Jedno procento

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Cameron to oznámil na svém substacku Based in Bohemia v textu, který je zároveň inventurou jeho novinářské kariéry. Česko a Praha v ní hrály zásadní roli, a její součástí byly například rozhovory s dalajlámou, setkání s většinou významných politiků včetně Václava Havla či pořady o Nicholasu Wintonovi či uprchlících z Ukrajiny.

Titul "pražský zpravodaj BBC” zní sice prestižně, skutečnost však byla trochu jiná, píše Cameron. Nebyl zaměstnance BBC a byl placený za konkrétní objednanou práci. Byl vžda “na místě” a připravený pracovat, ale za tuto “pohotovost” neměl ani žádný minimální příjem.

Jedinou odměnou byly status zahraniční zpravodaje, a samozřejmě v kombinaci s prestiží značky.

„Externista BBC je přesně to, co označení říká: externista. Někdy se to těžko vysvětluje, ale znamená to létat úplně bez padáku. Nemáte žádný stálý paušál. Když nepracujete, nedostanete zaplaceno.

A v poslední době žádná práce nebyla. Kromě pár produkčních džobů pro World Service byl můj příjem od BBC v roce 2026 nulový. Letos jsem BBC News nestál doslova nic.

Proč se nás tedy zbavovat? Jaké úspory tím vzniknou? A co když se stane něco velkého a oni už nám nebudou moci zavolat, abychom to pokryli?

Působí to jako rozhodnutí na efekt, které jde proti vlastním zájmům BBC.“

Cameron píše: přerušením spolupráce s BBC jeho práce nekončí. Vlastně naopak, a novým těžištěm bude právě newsletter na Substacku Based in Bohemia, kde text vyšel. Cameron se tak chystá i na víc osobní a subjektivní psaní, než umožňovala BBC. Půjde tedy o trochu jiný model žurnalistiky, kdy je důležitý bližší vztah mezi autorem a čtenáři.

Zahraničnímu publiku může Cameron nabídnout zasvěcený pohled na Česko i širší region, a nemusí se omezovat jen na referování o volbách, skandálech či kuriozitách s větším mezinárodním dopadem. Ale newsletter může být cenný i pro nás Čechy, jako je vždycky cenné, když o nás píše či přemýšlí někdo zvenčí. Je to zrcadlo, ve kterém se sami sobě můžeme i nemusíme líbit, a taky způsob, jak si připomenout věci či momenty, které považujeme za samozřejmé, a proto jsme je přestali vnímat.

Hodně štěstí!

x

Koupil jsem si papírové vydání A2, protože se mi líbila obálka, a nelituju. Jasně, není to zrovna “boomerské čtení” a bojuje i usiluje asi o jiné čtenáře, než jsem já. Ale neudělal jsem chybu, ba naopak, tlusté letní dvojčíslo nabízí hned několik skvělých čtení.

PLUS upozorňuju na to, že čtení “na papíře” má svoje kouzlo a půvab, jak po desetiletém rozchodu s “papírem” zjišťuju, zejména v posledních měsících. Překvapivě, volba “web”, případně “mobil”, nebo “papír” není jen volbou mezi stejným obsahem v jiném médiu. Médium v tomhle případě definuje, jak text budeme číst: v jakém rytmu a tempu, kolik pozornosti mu věnujeme. Pocit i zážitek budou diametrálně jiné.

Čímž chci říct, většina toho, co jsem si přečetl (v tramvaji, doma na gauči), “funguje” podle mě výrazně lépe na papíře než digitálně, a vlastně si nejsem jistý, jestli bych ty samé texty třeba na mobilu ve zmíněné tramvaji a) začal číst, b) dočetl do konce a c) měl z nich tak dobrý pocit jako na papíře. Ale vyzkoušejte sami.

Co rozhodně doporučuju, je reportáž/povídka Marie Škrdlíkové. Pochopil jsem, že zadání redakce znělo něco jako “vyberte si nějaké maloměsto, ke kterému máte vztah, a napište o něm literární reportáž”, nebo něco takového, a Škrdlíková se se svým rodným Novým Borem vyrovnala parádně. Je to jeden z nejlepších textů, které jsem letos četl, doporučuju.

Muselo to být koncem února. Fína měla v prosinci čtyři roky. Pohádala se se mnou, jestli se správně říká nátělník, nebo košilka. Já říkám nátělník všemu, ona tvrdila, že nátělník je pro kluky. Chlubila se novými náušnicemi, uši jí nechala propíchnout její babička z Čech.

Lilo jako z konve, a tak jsme šly do dětské her­­­ny. Pokaždé ke mně přiběhla celá zadýchaná, pověděla mi, odkud zrovna slezla a že se mám dívat, protože zase někam vyleze nebo se sklouzne. Když nějaký rodič řekl: „Pozor, nechte nejdřív sklouznout holčičku“, přišla mi oznámit: „Když jsem neměla náušnice, pletli si mě všichni s klukem, a teď si mě zase pletou s holkou.“

A reklama funguje, ne že ne, už jsem si koupil Skrdlíkové prvotinu, sbírku povídek Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, a po dvou povídkách můžu taky doporučit.

x

Foster řídí kancelář Foster + Partners, která měla loni tržby 652 miliónů liber. Slavný architekt významně ovlivnil podobu moderního Londýna: Stansted, Wembley, Gherkin, Millenium Bridge, úprava Trafalgar Suare a další projekty ukázaly, že dobrá architektura nejen “dobře vypadá”, ale mění k lepšímu to, jak lidé veřejný prostor “používají” a jak žijí. Viz právě zmíněné náměstí Trafalgar Square. To bylo ještě relativně nedávno v podstatě ošklivým kruhovým objezdem sen spoustou aut stojících v zácpě, dnes představuje velký a elegantní prostor pro lidi.

Foster, který se vypracoval od nuly ke šlechtickému titulu a velkému osobnímu majetku, i v jednadevadesáti jezdí do hor v léta na kole a v zimě na lyže. Článek ho líčí jako muže, který chce mít vše pod kontrolou: například i na rozhovor si připravil 94 slajdů s fotografiemi a vizualizacemi svých projektů. Zároveň čelí kritice, že mu nevadí mít za zákazníky totalitní režimy, viz stadión v Kataru. Loni pocházela víc než polovina příjmů jeho firmy z Blízkého východu (z Británie necelých 10 procent).

Foster v článku vyčítá Británii to,, co paradoxně často i my Česku: malou odvahu politiků a úředníků, roztříštěné řízení a neschopnost plánovat budoucnost vzdálenější než pár let.

„Musíme více přemýšlet dlouhodobě, protože právě to vede k novým a kvalitnějším veřejným prostorům ve městech. Jde o myšlení ve velkém. A myslet ve velkém nemusí nutně znamenat stavět něco fyzicky velkého. Znamená to myslet velkoryse z hlediska společnosti, veřejných prostorů a ulic. Znamená to přijmout, že město je neustále v pohybu a že tento pohyb můžeme ovlivnit ve prospěch jeho obyvatel. K tomu všemu je ale zapotřebí určitá míra odvahy. Propojení je totiž všechno: odstraňuje bariéry uvnitř města i celé země a umožňuje šířit prosperitu.“

Infografika ze Sunday Times je boží: Foster vstává ráno v šest a spát chodí kolem půlnoci, poslední dovolenou strávil na kolech (!) v Toskánsku. Auto: Porsche 996, oblíbený nápoj: kafe, oblíbený gadget: tužka.

x

Lidé narození mezi lety 1965 a 1980 jsou podle textu Will Groffa (vyšel 1. srpna v tištěném vydání Wall Street Journal) nejspolehlivější klientelou amerických barů. Zatímco miléniálové a Gen Z holdují nápojům s podivnými jmény jako kombucha či matcha (případně objevují nealkoholická piva, která se vyrábějí v bezprecedentním množství značek i kvantitě), my z generace X stále poctivě chlastáme alkohol.

