Jedno procento

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jana Bartáčka znám od listopadu 1989. Mimochodem, se Zdeňkem Pokorným je spoluautorem vůbec prvního článku o událostech 17. listopadu na Národní třídě, který vyšel v tehdejších oficiálních novinách. Bylo to 18. listopadu v Lidové demokracii, a článek končil větou, že proti studentům tvrdě zasáhly pohotovostní složky. Z dnešního pohledu nevinná věta, tehdy senzace. A zbytek je historie, jak se říká.

S Honzou jsme o víc než dvacet let později bydleli ve stejném činžáku v centru Prahy a do roku 2019 jsme asi pět let seděli ve stejném newsroomu v Economii v Karlíně. Co všechno v žurnalistice prožil a jak ji sledoval, jsme v podcastu samozřejmě probrali. A jakkoli jsem si myslel, že se celkem dobře známe, i pro mě byla spousta věcí překvapením. Poslouchejte!

Letos mu bylo šedesát a pár týdnů poté mu vyšla první knížka. Jmenuje se Celková záležitost, název má vymyšlený čtyřicet let, autorem ilustrací je jeho táta a Honza chtěl vydání své prvotiny stihnout ještě jako devětapadesátiletý autor. Nevyšlo to o pár hodin. Tak dobře, bylo to několik týdnů, ale i tak to bylo o fous. Já jsem knížku křtil a jsem její kmotr, takže všechno, co o ní v podcastu říkám, berte jako názor zaujatého člověka. Je skvělá a zábavná.

O tom všem mluvíme. A taky o tom, proč jsme oba milovali verneovky a ne mayovky. Kometa, která urve kus Země a putuje s ním vesmírem, mi jako dítěti přišla naprosto v pořádku, ale že se Vinnetou a Old Shatterhand stanou pokrevními bratry v paprscích zapadajícího slunce, jsem nevěřil ani vteřinu. A to jsem byl jako dítě celkem důvěřivý.

Mluvili jsme i tom, kterého spisovatele by si Honza vybral, kdyby ho měl někdo napsat jako literární postavu (je to Franz Kafka, a Honza počítá s tím, že by díky tomu vyšel i v překladech). A o tom, že jeho máma vyletěla po únoru 1948 z práv a pak mu jako laborantka ukazovala pod mikroskopem, jak vypadá neviditelný svět. Třeba tubera. Doktorát dostala až po šedesátce po roce 1989. V Bartáčkově rodině prostě s ničím nechvátají.

Honza žije celý život v Petrské čtvrti, kterou přejdete za osm minut, a stěhoval se v ní čtyřikrát: vždycky o pár set metrů a vždycky do vyššího patra, aby viděl na kostely. Je estet, nesnáší brutalismus a miluje funkcionalismus. Žijeme v mnohém podobně: oba běháme, oba píšeme, oba ráno vstáváme z postele, což je podle Honzy ta nejtěžší část dne. Štěstí je podle něj, když člověk netrpí. A smysl života hledá tím, že píše, protože psaní je druh myšlení.

Zajímá vás, proč si myslí, že lidi nejsou jeden, ale hned dva živočišné druhy, a jestli má žurnalistika, kterou tolik miloval, nějakou budoucnost? Poslouchejte.

Já ještě připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete naše nové workshopy AI Masterclass, ve kterých vás se Sentou budeme inspirovat, jak si postavit první agenty a používat AI chytře a bezpečně. Plus zvu všechny na poslední letošní reprízu svého představení Jednou se tomu zasmějeme, které bude v Divadle v Řeznické právě 17. listopadu od půl osmé. Lístky koupíte na webu divadla řeznická tečka cézet.

Ale teď už hezký poslech epizody s Janem Bartáčkem.

Sprchujete se ráno, nebo večer? Nebo dvakrát denně? A je sprcha místem, kde dostáváme ty nejlepší nápady? To jsou plus mínus intence, v kterých o téhle “instituci” většina z nás přemýšlí. Nikoli jako o něčem, co má svou historii, dokonce pozoruhodnou a dramatickou.

A ono jo.

Sprcha má v té historii dokonce jména, patenty a data. Vynalezli ji lékaři, ale nešlo jim o čistotu. Aspoň ne původně.

