druhou stranu, o čem měl nebohý spisovatel na vernisáži erotických obrazů mluvit?
Autorka ho požádala o průvodní slovo, a on to vyřešil tím, že napsal pro tuto příležitost krátkou povídku.
Tu pak přečetl.
Výstavu tvořily obrazy krásných žen, s více či méně obnaženým poprsím. Ale bylo to celé velmi delikátní a zároveň vkusné, a to je krása umění, že vám umožní hledět na intimní partie žen, a přitom necítit nic nepřípadného nebo dokonce oplzlého.
Tedy s výjimkou našeho nebohého spisovatele.
Jeho povídka nebyla nijak mimořádná, měřeno originalitou i literárními kvalitami, ale on s ní byl celkem spokojený.
Co také vymyslet, abyste zaujali návštěvníky vernisáže?
Nápad byl jednoduchý a vycházel z toho, že vystavené obrazy byly pro příležitost vernisáže nadány magickou schopností. Která spočívala v tom, že když někdo při pohledu na obraz pocítil seuální vzrušení, tak žena na něm obživla a zhmotnila se před ním přímo v galerii.
Spisovatel si opravdu myslel, že je to výborný nápad. A ve zbytku povídky popsal, jak má v místnosti na smetáky, která se v galerii nacházela hned vedle toalet, s jednou z těchto žen divoký sex.
Což byla přesně ta pasáž, která tolik znechutila zmíněnou čtyřicátnici, a ono ani není divu.
Už to, že jste donuceni si neduživého a věkem zdevastovaného intelektuála představit u sexu, je samo o sobě odpuzující. Nehledě na to, jak poznamenala později galeristka, že v dotyčné galerii žádná místnost na smetáky není.
Takže se ani nedivme tomu, že potlesk po přečtení pvídky autorem byl jen velmi zdvořilý a spíše symbolický. Dá-li se vůbec o potlesku mluvit. A spisovatel následně propadl chmurné náladě.
Bylo to roztomilé!, zvolala autorka a objala ho, byť samozřejmě bylo jasné, že chce muži pouze udělat radost.
Ze stejného důvodu mu před časem věnovala jeden ze svých obrazů, jmenoval se Ažuro, a dívka na něm měla neuvěřitelné křivky a obnaženou levou bradavku.
Navíc slovo “roztomilé” v kontextu hodnocení literárního díla opravdu není lichotka.
Odebral se proto do jednoho z koutů galerie, kde v poměrně rychlém sledu vypil dvě dvojky levného vína, přesně toho, co se vždy rozlévá na vernisážích, a začal se porozhlížet po třetí.
Jenže v tu chvíli jeho i celou galerii překvapil výkřik: “Danieli? Co to má znamenat?”
Všichni se otočili tam, odkud se rozrušený ženský hlas nesl. A uviděli ženu středního věku, vytřeštěně zírající na muže podobného věku, nejspíš manžela, kterému kolem krku visela v podstatě nahá žena s dlouhými vlasy.
Všichni tři stáli před obrazem Dívka s perlami, na kterém naopak žádná žena nebyla. Jen zelené pozadí.
A zároveň se z různých dalších míst začaly ozývat podobné výkřiky a rozrušené hlasy. Když se spisovatel rozhlédl po galerii, v podstatě každého muže v galerii objímala více, ale spíše méně oblečená žena.
To vše pozotrovaly s vytřeštěnýma očima jejich partnerky.
Bylo to bláznivé. V galerii nastal zmatek, a spisovatel se rozhodl využít ho k tomu, že popadne třetí sklenku a společně s ní z galerie zmizí. Ale skoro už ve dveřích ho odchytila autorky, rozčílená a vyděšená.
“To jsi zavinil ty!”, řekla, a milý úsměv, provázející jejich mnohaleté přátelství, byl tentam.
“Já?”, řekl udiveně až sebelítostivě spisovatel.
“Ocitli jsme se všichni v té tvé debilní povídce!”
Debilní?, pomyslel si pro sebe, ale nahlas neřekl nic.
“Musíš to okamžitě zastavit!”, pokračovala.
“Ale jak?”
“Nevím, prostě napiš další povídku, kde se všechny ty ženské vrátí zpátky do obrazů!”, řekla.
To by mohlo fungovat, poznamenal tak tiše, že si to možná jen pomyslel. Vytáhl z kapsy notýsek a tužku.
Psal rychle, téměř bez škrtání. Věty se mu rodily pod rukou s překvapivou lehkostí. Možná za to mohly ty dvě, vlastně teď už skoro tři skleničky vína. Anebo to, že konečně našel způsob, jak se pomstít všem těm, kteří se mu vysmívali.
Nová povídka byla o tom, jak se ženy ocitnou v obrazech. Ale ne ty původní. Vymění si místa s manželkami mužů, kteří je svým erekcemi přivolali do reality.
Když dočetl poslední větu, věděl, že to bude fungovat. A fungovalo. Prázdné obrazy opět zaplnily méně či spíše více obnažené ženy. Jenže jiné než předtím.
"Proboha!", vykřikl někdo. "To je moje žena!"
Stála na velkém, na výšku skoro dvoumetrovém plátně, a z šatů jí vyskakovalo bujné poprsí.
A nebyla sama.
Na každém obraze v galerii teď byla zachycena některá z žen, které původně byly mezi návštěvníky. Polonahá, v identické póze jako předtím ty imaginární krásky.
"Tohle okamžitě naprav!", přiběhla k spisovateli znovu autorka. Její hlas zněl ještě vyděšeněji než předtím.
"Proč?", odpověděl s úsměvem. "Podívej se na ně. Copak nevidíš, jak jsou šťastné?"
A měl pravdu. Ženy nově uvězněné v obrazech se usmívaly. Některé dokonce mávaly na své bývalé manžely.
"Tohle je šílené," řekla autorka.
"Ne," odpověděl spisovatel. "Tohle je umění."
Začal psát do notesu další povídku. O tom, jak se z galerie stalo místo, kde lidé mohli opouštět realitu a stát se součástí imaginárních světů zachycených na obrazech.
Jenže sotva dopsal poslední větu, všiml si něčeho znepokojivého.
Jeden z obrazů, kde k výměně ženy nedošlo, začal blednout. Modelka zmizela a místo ní se začaly objevovat kontury mužské postavy. A tvář, kde spisovatel začal s hrůzou rozpoznávat svoje vlastní rysy.
"Ne!", vykřikl. "To ne!"
Ale bylo pozdě. Cítil, jak ho to vtahuje do obrazu. Jak se jeho tělo stává dvourozměrným. Jak se jeho kůže barví do odstínů akrylu. Sáhl do kapsy, aby vytáhl notýsek a rychle napsal jiný závěr.
Ale zjistil, že na sobě žádné šaty nemá.
“Tohle opravdu ne!”, vykřikl teď s veškerou zoufalostí lidské existence. Ale jeho hlas zněl už jen jako šepot.
Poslední, co viděl, byla autorka, držící v ruce jeho notýsek.
"Názor byl takový," četla nahlas, zatímco všichni v galerii naslouchali, "že po padesátce se nehodí, aby muž byl součástí erotického obrazu ..."
A pak už bylo ticho. Jen čtyřicátnice v rohu galerie si šeptaly, že ten obraz je umělecky mimořádně silný. Že je syrový a autentický, protože zachycuje všechnu marnost a komičnost mužské touhy.
Ale že by stejně měl být sundán ze stěny a někam uklizen. Třeba do místnosti na smetáky, to už je celkem jedno.
Protože kdo by se chtěl dívat na muže mezi padesáti a šedesáti s erekcí?