Což ale přináší specifika: například se tomuto faktu přízpůsoje “rytmus” nočního života. Padesátníci už mají zkrátka méně energie, takže se večírky pořádají už ne od desíti večer, ale spíše od šesti nebo maximálně od sedmi, a v deset až jedenáct už naopak končí. Abychom my senioři ještě stihli metro a měli svých osm hodin spánku. Kdybychom je neměli, fitnáramky a chytré hodinky by se na nás zbytečně zlobily.

Generace X vyrůstala v devadesátých letech, kdy se umírněné pití prezentovalo často jako dokonce zdraví prospěšné. Když v roce 1991 odvysílal reportáž na toto téma (“francouzský paradox”) slavný pořad 60 Minut, vzrostl prodej některých červených vín až o 45 procent. Dnes se zdůrazňuje nulová tolerance: jakékoli množství alkoholu je považováno za zdraví škodlivé.

Příklad z článku: Detroitský hudební klub Magic Bag utrží při akcích oblíbených u generace X za alkohol přibližně o 25 procent více než při programech přitahujících generaci Z.

A ještě zajímavost: generace X je pro barmany lepší klientelou i v případě, že jde o abstinenty. Starší hosté si podle provozovatelů podniků častěji koupí aspoň limonádu nebo “mocktail”, prostě proto, aby bar a obsluha nebyli “škodní”. Gen X je možná poslední generace, která respektuje nepsané pravidlo, že za pobyt ve veřejném prostoru se za určitých okolností platí. V baru objednávkou.

x

Rychlý, uspěchaný a věčně netrpělivý, vždy s převisem nabídky nad poptávkou. To byla vždycky atmosféra New Yorku. Fronta je v NYC něčím tak výjimečným, že o té jedné z mála, která tam v minulosti byla (fronta na pouliční pizzu ve slavné brooklynské pizzerii), tak se o ní psaly články v novinách a točily televizní i rozhlasové pořady. Ale to se dnes mění, píše v The Times Will Pavia.

Autor tvrdí, že New York, město proslulé netrpělivostí, individualismem a schopností "obejít systém", se změnil. Dříve bylo umění nestát ve frontě téměř součástí místní identity. Dnes lidé dobrovolně čekají hodiny na zmrzlinu, tacos nebo čokoládu – a zdá se, že je to dokonce baví.

Fronta se stala “třetím místem”, tedy prostor, který sociologové vymezili jako místo, kde se lidé setkávajía kde tráví čas. “Třetí” proto, že prvním je domov a druhým práce. Typickým “třetím místem” jsou třeba kavárny nebo dopravní prostředky. Ale tam se dnes lidé věnují svým mobilům a počítačům, případně mají na uších sluchátka s podcasty.

Pavia píše:

Zastánci front tvrdí, že právě to je jejich hlavní smysl. Fronta je „třetím místem“ – není ani domovem, ani prací. Můžete si tam povídat, aniž byste se museli opít, nebo jen poslouchat rozhovory ostatních. Dříve podobných míst existovalo víc: v supermarketech, než se začalo nakupovat online, nebo v autobusech, než všichni začali zírat do telefonů. Dnes zbývá jen málo prostorů, kde se lidé mohou přirozeně potkávat se svými spoluobčany.

x

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už těsně pod sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Světlo nad přístavem má barvu naředěného mléka. Ve vzduchu je cítit uhelný kouř, dehet a samozřejmě vůně ryb. Nebo pach, jak se to vezme. V přístavu jsou lodě, které nikam neplují, protože moře kolem Anglie je zaminované, a když je válka, tak obchod počká.

Holandsko je neutrální. Tedy tak se tomu terminologicky přesně říká. Znamená, že se tu nestřílí. Ale zároveň sem válka prosakuje jako škvírami v trupu staré lodi: v cenách chleba, v novinových titulcích a v lidech, kteří přišli a nemají se kam vrátit. Z Belgie jich loni na podzim uteklo před německou armádou skoro milion.

A protože je Holandsko neutrální, smí sem každý. Tedy: úplně každý. Rotterdam je v roce 1915 špionážní hlavní město Evropy. V kanceláři jedné paroplavební společnosti na nábřeží sedí nenápadný Angličan, který oficiálně prodává lodní lístky do Ameriky a neoficiálně odsud řídí britskou rozvědku pro celý kontinent.

O pár ulic dál dělají Němci v bílé budově konzulátu přesně totéž, jen pro druhou stranu. Zprávy putují v dopisech psaných neviditelným inkoustem, který se objeví, teprve když papír podržíte nad plamenem. Po přečtení spalte. Nikdy nebylo tohle pravdilo tak blízko pravdy.

Před pár týdny odplul z doků do Anglie muž jménem Janssen. S vizitkou obchodního cestujícího s doutníky objíždí válečné přístavy s kufrem vzorků. Jeho kolega mezitím telegrafuje z Edinburghu objednávku: deset tisíc sumaterských doutníků, značka S. S.

Angličani chvíli kroutí hlavou, kdo se proboha v téhle době vezmou zákazníci pro deset tisíc těchhle doutníků. Pak jim to dojde. S. S. jako zkratka pro Schlachtschiffe, neboli bitevní lodě. Deset tisíc doutníků je deset bitevních lodí kotvících v přístavu. V červenci oba muže zastřelí v londýnském Toweru.

Vítejte ve válečném Rotterdamu. A v tomhle městě sedí u okna třiatřicetiletý Čech Emil Filla a maluje muže s dýmkou.

Ještě loni si s manželkou Hanou stěhoval nábytek do Paříže. Chtěli tam zůstat natrvalo, Filla měl plány, a myslel si, že i budoucnost. Pak začala válka a z občana Rakouska-Uherska se ve Francii přes noc stal nepřátelský cizinec.

Utekli tedy na sever, do jediné země, kam se dalo. Rodina i přátelé mu chtěli finančně pomoct, ale nevzal si nic. Za rok si k tomu poznamená do eseje o tvořivosti pozoruhodnou větu: „Pravá svoboda člověka rodí se z nutnosti nepomáhati druhému a nepřijímati milodarů."

Před sebou má dřevěnou desku. Třicet devět krát dvacet devět centimetrů. To není prostor pro rozmáchlé gesto. Spíš něco jako poznámku nebo pocit.

Menší než okenní tabulka, ale větší než víko krabice od doutníků, což je v tomhle městě celkem případné měřítko. Proč tak malý formát? Neví se, takže si můžeme vybrat. Je válka a materiál je drahý. Je exil a člověk neví, kdy zase poputuje dál; malý obraz se vejde do kufru. A možná je to takhle snadné: když se svět roztáhne do rozměrů katastrofy, malíř chce opanovat aspň něco malého a svého.

I když Filla nemaluje. Filla buduje. Do barvy přimíchává písek a ta směs pod štětcem skřípe jako sníh pod botou. V katalozích jednou bude stát: olej a písky na dřevě. Písky, množné číslo, jako by jeden druh nestačil.

Zblízka to není malba, ale mělký reliéf. Mohli byste po něm přejet prstem jako po omítce. Na ploše menší než stránka novin je toho tolik, že obraz i přeneseně vystupuje ze svého malého dvojího rozměru. Filla přidal třetí.