Vlámský lékař Jan Baptista van Helmont popsal v 17. století v knize Ortus medicinae případ spoutaného šílence, který se utrhl z řetězu, skočil do jezera, málem se utopil, a když ho vytáhli, pomatení mysli bylo pryč. Léčebná metoda byla na světě: pacienta ponořit do ledové vody, nechat ho v ní pokud možno “až k momentu utonutí”, a pak ho vytáhnout. “Bláznivou myšlenku” podle Van Helmonta neměla zabít voda, ale blízkost smrti.

Nefungovalo to.

V 18. století další učenci proto přišli s novou teorií: šílenství v hlavě vzniká horkem a zánětem, který je třeba ledovou vodou ochladit. Místo ponořování do vody t…

Nejdřív výhrada, či nápad pro příště: režisér Iñárritu měl Toma Cruise obsadit do hlavní role v naprostém utajení, jako neznámého, ale talentovaného čtyřiašedesátiletého herce. A tohle tajemství měl divákům odhalit až v závěrečných titulcích. S naléhavou prosbou, aby tajemství zůstalo dalším divákům nevyzrazeno, podobně jako se to s pointou v devadesátých letech podařilo filmu Šestý smysl.

Cruise coby tloustnoucí a plešatící ropný magnát s texaským přízvukem je sám o sobě nejlepším vtipem tohoto filmu, a to, že od začátku víme, kdo ho hraje, je spíše rušivé. Zbytečně moc energie divák vydává na to, aby stále kontroloval, co z Toma Cruise „zbylo“, a jak perfektní práci maskéři odvedli. A jestli herec hraje postavu geniálně, anebo manýristicky, a jestli celý účel téhle věci bylo, aby za roli dostal Oscara.

Je to samoúčelné? Těžko říct. Vtipné je to spíš ex post: obsazení jedné z největších hvězd nepochybně pomohlo sehnat na film peníze (rozpočet se odhaduje na 160 až 180 miliónů dolarů a Warner Bros. přihodili dalších sto miliónů na marketing), diváci však nakonec hvězdu neuvidí.

Druhý vtip následuje v závěsu: diváci na Digger nechodí. První víkend utržil celosvětově 20 miliónů dolarů, druhý víkend spadly tržby o dalších šedesát procent a po dvou týdnech je film na 35 miliónech. Aby se zaplatil, potřeboval by podle Variety vydělat 350 miliónů (kina si nechávají zhruba polovinu z každé vstupenky), studio tvrdí, že by stačilo 300. Variety odhaduje konečnou ztrátu na 245 miliónů dolarů.

Cruiseův minulý film, Top Gun: Maverick z roku 2022, vydělal půldruhé miliardy a Cruise - slovy Stvena Spielberga - „zachránil Hollywoodu zadek“. Cruise převlečený za ošklivého, byť charismatického miliardáře tentokrát Hollywoodu spíš pouští žilou, a pokud bude mít Variety ve svém odhadu pravdu, bude z toho jeden z největších filmových propadáků v dějinách.

Teď k samotnému filmu: Digger Rockwell je miliardář s dobrými kontakty do Oválné pracovny, který těžbou v Grónsku spustí globální katastrofu, a pak se sám vydá na misi zachránce planety. Ve filmu defiluje bizarní galerie postav: pološílený prezident s nádorem v řiti, podivínská sestra i nebohý vědec indického původu. A taky kočka, které je dvě stě let, přepočteno na „lidské roky“, a AI nástroj Fireball, který ve veřejném prostoru blokuje nepovolená slova, třeba „katastrofa“ nebo „ledovec“.

Celé je to jako ročníkové cvičení filmové školy, lepší než FAMU, ale ne o moc. Teď mluvím o nápadu a žánru, ještě ne o celkovém dojmu z filmu.

Iñárritu je mexický režisér (ročník 1963, tedy o rok mladší než Cruise), který se proslavil zejména svým prvním filmem Amores Perros (2000), já považuju za geniální film Birdman (2014), černou komedii o vyhořelém hollywoodském herci (Michael Keaton), který chce získat ztracený respekt rolí v divadelní hře na Broadwayi. Birdman je mimochodem fascinující i proto, že patří mezi filmy natočené jedním kontinuálním záběrem.