Kubismus, to podivné slovo z Paříže, se dá popsat vlastně strašně jednoduše: nemalujete, jak věc vypadá, ale jak je postavená. Vezmete třeba lidskou tvář, rozeberete ji na obrazce a díly, a ty pak nakreslit. Aby si z nich tu tvář musel divák v hlavě složit sám.

Naučil ho to Picasso. Jenže Picasso je teď ve Francii, za frontou, a to je jakoby byl na opačné straně vesmíru. Možná existuje černá díra, který by ty světy propojila, ale Filla ji nemá k dispozici. Žák zůstal v cizím přístavu, odříznutý od svého učitele, s nápady a inspirací, které se musely spolehnout jen samy na sebe.

Mimochodem, o mnoho let pozdějise bude vyprávět historka, jak Pablu Picassovi při návštěvě Prahy ukázali jakýsi Picassův obraz, a zeptali se ho, co mu říká. “To je Picasso pro chudé,” pronese v té historce Picasso. Ale je to smyšlenka, kterou bavili společnost Fillovi kritici. Už proto, že Picasso v Československu nikdy nebyl.

Ale to je teď vzdálená budoucnost. Filla teď maluje v Rotterdamu muže s dýmkou. Čí je to tvář, nikdo neví. Možná soused, možná nikdo konkrétní. A možná právě o to jde: muž s dýmkou je v roce 1915 ta nejméně nápadná postava v Evropě, sedí v každé hospodě od Rotterdamu po Southampton. Co my víme, možná proto tak často vypadají špióni.

Za pár měsíců si Filla v novinách přečte výzvu jistého profesora Masaryka, který v Londýně buduje odboj proti Rakousku, a napíše mu. Přijede za ním jakýsi Beneš. Z Fillova bytu se stane přestupní stanice tajné organizace jménem Maffie: Filla bude nad plamenem vyvolávat dopisy psané neviditelným inkoustem a posílat je dál. Hana pojede do Čech se zprávami, které nejsou napsané nikde, protože se je naučila nazpaměť.

Jenže to všechno bude potom. Teď existuje jen deska, barva s pískem na paletě a jediná otázka: kde bude dýmka.

Filla zadrží dech. Teď se rozhoduje o celé stavbě, a tak vede tah, ze kterého bude dýmka, pomalu, jako se píše podpis na obchodní ujednání. Zpátky to vzít nejde: písek se nedá seškrábnout, aniž strhnete všechno pod ním. Hlava muže s dýmkou. Tak se tomu jednou bude říkat.

Ten obraz přežije válku, přežije autora (Fillu zatknou hned první den druhé světové války a odvezou do Dachau, ale on přežije taky), objede tolik výstav doma i v cizině, že to katalogy vzdají a napíšou jen „mnohokrát vystavováno”.

V květnu 2014 se vydraží na pražském Žofíně za čtrnáct milionů korun, s přirážkou skoro sedmnáct. Vychází to zhruba na dvanáct tisíc korun za centimetr, což je asi sto dvacet milionů za metr.

“Můžu to tak nechat?”, jakoby se ptala budounost, vědoma si toho, co po Fillově smrti napíšou znalci komunistického Svazu výtvarných umělců: Díla tohoto typu mají význam jen jako historický doklad minulé éry, peněžitou cenu nemají.

Ale to všechno je budoucnost skřípnutá minulostí, a budoucnost je drzost. Teď Filla podepíše pravý dolní roh, utře si ruce do hadru, který býval košilí, a otevře okno. Nad řekou houkne remorkér.

Písek došel. Zítra bude muset k řece pro další.

Děkuji, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Mám narozeniny. Před pěti lety jsem ke třiapadesátinám sepsal 53 věcí, které považuju za důležité, a protože pravidlo číslo 53 tehdy znělo „nedávejte nevyžádané rady”, bylo jasné, že to nemůže zůstat bez pokračování.

Platí totéž co minule: nemůžu vyloučit, že jsem některá pravidla opsal či ukradl, a už si nepamatuju kde a od koho. Když uvádím zdroj, nejde o přesnou citaci, ale o mou interpretaci. Dost možná nepřesnou či zjednodušující.

Inspirace: pořád 68 nevyžádaných rad Kevina Kellyho.

1. Používejte AI na věci, které vás nebaví. Věci, které milujete, jí nedávejte, ani když je udělá líp a rychleji. Co si to vůbec dovoluje?

2. Zamiloval jsem se do citátu, který jsem slyšel od jednoho hudebního interpreta: kdo při koncertu nedělá chyby, hraje pod své možnosti. Analogicky: kdo v životě nedělá chyby, žije pod své možnosti.

3. Mějte kolem sebe lidi, s kterými vydržíte mluvit dlouho o čemkoli. Je to vzácnější, než si myslíte. A nemusíte to nahrávat. Ale klidně můžete, a pak se tomu říká podcast. Dneska ho má skoro každý.

4. Když vás něco bolí a doktor se zeptá „Kolik vám je let?“, neodpovídejte. Má váš věk v kartě před sebou na stole. Je to jen pasivně agresivní řečnická otázka. Přeloženo: “A co jste čekal, ve vašem věku?”

5. Slovníček korporátních eufemismů z LinkedIn: spolehlivý = pomalý, zkušený = starý, kreativní = ne moc chytrý, racionální = nudný, ambiciózní = hajzl, myslí jinak = často se plete, out-of-the-box = vždycky se plete, flexibilní = můžete mu srát na hlavu.

6. Veřejné upozorňování na gramatické chyby v internetových diskusích je ten nejubožejší způsob, jak si připadat chytřejší.

7. Matematika říká, že prvočíslo je dělitelné jen sebou samým a jedničkou. Buďte prvočísla. Ale musíte najít svou jedničku. (Moje se jmenuje Senta.)

8. Naučte se od Italů umění “bella figura”: když něco (někdo) umí udělat dojem, tak tomu ostatní obvykle odpustí, že nefunguje dokonale. Neplatí pro mosty, piloty a chirurgy. Pro všechno ostatní plus mínus ano.

9. V osobním životě vyhledávejte lidi a věci, které milujete. Ve veřejném životě a zejména v politice se snažte nezamilovat. Naopak od sebe důsledně odstrkujte vše, co vás irituje a co nesnášíte.

10. Rozmnožovat peníze je možná užitečné, ale je to nekonečná nuda. Utrácet je za radost a zážitky sice umí každý idiot, ale zase to dává penězům konkrétní smysl. (Když tohle někomu říkáte a on přikyvuje, vygenerujte mu okamžitě ve své bankovní aplikaci QR kód.)

11. Pár poznámek ke dnům v týdnu. Pondělí si užijete jedině tehdy, když od něj nebudete očekávat vůbec nic. Nízké očekávání je základ spokojenosti. Úterý je nejhorší den. Všechny pohromy, třídní schůzky a kolonoskopie se odehrávají v úterý. Konec světa bude pravděpodobně v úterý. Anebo ve středu, abyste to nečekali. No a všechny důležité věci v životě plánujte na čtvrtek. Čtvrtek je pátek profesionálů, sobota bez kocoviny a neděle bez povinných výletů. Všechny ostatní dny jsou jen do počtu.

12. Taleb: vyhrávají ti, jejichž inteligence je nejblíž inteligenci publika. A není to myšleno jako varování před chytrým publikem, ale přesně naopak.

13. Pijte kafe. Nenechte si to zkazit všemi těmi píčovinami o zrnkách, kyselosti, pražení a náhorních plošinách. Klidně pijte instantní. Protože všechny studie v poslednícj letech ukazují, že pití kafe snižuje riziko řady nemocí a potíží, a asi i prodlužuje život. Buď dali lidi z kafe byznysu do PR fakt velký prachy, nebo je kafe opravdu superpotravina.

14. Tohle je spíš detail, ale abyste nebyli za idioty: při pití kávy byste lžičkou nikdy neměli nápoj v hrnku míchat krouživými pohyby dokola. Správný a elegantní způsob je podle britského bontonu míchat kávu rovnoběžnými pohyby zleva doprava. Než začnete vymýšlet kraviny, jen doplním: je to podle BRITSKÉHO BONTONU. Tak si strčte názory do zadku a dělejte to tak, jak jsem to tu napsal.

15. Když chcete odpoledne nabrat energii, nehledejte zázraky. Stačí dvě věci: krátký šlofík a procházka.

16. Letos jsem si koupil činky. Ještě jsem nezačal posilovat, protože to od mládí považuju za stupidní zábavu. Ale věda kašle na to, jaké předsudky jste si vytvořili. Vaše svaly taky. A posilovat je vědecky stoprocentně “vyfutrovaná” rada, jak se v dobré kondici dožít vyššího věku. Vemte ty zatracené činky a začněte cvičit. Pro mě už je možná pozdě.

17. Dnešnímu světu chybí ze všeho nejvíc nuda. Nejlepší mentální odpočinek býval ten, když jste museli půl hodiny čekat na autobus a jen tak koukat do blba. Nevím proč, ale pro muže je zírání do blba důležitější než pro ženy. I pro to má věda důkazy, nebo aspoň studie, které to naznačují.

18. Průměrný člověk denně odskroluje obsah vysoký jako Socha svobody. A jedno vám řeknu: to, co za den vyskrolujete, je Socha svobody, kterou fakt NECHCETE vidět.

19. Motýli pijí slzy želv, protože potřebují sůl. Což je zbytečná, ale zároveň fascinující informace. Neunavujte se přemýšlením o tom, proč je fascinující. Nikdo, ani já, o těchhle pitomostech nechce diskutovat. Anebo chce? Rada je každopádně jiná: sbírejte fakta, která jsou k ničemu a krásná.

20. Znamení společenského úspěchu je mít slavné lidi mezi svými nepřáteli, ne mezi přáteli.

21. Pravidlo zbavování se věcí: pokud jste nějakou věc rok nepoužili, je to nezvratný důkaz, že ji nepotřebujete a jenom vám zabírá místo v životě. Někdo cynicky říká, že to platí i o lidech. POZOR, neplatí. Když někoho milujete, potřebujete ho celý život, bez ohledu na to, jestli ho “používáte”, nebo co s ním vlastně děláte.

22. Springsteen jí jednou denně, Federer spí čtrnáct hodin. Nekopírujte návyky výjimečných lidí. Mají je proto, že si je můžou dovolit, ne proto, že fungují. A když na koncertu Springsteena zjistíte, že už asi úplně zešílel, tak to jen podpoří tuto radu.

23. Rád chodím na červenou, ale jsem moc rád, že existují semafory. Tak se má člověk chovat k pravidlům obecně: mít je, ctít je a občas nějaké vědomě porušit. Svět bez pravidel je chaos, který nechcete. Svět s železnými pravidly je otrava.

24. Naučte se včas odejít z diskuse, která nikam nevede. Mít „pravdu” zejména na sociálních sítích ještě nikomu lepší večer nezajistilo.

25. Když vám nevyjde váš původní plán, nikdy okolí nepřiznávejte, že se to nepovedlo. Tohle je pravidlo z učebnic pro kouzelníky, ale platí i v běžném životě. Plynule a sebevědomě přejděte k záložnímu plánu B nebo C a nechte ostatní v domnění, že přesně takto se to mělo stát od samého začátku.

26. Klidně AI chatbotům říkejte “děkuji”, “prosím” nebo “dobrý den”. Ne kvůli nim, kvůli sobě. Zdvořilost je sval, a kdo ho netrénuje na strojích, tomu ochabne i na lidech.

27. Racionalita je schopnost vidět věci tak, jak jsou. Kreativita je schopnost vidět věci tak, jak jsou, ale přemýšlet o nich jinak. A inovace je schopnost přemýšlet o nich tak, jako nikdo před vámi.

28. Pascal se jednou omluvil, že píše dlouhý dopis, protože neměl čas napsat krátký. Zkuste ten čas najít. Krátké je lepší než dlouhé. Tedy v dopisech, v proslovech i v omluvách.

29. Tentýž Pascal mimochodem v roce 1662 vymyslel pařížskou hromadnou dopravu. Zkrachovala, protože předběhla dobu o sto padesát let. I geniální nápad může přijít moc brzy. Takže když nejste známí jako průkopníci čehokoli, uklidňujte se tím, že jste pouze napřed.

30. Když vám do klína nečekaně spadnou peníze (například v podobě dědictví nebo výhry v loterii), neukládejte je ani je neinvestujte, pokud investicím sami opravdu nerozumíte. Místo toho je utraťte za cokoli, co vám udělá radost. A abyste neměli špatné svědomí, tak část těchto peněz utraťte za dobročinné účely- Ale cílem není zachránit svět, to si uvědomte. Jediným cílem je to, abyste se necítili blbě.

31. Nejlepší prompt, jaký znám: „Mluv se mnou jako s patnáctiletým, kterého zajímá a baví všechno, co děláš.” Objevil jsme ho a vyzkoušel na AI. Ale pak jsem ho začal používat na lidi, a to je hotový zázrak.

32. Nikoho už nezajímá, co umíte vytvořit. AI dnes umí vytvořit skoro všechno. Zajímavé je jen to, co můžete vytvořit jenom vy. Dobrá zpráva: u každého člověka něco takového existuje. Horší zpráva: musíte zjistit co.

33. AI udělá chytré lidi ještě chytřejšími. Jestli máte jinou zkušenost, možná jednoduše nejste chytří.

34. Pravidlo odpoledního šlofíka: pokud si potřebujete přes den na chvíli zdřímnout, nastavte si budík ideálně na 15, maximálně však na 30 minut. Spánek trvající hodinu už vás naopak vyčerpá a probudíte se fyzicky rozlámaní

35. Neřešte pořád, jak žít déle. Dělejte hlavně věci, které vás baví. Ono se to zařídí samo, protože proč umírat, když je život taková zábava?

36. Průměrný člověk dnes nosí v mozku mikroplasty zhruba o váze plastové lžičky. Berte to jako memento mori pro 21. století: i věčnost je dnes z plastu.

37. Jeffrey Archer byl na Islandu první v žebříčku bestsellerů s 83 prodanými kusy své knížky. Být první je důležité. Ale když jste okouzlení něčí výjimečností, vždycky si zjistěte, kolik lidí soutěžilo. I to nás učí AI: nejdůležitější je kontext.

38. Dělejte zbytečné věci. Já letos naprogramoval hru o prvočíslech a změřil slávu českých celebrit. K ničemu to není. Užitečné věci vám vždycky někdo vezme. Ty zbytečné jsou jen a jen vaše.

39. Flaubert: Všechno na světě je zajímavé, pokud se na to díváte dostatečně dlouho.

40. Zhruba každému desátému člověku chutná koriandr jako mýdlo a je to genetické. Vzpomeňte si na to při každé hádce, kterou vyvolají rozdílné názory. Možná se ve skutečnosti hádáte o DNA. Co když je Babiš obětí genetické mutace, která způsobuje, že je z něj 70 procentům lidí na zvracení, a ti ostatní ho volí?