Iñárritu si prostě rád klade překážky, často formální a filmařské, u kterých nás cyniky napadá: nedělá to jen proto, že ví, že tím ohromí publikum a poroty na filmových festivalech? Asi ano.

Ale teď k tomu nejdůležitějšímu. Jak se povedl Digger?

První pocit: film naplnil mé nejhorší obavy. Je vtipný přesně na té hranici, kdy si nejsme jistí, jestli se můžeme smát veřejně a nahlas, abychom se neznemožnili, že se smějeme nevhodně. Možná ano, možná ne. Od začátku do konce je film průhledně propagandistický a slouží jedné a jediné myšlence, která zní, že oligarchický kapitalismus je veškeré zlo světa, a vede nás k apokalypse. Slíbené zvraty a překvapení se nekonají, všechno je očekávatelné. Včetně „překvapivého“ konce, který přijde společně s titulky a rádoby soulovou odrhovačkou „What Have They Done to My Song Ma“ (a kterou si pak budete broukat ještě na schodišti z kina).

Jenže pak přišel druhý pocit, spíše zjištění: jakkoli nesnáším filmy delší než 100 minut (a od režisérů beru jako základní slušnost vejít se do něj), a Digger trvá 128 minut, při zmíněných titulcích jsem si uvědomil, že jsem se celou dobu skvěle bavil. A že bych to klidně vydržel i dalších třicet minut. Protože Digger možná je schematický, doslovný a plný klišé, ale zároveň je to zábava. A když zapomenete, že ten bizarní chlápek v hlavní roli je Tom Cruise, zamilujete se do něj.

Takže: necítím se podvedený ani okradený. Chápu, proč se spoustě lidí ten film nelíbí, a proč na něj asi nebudou moc chodit. Proč se do Iñárritovy filmografie i celkově do kinematografie zapíše spíše jako neúspěch a střela mimo terč. Nebo minimálně mimo střed terče, kam se každý režisér chce trefit.

Ještě jednou k byznysu k penězům: Digger byl posledním filmem Warner Bros. před fúzí s Paramountem a šéfové studia Mike De Luca a Pam Abdy, kteří byli ještě loni hrdinové (vsadili na původní filmy, One Battle After Another získal Oscara za nejlepší film, Sinners ovládli kina), letos po sérii propadáků skončili.

Nový kolos jménem Skydance bude podle analytiků točit spíš věci, které se vyplatí, než věci, které „se vzpírají snadnému popisu“, jak Digger diplomaticky popisují někteří z nich. Je v tom skoro “inñárritovská” ironie: satira o magnátovi, jehož nenasytný vrt spustí katastrofu, sama spustila katastrofu. Jen ne klimatickou, ale účetní. Což ty, kteří to platí, zjevně bolí mnohem víc.

Ale mě to bavilo, možná i proto, že v ideologii kolem klimatu nemám žádného koně v dostihu, že mě neuvádí do varu ani propagátoři „Green Dealu“, ani jeho odpůrci, a že jsem tenhle problém vypustil z množiny otázek, na které se budu snažit najít odpověď.

Je to osvobozující. A paradoxně, z filmu, k jehož natočení nejspíš vedly ideologické pohnutky, to dělá obyčejně zábavnou a elegantně natočenou legraci. Warner Bros. se po zdrcujících recenzích pokusili film zachránit kampaní „rozhodněte se sami“. Diváci se zatím rozhodli spíš zůstat doma. Já si myslím, že dělají chybu. Návštěvou nevyřešíte žádný závažný problém ani nezlepšíte svět. Ale dost možná vám udělá hezký večer. Což není v porouchaném světě málo.

Pozor, tento text obsahuje následující alergeny (upozornění v souladu s legislativou EU, nařízení č. 1169/2011):

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže se samozřejmě i já raduju, že gramotnost je na vzestupu a že je dnešní svět mnohem vzdělanější než dřív. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že spousta problémů naší civilizace je způsobena prostě tím, že číst a zejména psát umějí lidé, kteří by to umět neměli.