41. Sex po padesátce je jako pizza s ananasem. Můžete ji mít rádi, těšit se na ni a vždycky si ji s nadšením dát, ale prostě víte, že ve slušné společnosti se o tom nemluví.

42. Tři procenta účtů vyrábějí třetinu toxického obsahu na sítích. Až se zase budete děsit „dnešní společnosti”, vězte, že se hádáte s velmi malou a velmi hlasitou menšinou.

43. Inteligentní cynici jsou na internetu nebezpeční. Naschvály, které dělají z recese, dodávají skutečným hlupákům odvahu a vzor.

44. Věda spočítala, že každý toxický člověk, který je permanentně ve vašem okolí, vám přidá devět měsíců biologického věku. Udělejte si inventuru. A pak si tu samou motázku položte jinak: komu těch devět měsíců přidáváte vy?

45. AI lže se sebevědomím rodilého mluvčího. Ověřujte všechno, co vám řekne, a dvakrát ověřujte to, co se vám líbí.

46. Naučte se fermiovské odhady: kolik je v Praze ladičů pian? Kolik je v Paříži přechodů pro chodce? Atd. Nejde o výsledek, ale o návyk nebát se čísel, která ještě nikdo nespočítal. A hlavně je to způsob, jak nebýt za hlupáka: čísla nemusí vžycky “vyjít”, ale měla by “sedět”.

47. Každý dokáže odpovědět na otázku, kdo byl podle jeho názoru nejhorší muž v historii. Většinou odpoví, že Hitler. Ale proč nikdo neví, kdo v historii byla nejhorší žena?

48. Alkohol není váš parťák. A je jedno, jestli je to pivo, sklenka vína nebo panák bourbonu. Alkohol je vždycky ten třetí až n-tý do party, ne druhý. NIKDY nepijte alkohol sami.

49. Neudělejte tu strašnou chybu, že budete svou „veřejnou perzónu” omylem považovat za své opravdové já. Najděte si aspoň jednoho člověka, se kterým můžete mluvit otevřeně a bez jakékoli pózy.

50. Robert Louis Stevenson: Život není o tom, že dostanete dobré karty, ale že umíte hrát dobře s těmi špatnými.

51. Noste u sebe papírový notes. Myšlenky nezapsané do minuty mizí, protože je buď zapomenete, nebo si na ně váš mozek zvykne a přestane je považovat za zajímavé. Přežijí jen myšlenky napsané na papíře.

52. Začněte se po padesátce učit na nějaký hudební nástroj. Jakýkoli, hlavně by to měl být ten, na který jste nikdy hrát neuměli. Čím těžší, tím lepší. Ideální jsou housle nebo saxofon, v nejhorším klavír. Váš život to zlepší o …. nevím, nechci lhát, ale budou to desítky procent. Možná stovky!

53. Před každým velkým krokem v životě si představte, že to dopadne tím nejhorším myslitelným způsobem, a sepište proč by to tak mohlo dopadnout. V byznysu se tomu říká pre-mortem analýza, což vím od ženy. A je to nejlepší způsob, jak si ten krok buď rozmyslet, anebo se vyvarovat těch největších chyb.

54. Neupřímná pochvala od člověka, kterého si vážíte, není pokrytectví, ale zdvořilost. Nikomu a ničemu to nevadí. Co vadí, je upřímná pochvala od debila.

55. Komedie je tragédie plus čas. Štěstí je realita mínus očekávání. Komedie plus štěstí je bilance tvého života, a mělo by to být číslo větší než nula.

56. Udělejte si seznam lidí, kteří nejsou vašimi blízkými, ale stejně jsou pro vás strašně důležití. Namátkou: účetní, zubař, kolega v práci, kadeřnice atd. A pak si pořiďte plán B pro případ, že se s nimi něco stane a oni z vašeho života ze dne na den zmizí. Nemáte představu, jaký to může být problém (zejména když jde o účetní).

57. Doma si klidně všímejte toho nejhoršího, co v Česku máme. V cizině mluvte jen o tom nejlepším. To je jediná rozumná forma vlastenectví.

58. Před pěti lety končila tato pravidla radou nedávat nevyžádané rady. Letos jich tu je padesát osm. Vysvětlení najdete v pravidle číslo 23: pravidla je dobré mít. A pak občas nějaké s radostí porušit.

Děkuju, že vás mám.

303 418 dolarů.

Tolik podle letošního odhadu společnosti LendingTree stojí v Americe vychovat dítě do osmnácti let. V Česku se odhady pohybují od 1,8 milionu korun (verze „skromné dítě”) až po čtyři miliony (verze „dítě s kroužky, rovnátky a lyžákem”). Čísla se liší, závěr je vždy stejný: děti jsou dnes luxus, a kdo si je pořídí, je buď boháč, nebo šílenec.

A je to právě “vysoká cena”, kterou se zdůvodňuje klesající porodnost v ekonomicky vyspělých zemích, zejména v Evropě a Americe. A když něco klesá, tak to znamená, že příčina roste. Znamená to, že děti jsou dnes dražší než dřív?

Překvapivá odpověď: nejspíš ne.

Ekonomky Christina Patterson a Heather Sarsons z Chicago Booth se letos rozhodly tvrzení „děti zdražují” pořádně změřit. Sestavily takzvaný Index nákladů na dítě: vzaly kompletní „balíček” potřebný k výchově (náklady na jídlo, oblečení, bydlení, školku, zdravotní péči i čas rodičů) a sledovaly, jak se jeho cena vyvíjela mezi lety 1990 a 2023.

Snažily se postupovat co nejkorektněji. Dítě třeba nebraly jako dalšího člena domácnosti, ale při vyčíslení nákladů na bydlení vzaly v úvahu cenu jedné místnosti navíc (dětský pokoj), protože kuchyň a obývák by rodiče měli tak jako tak. Mezi zdroji bylo i osmdesát tisíc deníků, ve kterých v rámci jednoho výzkumu Američané popisovali, jak tráví den.

Výsledek? Cena výchovy dítěte rostla posledních třiatřicet let téměř přesně stejným tempem jako cena spotřeby, kterou by si dospělí dopřáli, kdyby děti neměli. A to je ten nejzajímavější závěr: rodič v roce 2023 obětuje za dítě prakticky stejný kus vlastního životního standardu jako rodič v roce 1990.

Ano, školky zdražily trojnásobně a školné pětinásobně. Jenže jiné položky rostly naopak pomalu, třeba jídlo doma. Studie ukázala, že pocit, že děti “zdražily”, je subjektivní. Faktura ze školky je viditelná a bolí, úspora rozpuštěná v desítkách drobných položek je neviditelná.

Ale. Ano, vždycky se objeví nějaké “ale”.

Jedna položka v indexu přece jen narostla, a to výrazně: čas, který rodiče tráví s dětmi. Matky dnes věnují dětem zhruba o tři sta hodin ročně víc než v devadesátých letech, otcové o dvě stě dvacet. Berou je různě, určitě i z doby strávené v práci (méně přesčasů a méně práce po večerech), ale hlavně ze svého volného času.

Účet za dítě nenajdete v položkách na výpisu z banky. Je schovaný v neodehraných tenisových zápasech, nepřečtených knihách a neprospaných nocích.