Dokonce bych řekl, že kdyby to neuměli, byl by i jejich život klidnější a příjemnější. O benefitech pro společnost nemluvě. Zbrojní průkaz také nedostane každý, musí prokázat nějakou základní mentální způsobilost. Zkuste si vzpomenout na nějakou dějinnou kalamitu, třeba revoluci, která začala přestřelkou. Na počátku všech byl vždycky nějaký text.

Učit se číst a psát pro spoustu lidí celá staletí představovalo zbytečnou námahu. A tak to bylo správné, i bez těchto pro ně nepotřebných dovedností proplouvali svými životy skvěle. Rozumím tomu, že důvody negramotnosti byly často sociální …

Nahoře na Queen’s Road je horko a rámus, dole na Des Voeux Road taky, a ve čtyřpatrové betonové krabici mezi nimi se prodává maso. Tržnici ve stylu Bauhausu tu otevřeli 1. května 1939 jako nejmodernější stavbu v kolonii: funkcionalismus, moderní okna a dvůr uprostřed, aby dovnitř mohly světlo a vzduch. Světlu se to daří, čertsvému vzduchu spíš ne.

Fan Ho tu stojí už hodinu. V roce 1959 je mu sedmadvacet. Před deseti lety přijel ze Šanghaje s rodiči. Byli mezi statisíci těch, kteří usoudili, že komunismus je lepší sledovat zvenku než v něm žít. Město se od té doby nafouklo skoro na tři miliony lidí. Podmínky jsou drsné. Bydlí se na střechách a v chatrčích. Když na Vánoce v roce 1953 lehla popelem uprchlická osada Shep Kip Mel, začala koloniální vláda stavět sedmipatrové nouzové bloky z betonu.

Čína se mezitím chystá k Velkému skoku, který Mao vymyslel proto, aby předehnala Británii. A když místo toho čínský kolos škobrtne a v hladomorech začnou umírat desítky miliónu lidí, přižene se dal…

Když něco na sociálních sítích o AI napíše Andrej Karpathy, většinou se to bere vážně. Zejména mezi lidmi, kteří se o AI zajímají. Rodák z Bratislavy je jedním ze spoluzakladatelů OpenAI, byl šéfem AI výzkumu v Tesle a letos od jara působí v Antropicu. Zároveň patří k nevelké množině lidí, kteří vývoji tzv. velkých jazykových modelů nejen do detailu rozumí, ale zároveň o tom dokáží srozumitelně mluvit i psát.

Mimo jiné taky vymyslel termín “vibe coding”, z kterého slovník Collins udělal slovo roku. Takže když v minulém týdnu v rámci delšího tweetu na X napsal Karpathy radu, že pokud se AI na něco ptáme, je dobré ji požádat, aby to napsala ve zjednodušené technické angličtině, konkrétně podle standardu ASD-STE100, mnoho lidí zpozornělo.

A hlavně začalo zjišťovat, co to vlastně je ASD-STE100. Včetně mě. Tohle jsem zjistil.

Až do minulého čtvrtka to byla opravdu zkratka jen pro zasvěcence. Označuje tzv. řízený jazyk, což je kategorie, která je mezi jazyky přirozenými (těmi mluvíme od narození) a umělými. A vznikají většinou pro nějaký velmi konkrétní, přesně definovaný účel.

V tomhle případě standard vznikl koncem sedmdesátých let na objednávku leteckých společností, z nichž osmdesát procent sídlilo v zemích, kde angličtina není první jazyk. Jejich mechanici četli manuály k letadlům psané Američany, Brity a Francouzi, každý jinou angličtinou. Objednávka zněla: mělo by jít o angličtinu, která je jednoduchá, dobře srozumitelná a hlavně v ní nejsou nejednoznačnosti.

Jinak řečeno, aerolinky měly na výběr mezi tím, že zpřísní jazykové nároky na mechaniky, anebo požádají výrobce, ať používají jednodušší jazyk. Zvolili to druhé, a standard byl na světě.

Má 53 pravidel a slovník zhruba 900 schválených slov. Každé slovo má jen jeden význam a používá se jen jako jeden slovní druh. Anglické slovo “test” může být podstatným jménem i slovesem, ale v manuálech se používá jen jako podstatné jménu. Když je třeba něco otestovat, tak se prostě “udělá test”. Atakdále.

Věty smí mít nejvýš dvacet slov a obsahují vždy jeden pokyn. Odstavec má jedno téma a nejvýš šest vět. Trpný rok se používá jen tehdy, když nevíme, kdo danou věc má udělat. A středník je zakázaný úplně. Což mě baví, a připomnělo mi to slavný citát Kurta Vonneguta z knížky A Man Wiothout a Country (2000): “Nepoužívejte středníky. Jsou to transvestitní hermafroditi, kteří vůbec nic neznamenají. Jen ukazují, že jste chodili na vysokou školu.“

Líbí se mi i metafora, kterou jsem našel v jednom článku: standard vlastně jen zkodifikoval, jak mluví děti, než se ve škole a v běžném žiovotě naučí mluvit jako dospělí. A například se naučí “mlžit”, používat “vatu”, když přesně neví, co říct, a další nešvary.

Ano, mnohoznačnost jazyka je krásná, a často této vlastnosti využívá literatura. Ale přiznejme si, že jí zároveň lidé i zneužívají. Mohou tak říct sousty slov, která ve skutečnosti znamenají jen málo. To standard ASD-STE100 neumožňuje.

Funguje to? V roce 1996 zjednodušený jazyk pro manuály vyzkoušeli na 175 leteckých mechanicích. Ti dostali šestnáct pracovních karet, polovinu v běžné angličtině, polovinu ve zjednodušené, a výzkumníci pak testovali porozumění textu. A to se výrazně zlepšilo, hlavně u obtížných témat.

Studie testovaly i to, jak porozumění zlepšit jinak, například změnou designu. Ale alternativní metody fungovaly buď hůř, anebo vůbec.

A teď zpátky do éry umělé inteligence a ke Karpathymu. Ten říká: v momentě, kdy AI převezme spoustu složitých úkolů a činností, bude čím dál důležitější, aby jí lidé dobře rozuměli. Čtení výstupů AI bude důležitou dovedností, která nahradí ostatní. A jak zajistit, aby to dobře fungovalo? To nejlépe pojistí dvě věci: když výstupy AI budou srozumitelné a jednoznačné.

Karpathy navrhuje pro uživatele AI experiment, který když se osvědčí, se může znát užitečným hackem: požádejte AI (třeba Clauda nebo ChatGPT), aby vám složité věci říkala jazykem, který splňuje standard ASD-STE100. A protože na rozdíl od letecké údržby nejde vždy o život, stačí, když bude standard aplikovat na své odpovědi “tak na osmdesát procent”.

Autorem nápadu není Karpathy. Mezi vývojáři koloval od léta, kdy si ho jeden z nich uložil do paměti svého modelu jako trvalý příkaz. Možná někoho napadne: není to škoda, když AI dnes umí psát stejně rozmanitě a barvitě jako Shakespeare nebo Hemingway?

Není. Ostatně literaturu lidé stále chtějí číst od lidí, ne od AI. Ale když jde o pracovní texty, stává se hlavním požadavkem jasnost a srozumitelnost. Modely mají často sklon k rozvláčnosti, což však standard pro mechaniky neumožňuje.

Programátor Lucian Ghinda to v srpnu změřil. Nechal model Claude vysvětlit čtyři kusy kódu. Bez instrukce měla průměrná věta osmnáct slov. S instrukcí devět. A v běžném režimu model používal slova, která jen vylepšovala styl, ale nenesla žádný význam, třeba přívlastky typu “brutální”, “nepříjemně pravdivý”, atd. Ghinda jich napočítal 26, po aplikaci instrukce pouhé jedno.

Jazykové modely neumí psát přesně podle standardu (pokud jim nevytvoříte speciální skill, který bude kontrolovat používání výhradně schválených slov), ale velmi dobře ho napodobují. A tím pádem píší srozumitelněji a jednodušeji.

Ještě jednu věc je důležité podotoknout: standard nijak neřeší další slabiny jazykových modelů, například sklon k halucinacím. Reguluje formu, ne obsah. Jinými slovy, může si vymýšlet a lhát, a navíc tak, že mu budete dobře rozumět. A nebude vás obtěžovat středníky.