Dnešní rodiče tráví s dětmi násobně víc času než jejich vlastní rodiče v šedesátých letech – matky zhruba o polovinu víc, otcové trojnásobek. Naše rodiče přitom nikdo nepodezíral z nezájmu: pustili nás ven a večer zavolali z okna, že je večeře.

Dnešní rodičovství je jiné v tom, že na něj uplatňujeme stejné metriky jako na měření efektivity v práci. Najednou je to manažerská disciplína s kalendářem, logistikou a výčitkami. Ekonomové tomu říkají „rug rat race” (podle slavné ekonomické studie z roku 2009): čím vzdělanější rodiče, tím víc hodin do svých dětí investují, protože se bojí, že by jinak neuspěly v boji o místo na nejlepších vysokých školách.

Standard toho, co je „normální dětství”, se posunul. Pro dnešní boomery nebo příslušníky generace X, a možná pro část miléniálů bylo šťastné dětství založené na tom, že je rodiče “nebuzerovali” a že měli dost času dělat to, co chtějí a co je baví.

Dnes je šťastné dětství společností definované jako to, které obsahuje kroužky, oslavy s kamarády za účasti rodičů, tréninky a prázdninové kempy s příběhem. A pozor, pokud možno to vše s co největší participací rodičů. Když já byl kluk, účast rodičů byla za trest. Nevím, jak to mají dnešní děti, ale dnešní rodiče si myslí, že je to přesně opačně.

A všimněte si paradoxu: bohatí dnes pochopili, že největší hodnotu má jejich čas. Proto se tak daří byznysům založeným na rozvážení jídla, úklidu domácností nebo péči o stárnoucí rodiče. Hlídání dětí je také ziskové, ale tam byznys naráží na psychologické limity.

Dnešní rodiče rádi říkají, že kvalitní čas strávený s dětmi je “nedotknutelný”. Vymyká se z výše zmíněné kalkulace.

Ekonomky ocenily hodinu strávenou s dětmi “ušlou mzdou”, což je metodologicky čisté, ale lidsky absurdní. Jako by hodina čtení pohádek před spaním mohla mít hodnotu, kterou byste jinak vyfakturovali klientovi. Autorky poctivě přiznávají, že právě na tomhle závisí, jestli děti zdražily hodně, málo, nebo vůbec.

A tady se dostávám k tomu, co mě na celé studii baví nejvíc. Ekonomie, věda o penězích, došla oklikou k závěru, že peníze jsou špatné měřítko. Skutečná cena dětí se ukázala teprve v okamžiku, kdy se začala měřit naším časem.

Přemýšlím o tom v souvislosti s umělou inteligencí. Éra AI hledá svou účetní jednotku, a zatím to vypadá na tokeny. Jejich cena stoupá i klesá, záleží na tom, k čemu ji vztáhneme. Podle Gartnera klesne do roku 2030 o dalších devadesát procent. Ale Gartner musí přijít s nějakým číslem, protože na tom je založený jeho byznys, a zrovna tohle číslo vypadá jako vycucané z prstu.

Token je volatilní měna. Čas právě naopak: ten má fixní hodnotu. Nejde natisknout, neuložíte ho na spořicí účet, nejde „hodlovat”. Utrácíme ho konstantním tempem, i když spíme. Budoucí ekonomové možná napíšou, že lidstvo zkoušelo měřit hodnotu zlatem, dolary, pozorností a tokeny – a nakonec zjistilo, že jediná volně směnitelná měna byl vždycky čas.

Slyším námitku: čas úspěšných a bohatých je přece „dražší” než náš. Ale to je jen naše projekce. Ten kurz platí na trhu práce, ne v životě.

Hodina miliardáře v čekárně u zubaře bolí úplně stejně jako ta naše (a ještě víc bolí v ordinaci, ale to sem nepatří), a hodina u postýlky nemocného dítěte jakbysmet. A druhá námitka: někdo žije déle, takže času „má víc”. Jenže to je jen zdánlivé.

Čas je sice fyzikální veličina, ale žít se dá jedině v přítomném okamžiku – a v něm ho máme všichni úplně stejně, ať je nám dvacet, nebo osmdesát. Nikdo nemá čas „na skladě”. Zeptejte se lidí na smrtelné posteli.

Jestli máte před sebou rok, deset let nebo padesát, nemění to nic na hodnotě těch cca 8 minut, které jste věnovali přečtení tohoto textu (pokud jste dočetli až sem).

Mimochodem, když přemýšlíme nad cenou, kterou platíme například za média, za kulturu nebo obecně za zážitky, skoro vždycky ji posuzujeme v penězích. “Pět set za vstupenku? A není to moc?”, říkáme. Ale ve skutečnosti je často mnohem cenější nás vlastní čas. Jen tak nejsme zvyklí uvažovat, protože je to neintuitivní.

Šéf Netflixu Reed Hastings kdysi prohlásil, že jeho největším konkurentem není HBO, ale spánek.

Seneca napsal, že lidé úzkostlivě hlídají svůj majetek, ale časem plýtvají, jako by byl zadarmo. Dva tisíce let poté máme konečně studii, která to vyčíslila. Oscar Wilde zase definoval cynika jako člověka, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho – a chicagský index je v tomhle smyslu poctivě cynický: změřil cenu dětí, ale o hodnotě neříká nic.

Zkusil jsem si udělat inventuru sám. Naše děti jsou dávno dospělé, takže mám odstup auditora. Kdybych měl říct, o které neodehrané zápasy a nepřečtené knížky jsem v devadesátých letech přišel, nevzpomenu si ani na jeden titul.

Zato si přesně pamatuju, že vánoční besídka s divadelním představením dokáže trvat déle než let do New Yorku. Ale taky si pamatuju zápas NBA, který jsem se synem viděl v Paříži, a pamatuju si první večeři, kterou mi uvařila dcera.

Einstein údajně vysvětloval relativitu na rozdílu mezi hodinou s hezkou dívkou a minutou na rozpálených kamnech; každý rodič zná třetí případ, kdy platí obojí najednou. Čas strávený s dětmi je nekonečný a úmorný, ale nikdy vám nezmizí z paměti.

A myslíte si, že kdybych tenhle čas s dětmi neprožil, že bych ho měl dnes někde uložený a k dispozici?

Ale kdepak, děti nezdražily. Stojí stále stejně. Jsou strašně drahé, ale zároveň zadarmo. O ničem jiném se tohle nedá říct.

Což samozřejmě neznamená, že vám doporučuju, abyste si je pořídili. Pokud je máte, tak je to jedno. Pokud ne, tak si klidně třeba hoďte kostkou.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

No a to vše platí i o mém dnešním hostu.

Petr Kasa je muž, který mi změnil ranní rituál. Pokaždé, když si dělám čaj a otáčím kohoutek na modrou stranu, vzpomenu si na něj. Byl to totiž on, kdo - pro mě překvapivě - napsal před časem na LinkedIn, že teplá voda z kohoutku není pitná. Jmenuje se úředně TUV, teplá užitková voda, a proteče cestou k vám kotli a armaturami, které na styk s potravinou certifikované nejsou. Půlka národa to prý neví. Já to nevěděl určitě, a teď už to naopak zase nemůžu zapomenout, ani kdybych chtěl.