Takže závěr: ASD-STE100 ukazuje, že srozumitelnost není pouze otázka talentu nebo “dobrého psaní”. Lze ji brát jako metodu, a tedy jako systém omezení, slovníků a procesů, včetně kontrol. V letectví standard vznikl proto, aby zmenšil vzdálenost mezi konstruktérem a mechanikem. V AI překlenuje vzdálenost mezi stroji a lidmi.

Čím schopnější a samostatnější budou modely, tím více budeme potřebovat řízená rozhraní pro jejich výstupy — a také jasnou odpovědnost za to, co se skrývá pod čistým jazykem.

Příklad promptu:

x

Zajímá vás, jak na podzim 2026 používat AI nástroje efektivně a moderně?

Chcete nejen klást otázky (a dostávat odpovědi), ale také vytvářet vlastní aplikace, automatizovat nudnou práci a stavět agenty?

Náš AI Masterclass, který nabízíme od dubna 2023, má novou podobu: za čtyři hodiny vám ukážeme, že pro osobní produktivitu dnes AI už úplně změnila pravidla hry.

Zaregistrujte se na Inspiruj.se.

Je léto 1899, Giverny, chvíli po sedmé ráno. Řekněme červenec? Není to vyloučeno. Historici tvrdí jen „léto” a Monetova korespondence z té doby je spíše strohá. Což je pro něj neobvyklé.

Francie žije Dreyfussovou aférou. V srpnu se v Rennes sejde soud, Alfreda Dreyfuse podruhé odsoudí a vláda ho vzápětí omilostní. Rodiny se u nedělních obědů dělí na dva tábory. Monet patří k tomu menšímu. Zolovi loni napsal „bravo, a ještě jednou bravo”, a to něco znamená, protože podobná zvolání nejsou jeho styl.

Dům v Giverny ale zároveň žije vlastními starostmi. V lednu umřel Sisley, první (měřeno vášní) a poslední (měřeno finančním úspěchem a slávou) ze čtyř nejznámějších impresionistů. Těmi třemi dalšími jsou samozřejmě Monet, Degas a Renoir. Než zemřel, o Sisleyho obrazy obchodníci nejevili zájem a ceny jeho obrazů se nehýbaly.

A samozřejmě, když byla oznámena jeho smrt, vylétly nahoru. Ne do nebes, ale na zabezpečení dětí to stačilo. Monet ale stejně uspořádal dražbu svých, Renoirových a Pissarových obrazů, jejíž výtěžek šel taky Sisleyho sirotkům.

No a pak v únoru umřela Suzanne. Dcera Monetovy druhé ženy Alice, která mu často stála modelem. Dívka se slunečníkem z obrazu z roku 1886. A taky matka dvou dětí. Bylo jí třicet. Alici to zdrtilo a Monet, kterému je padesát osm, zjišťuje, že zármutek je horší než prázdnota.

A to prázdnotu vždycky tak nesnášel.

Za domem vede železnice z Gisors do Pacy a za ní je pozemek, který si koupil před šesti lety. Aby ho zkultivoval, potřeboval trochu vody z potoka, vytékajícího z řeky Epte. Napsal tehdy dopis prefektovi: že chce vykopat “dvě nádrže bez zdiva”, s hloubkou méně než 85 centimetrů.

Vesničané byli proti, báli se, aby jim jeho cizokrajné kytky (ano, lekníny od Latour-Marliaca!) neotrávily dobytek. A hlavně, ani za deset let, co v Giverny Monet bydlel, si na divného Pařížana nezvykli. Provokoval je svým podivným chováním, když se s malířskými stojany toulal po polích, kde oni pracovali.

Ale prefekt mu to nakonec dovolil, s výhradami a podmínkami, ale přece.

Monet rozloží stojan. Plátno skoro metr na metr, skoro čtvercový formát. Most má zabrat celou šířku a oblouk se má skoro dotýkat horního okraje. Žádný horizont. Pod mostem jen voda, na ní lekníny, ve vodě vrby a nad nimi nebe.