Petr Kasa je tím, komu se říká sériový podnikatel. Před lety spoluzaložil a úspěšně prodal Kasa.cz, pak deset let budoval z úplné nuly Pilulku: firmu, která šla v covidovém roce 2020 na burzu jako miláček retailových investorů, v jednu chvíli měla hodnotu pět miliard, a pak přišly čínské eshopy přeplácející reklamu, konsolidace trhu dvěma lékárenskými obry a hledání strategického partnera. Skončilo to prodejem Tomáši Čuprovi. Byl to konec dobrý, nebo špatný? Jaký to byl konec? Petr říká, že podnikání je řemeslo a že zpětné analýzy typu „co by kdyby” zásadně odmítá. Ale slovu „chyba” se v našem rozhovoru vyhýbal tak vytrvale, že jsme se speciálně tomu v podcastu nemohli nevěnovat.

Mluvili jsme i o tom, jak dostal od České národní banky pokutu 150 tisíc korun za transakci, o které věděl celý český internet. Nápověda: transparentnost vás před úředními pravidly a zejména povinně vyplněnými formuláři nezachrání.

Dnes Petr Kasa šéfuje firmě Lokni, která staví filtrační stanice na vodu, od kuchyňských linek po automaty na nádražích. Proč to Petra baví, když si už před pár lety říkal, že už žádnou firmu asi přímo řídit nechce? Dozvíte se.

A jak jinak, došlo i na AI. Petr si každé ráno otevře počítač a spustí dvacet agentů, kteří mu udělají dopolední práci - tu práci, která ho nebaví dělat, a většinou nějak souvisí s administrativou - za čtvrt hodiny. Probrali jsme, které profese přežijí (nápověda: nikoli překvapivě ty s kulatým razítkem), proč lidé, kteří chtějí zautomatizovat celou svou práci, by se měli nejdřív zeptat, co pak budou dělat oni sami, a jestli vás o práci nakonec nepřipraví ten, kdo AI používat vůbec nebude.

Takže soudím, že jsme tentokrát natočili docela pitnou epizodu, abych se držel slovníku.

A připomínám: pokud vás AI zajímá a chcete jí přijít na kloub, podívejte se na web inspiruj tečka se. Se Sentou děláme stále náš workshop AI Masterclass i další kurzy o tom, jak v éře umělé inteligence žít, pracovat a nezbláznit se.

Petr mezitím odletěl s dcerou na přechod hor v Kyrgyzstánu, spát bude v jurtách. Kde budete tuhle epizodu poslouchat vy, záleží jen a jen na vás.

Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Děkuji, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Fotografie vývěsky Městské části Prahy 8 a k ní popisek: „Hele Máňo, ty se na tý recepci nudíš, udělej nám nějaký plakáty, v tý, no víš, tý umělý inteligenci.” Na síti X má tenhle post za čtyřiadvacet hodin skoro 100 tisíc zhlédnutí, šest set lajků, přes třicet komentářů. Téma zdánlivě nedůležité. Ale zároveň je tenhle tweet jednou velkou debatou o budoucnosti využívání AI v kostce.

Podívejte se na tu nástěnku pozorně. Osm plakátů: v případě nouze volejte 112, očkujte se proti klíšťové encefalitidě, nikomu nedávejte přístup ke svému účtu, zkontrolujte si platnost cestovních dokladů, prohlédněte auto před dovolenou. Jsou přehledné, barevné, mají hierarchii informací a přečtete je ze tří metrů. Kdyby vznikly ve Wordu s klipartem, jak se to na úřadech dělalo posledních třicet let, nebylo by to téma. Je to hnusné, ale co taky čekat od úřadu?

Ale proč se smějeme TÉHLE nástěnce?

Protože ty plakáty dělala AI. Kdo ji používá, vidí to na první pohled. Nedokáže možná popsat, proč to vidí. Já to aspoň nedokážu. Na rozdíl od amatérštiny nástěnek z éry před AI vykazují dnešní “AI nástěnky” nespornou profesionalitu, která je však zároveň něčím iritující. A já nedokážu říct, jestli je iritující sama o sobě, anebo proto, že víme, že autorem je AI. Ale každopádně je iritující.

David Pavelka na Zdrojáku na toto téma nedávno napsal, že AI estetika je Comic Sans naší doby. Přesné. Comic Sans taky nebyl špatný font. Náš posměch či nenávist k němu byla situační. Jinými slovy, nevadil nám ten font, ale vadili nám lidi, kteří ho používali.

Ta to je i dnes. Nevadí nám AI estetika (tipuju), ale vadí nám lidi, kteří AI používají.

Dělám AI kurzy tři a půl roku. Ještě do konce roku 2024, možná do poloviny 2025, by tahle nástěnka městské části nesklidila posměch, ale potlesk. Podívejme: úřad inovuje, úředníci umějí promptovat, výsledek je čitelnější než dřív. Radnice na tepu doby! Uplynul rok a půl, a ty plakáty se nezměnily, ba jsou lepší. Ale změnili jsme se my.

Merriam-Webster zvolil slovem roku 2025 „slop”. Rozhlasový gigant iHeartMedia loni spustil kampaň s heslem „guaranteed human”; podle jeho vlastního průzkumu si drtivá většina posluchačů přeje obsah vytvořený lidmi. A Substack, platforma, kde šest a půl roku vydávám newsletter Jedno procento (a vy zde teď čtete tento text), minulý týden přidala do redakčního systému možnost nechat “prověřit”, jestli text psala, nebo nepsala AI.

“AI ve svých životech nechceme” by mohl být nápis na transparentu, který nesou účastníci demonstrace odpíračů umělé inteligence, kteří tiše, ale významně opanovávají veřejný prostor.

A pozor, jak už to u revolucionářů často bývá, těmi nejhlasitějšími odpůrci AI jsou ti, kteří ji sami používají.

To je jádro věci. Ten rozpor není mezi dvěma druhy lidí, těmi, kteří AI nenávidí a nepoužívají, a těmi, kteří ji milují a pužívají každodenně. Je s nadsázkou řečeno uvnitř každého z nás. Dopoledne si necháme od modelu přepsat nabídku, kterou posíláme klientům, a odpoledne napíšeme na Facebooku nebo X hejt na firmu, která v AI vygenerovala reklamu.

Když si projdete komentáře pod výše zmíněným tweetem, najdete tam skoro všechny polohy tohoto sporu. Jedni brání profesi: tohle měl dělat grafik a dostat za to zaplaceno. Druzí to berou jako podvod, práce je skutečnou PRACÍ pouze v případě, že bolí. Třetí neměli AI rádi nikdy a konečně to mohou dělat i veřejně, aniž by byli obviněni, že jsou proti pokroku.

A čtvrtí krčí rameny: je to vývěska, ne bienále.

Argument “čtvrtých” jsem dal do speciálního odstavce, protože je důležitý. Alternativou k AI plakátu na úřední nástěnce není skvělý design od Najbrta. Alternativou je leták v Excelu (ano, v Excelu), případně ve Wordu, nebo papír, na kterém je načmáraná informace, že radnice zařídila přistavení kontejneru na velké odpadky.

Radnice si grafika za deset tisíc na oznámení o klíšťatech neobjednala nikdy.

Tahle debata bude složitá, určitě dlouhá a potáhne se roky. V tuhle chvíli hledáme hranice: kde je použití AI skvělé, kde sporné (ale pořád lepší než nic), a kde zavrženíhodné. Zatím tu mapu kreslíme každý sám, intuitivně, někdy i v komentářích pod cizími tweety.

Moje hranice: nevadí mi, že to dělala Máňa (= kdokoli, kdo byl na recepci, na toaletě, anebo v kanceláři starosty) místo grafika. Vadilo by mi, kdyby Máňa tvrdila, že to dělala sama, a radnice na to dala z rozpočtu stejné peníze, jaké by jinak zaplatila za grafika.