Monet měl spíš návyky lovce okamžiků než malíře. S hodinkami v ruce číhal na počasí a chtěl vidět něco, co nikdo jiný nevidí. Ale potřeboval to vidět, to byla ta potíž. V Étretatu jím vlna hodila o útes a vlastní paleta mu rozbila obličej. V Antibes mu vítr zasypal obraz pískem. V Dánsku měl omrzliny. Trpěl, když zahradník pokácel topoly, které zrovna maloval, a v sadu mezi dvěma sezeními někdo očesal jablka. „Závidím těm, kdo malují podle představivosti,” napsal jednou.

Myslel to vážně.

A teď má před sebou motiv, který mu nikdo nevezme a který neuteče. Protože mu patří. Jeho přítel a uznávaný kritik Gustave Geffroy bude v listopadu následujícího roku psát o “titěrné nádrži”, a nebude to nod něj posměch. Spíš obdiv, že Monet i z takové louže dokázal vykřesat umění.

Není to jeden obraz, ale celá série. Dvanáct pláten za jedno léto, všechna z téhož břehu, tentýž most. Mění se jen čas, kdy Monet pracuje. Slunce se v průběhu létta na obloze posouvá, ale Monet potřebuje stejné světlo.

Přece závidí těm, kteří malují podle představivosti.

Utíká před realitou plnou zármutku? Samozřejmě. Smutek se namalovat nedá, ale dá se mu ztratit po stejné cestě dvanáctkrát za sebou.

Za dva roky Monet rybník rozšíří a most zaroste vistárií. Za dvacet let už bude malovat jen hladinu, na plátna snad nekonečně dlouhá. Slíbil je Clemenceauovi, svému příteli a v té době premiérovi, a veřejnosti byla zpřístupněna v Oranžerii otevřené v roce 1927. Ironií bylo, že v té době už impresionisté Paříž nezajímali a Monetově pozdnímu stylu se kritika vysmívala.

Ale to bylo naštěstí už pět měsíců po jeho smrti. Zemřel 5. prosince 1926. O sto let později Oranžerie udělá k výročí velkou výstavu, na kterou se budou stát zase nekonečné fronty.

Namíchá zelenou. Dlouhý tenký tah, nad ním druhý, to je zábradlí. Štětec se zastaví. Pak voda a v ní odraz. Jistěže lekníny: krátké, šikmé, jako kdyby je někdo vysypal na hladinu. Líné letní odpoledne ve stínu u vody, popíše to katalog londýnské Národní galerie.

Líné? Možná, na to slovo má každý jiné nároky. Monet se kolem půl dvanácté zvedne; oběd se podává vždy přesně, na tom trvá. Za domem po trati projede vlak do Pacy. Lekníny se ani nepohnou, do světa Monetových jezírek počasí nesmí.

Ale stejně si na počasí večer v dopise postěžuje.

Před pár týdny vyzvedla žena naši čtyřletou vnučku ze školky, a když pak šly po Vinohradech do pekárny pro něco sladkého, zeptala se jí, co chce odpoledne dělat. Vnučka na ni pohlédla a řekla: “Nevím jak ty, babičko, ale já budu spokojená!”

Tomu říkám plán. V tom je jeden z mnoha rozdílů mezi dětmi a námi, kteří si říkáme dospělí. Když plánujeme, co budeme dělat, volíme z toho, co je k dispozici a přijde nám lákavé. Ale co to je? Návštěva kina, nebo divadla? Výlet do přírody? Bezcílné ležení na gauči? Nevíme. Ale doufáme, že nás to učiní šťastnými.

Naše vnučka možná ani nemá představu, co se v takových čtyřech letech dá dělat. Ale vlastně jí je to jedno. Její plán je mnohem jednodušší než ten náš. Neví, jestli bude v parku, u vody nebo u televize. Ale ví, že bude spokojená.

Psychologové tvrdí, a vyplývá to z dlouhodobých studií, že lidské štěstí je ve tvaru U. Nejvíc šťastní jsme na začátku života, pak náš pocit štěstí klesá, a na dno životního zmatu se statisticky dostáváme někdy kolem …

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Tomáš Surka je z mých hostů asi ten, který nejčastěji sedí v letadle. Loni byl jedenáctkrát na Filipínách, letos si to zkouší omezit na šest cest, což se mu, tipuju, nepodaří. Do zavazadla si přitom balí věci, na které se celníci dívají trochu zvláštně: světlo z jednoho auta, dveře od druhého, sedačku z třetího a k tomu díly interiéru do Airbusu. Ne, není to pašerák. Je to člověk, který do Česka dováží lidi. Konkrétně Filipínce, a konkrétně víc než kdokoli jiný: z necelých pěti tisíc, kteří sem loni přijeli za prací, jich přes tisícovku zajistila jeho firma. Ty autodíly vozí proto, aby si svářeči a montážníci mohli práci vyzkoušet ještě v Manile, na tom, co pak budou dělat v Plzni nebo v Mladé Boleslavi.

Tomáš je ročník 1986, začínal v Brně v personální agentuře v době, kdy se na inzerát na operátora výroby hlásily davy a šlo o to vybírat. Dnes, jak říká, lokální rybník vyschl. Založil vlastní firmu, která vozila lidi z Ukrajiny, prodal ji italské skupině Orienta a před třemi lety založil s místními společníky firmu na Filipínách. Licence na personální agenturu tam trvala skoro dva roky. Ale funguje to: v zemi, kde každý rok vyjede za prací do světa dva a půl milionu lidí, což je pro představu celé práceschopné Slovensko, má dnes jeho firma na Facebooku tři čtvrtě milionu sledujících a fronty kandidátů na každodenních výběrových řízeních.

O tom všem jsme mluvili. A taky o tom, proč jsou Filipíny spíš latinská Amerika, kterou někdo omylem umístil do Asie, proč tam Vánoce začínají v září a proč je to jediná země na světě, kde se nedá rozvést. Proč Filipínec, na rozdíl od Čecha, nikdy nepřijde do fabriky s tím, že se o tom bavil doma s Pepou a že by se to dalo dělat jinak. A co to udělá s atmosférou v české továrně, když do ní najednou nastoupí sto lidí, kteří se pořád usmívají.

Řeč byla samozřejmě i o umělé inteligenci, o tom, jestli vezme práci svářečům anebo spíš právním koncipientům, a o tom, proč AI nesmí rozhodovat o platech žen a mužů. A taky o tom, jaký je to pocit, když si člověk s Claudem udělá první webovou stránku a připadá si, že právě vynalezl Teslu.

A pak je tu jedna věc, která mně vrtá hlavou dlouhodobě. Češi se nestěhují. Tak ještě z Brna do Prahy, ale i to neradi. Pro zajímavost, ve Vídni oficiálně pracuje tři tisíce Čechů, což je méně než Filipínců. A to tam skoro můžeme dojít pěšky. Češi jsou jeden z nejméně “stěhovavých” národů na světě. Tomáš má na to teorii, a není lichotivá ani nelichotivá, jen dost přesná: poměr výkon a cena života u nás je tak dobrý, že prémie za odchod by musela být obrovská. A tu už nám dneska Evropa nenabízí. Zvu vás k poslechu.

A připomínám, že v úterý 7. října se na vás budu těšit na svém standupovém speciálvu v Divadle v Řeznické. A pak ještě 17. listopadu. Lístky si můžete koupit na webu Divadla v Řeznické.

Ale teď už račte do studia, kde jsme seděli s Tomášem Surkou.

Čtu ve zprávách: pražská policie provedla 24. a 25. září dvoudenní akci zaměřenou především na chodce. Policisté si vybrali křižovatky s velkým pohybem lidí a historií nehod, způsobených mimo jiné chodci. Výsledek akce? Celkem 99 blokových pokut za přecházení na červenou, šest za chůzi mimo přechod (!) a několik desítek dalších pokut pro cyklisty či řidiče elektrokoloběžek, používající neoprávněně cyklopruhy. Vybralo se přes 50 tisíc korun a spokojená policie oznámila, že v podobných akcích bude pokračovat.

Zpráva celkem logicky vzbudila určité emoce. V hlavním městě panuje značné napětí mezi příznivci a odpůrci individuální dopravy, politické strany si je rozdělily a budují kolem jejich konfliktu politický kapitál. Následně pak na sebe všichni zúčastnění více či méně vtipně pokřikují na sociálních sítích. Spíš méně vtipně, a jejich argumenty se natolik opakují (od aut na chodnících překážejících maminkám s kočárkem až po lidi vozící vetché rodiče autem k lékaři), že sledovat tyto přes…