Vadí mi, že by tenhle text AI možná napsala líp a srozumitelněji než já. Vadí mi, že by se na tenhle problém mohla podívat zajímavě a originálněji. A vadí mi, že kdyby tohle všechno AI udělala místo mě, co bych teda dělal já.

Protože psaní těchhle textů je to, co mě fakt baví a co dělám celý život, a myslím, že je to jediné, co mi docela jde (nechte si vtipy od cesty).

A co si o téhle AI, o nástěnce z tweetu a o SVÉ VLASTNÍ přidané hodnotě v éře AI myslíte vy? Pište do komentářů.

Děkuji, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Na večeři se známými jsem chtěl kamarádovi nalít víno, ale on udělal rukou takové to gesto, kterým se v italských restauracích odmítá strouhaný parmezán.

„Díky, já nebudu,“ řekl.

“Máš zase detox?”, zeptal jsem se, protože vím, že si hodně potrpí na vše kolem zdraví. Tedy zejména toho svého.

“Ne,” řekl. Ale ještě mi neskončilo okno. Ale určitě si dám. Za …”, pohlédl na hodinky, “… pětačtyřicet minut.”

“Okno?”, zeptal jsem se nechápavě.

Takže mi to vysvětlil.

Že teď je ve fázi, kdy jí pouze mezi sedmou a jedenáctou večer. “Je to něco jako přerušovaný půst, ale mnohem drsnější,” řekl. Vymyslel to jakýsi odborník na longevity, neboli dlouhověkost, který má kliniku ve Španělsku. Tam je rozšířené večeřet hodně pozdě, a proto jsou zmíněná okna nastavena takto.

“A mezi jedenáctou a sedmou děláš co? Umíráš hlady a žízní?

Vůbec ne, řekl s úsměvem, zbytek dne pije vodu s elektrolyty a čeká na autofagii, což je proces, při kterém si buňka uklidí vlastní odpad. Vysvětlil mi to velmi trpělivě, jako se dítěti vysvětluje, proč se nepřebíhá ulice, když svítí červený panáček.

Na jedné ruce měl prsten, který mu měří všechno, ale nejlépe spánek, na druhé hodinky, které mu měří taky všechno, ale nejlépe srdeční tep, a v aktovce, jak jsem se dozvěděl později, měl prášek z hlívy ústřičné.

“A děláš to proč?”, zeptala se moje žena.

Podíval se nejdřív na ni, pak na mě, a pak na ostatní kolem stolu, a řekl: “Samozřejmě abych se cítil dobře.”

Řekl to neklidně a nervózně, jako člověk, který má hlad, a navíc musí lidem vysvětlovat něco, co žádné vysvětlení nepotřebuje. Jinak řečeno, vypadal jako člověk, který se celkově necítí moc dobře.

Když se vrátíme k již zmíněné dlouhověkosti, je třeba říct, že to není nějaká nová a nečekaná módní vlna. Ba naopak.

Už v červnu 1889 předstoupil před pařížskou Société de Biologie dvaasedmdesátiletý fyziolog Charles-Édouard Brown-Séquard a oznámil kolegům, že si už několik týdnů injekčně aplikuje výtažek z varlat psů a morčat.

A nejenže se díky tomu cítí mnohem silnější a bystřejší, ale zároveň je schopnější uspokojit svou mnohem mlaší manželku. Tak to uvedl i v práci, kterou napsal a podepsal.

Do roka píchaly zmíněný výtažek, přejměnovaný na „Brown-Séquardův elixír“ tisíce lékařů po celém světě. Brown-Séquard zemřel pět let nato na mrtvici.

Ve dvacátých letech na něj navázal chirurg Serge Voronoff, který vymyslel operaci založenou na tom, že bohatým mužům z Riviéry implantoval do šourku tenoučké plátky šimpanzích varlat. Měl vlastní opičí farmu poblíž francouzsko-italské hranice a několik let patřil k nejslavnějším jménům evropské medicíny.

A abychom nemluvili jenom o šarlatánech: Ilja Mečnikov, nositel Nobelovy ceny za medicínu z roku 1908, byl přesvědčen, že za dlouhověkostí bulharských venkovanů je kyselé mléko. Konkrétně bakterie, která je v něm obsažená. Stal se jeho vášnivým konzumentem.

Zemřel v jednasedmdesáti. To není prohra, ale ani vyloženě výhra.

Každá generace má svůj elixír a každá je skálopevně přesvědčena, že ta předchozí byla naivní. My máme kolagen, ledovou vanu a NAD+ infuzi v pražské klinice, platba hotově nebo kartou.

Jenže.

Dneska se už z módy stal průmysl. Ale zároveň, poprvé v dějinách snění o nesmrtelnosti, mámea umíme zpracovat data data. A ta neříkají nic příjemného.

Nizozemští statistici prošli lékařské záznamy zhruba 285 tisíc lidí, kteří zemřeli mezi lety 1986 a 2015 ve věku nejméně dvaadevadesáti let. Tohle nebyla nějaká hrstka mediálně známých Japonců, kteří hlásili věk nad sto let, ale pak se ukázalo, že většina z nich byla už dávno mrtvá, a jediný důvod jejich “dlouhého života” bylo to, že rodiny dávno mrtvých Japonců stále pobírali jejich důchod.

Ne, tady se bavíme o kompletních datových sadách víc než čtvrtmiliónu lidí. Pak na ta čísla “pustili” matematiku a hledali strop. A také ho našli: u žen je to 115,7 roku a u mužů 114,1 roku.

Jinými slovy, to je statisticky odhadnutý limit, kterého dlouhověcí lidé mohou dosáhnout. A jak už to je u statistiky, neznamená to, že tenhle limit nejde překročit (ale satává se to naprosto výjimečně, asi jako že v ruleté skončí kulička dvacetkrát za sebou na červené), ani to, že ho dosáhne každý dlouhověký.

A teď nejdůležitější zjištění: za třicet let se tenhle limit nepohnul ani o měsíc. Ano, průměrná délka života vzrostla asi o pět let a počet žen umírajících po pětadevadesátce se skoro ztrojnásobil. Ale strop zůstal stejný.

Použijme nepřesnou, ale názornou metaforu: jako by se do posledního patra paneláku nastěhovalo a vešlo třikrát víc lidí, ale další patro stejně nikdo nepřistavěl. Medicína, běhání a draslíková sůl nás umějí dopravit do nejvyšších pater. Dokonce často i v dobré kondici.

Ale střecha je stále tam, kde byla vždycky.

A ještě jeden detail, který by propagátoři “nesmrtelnosti” měli napsat stokrát na tavuli, podobně jako Bart Simpson, když byl po škole: rok před touhle hranicí je pravděpodobnost, že člověk zemře následující den, zhruba dvě procenta.

Což lze matematicky interpretovat tak, že mu průměrně zbývá 44 dní života.

Zbývá otázka, co nás do těch vyšších pater dostane.

(Pro férovost dodávám, že cituju z jedné publikované studie. Vyšla ve významném časopise, a pracuje s opravdu velkým vzorkem dat. Ale v dnešní záplavě vědeckých prací na téma dlouhověkosti se - rovněž v uznávaných časopisech - objevují i studie, které došly k jiným závěrům. Konsensus v tomto ohledu neexistuje.)

Kardiolog Eric Topol prošel kohortu 1 400 lidí ve věku 80 až 105 let, kteří nemají žádné chronické onemocnění, a hledal, čím se odlišují od ostatních. Čím jsou “zdraví super-senioři” výjimeční? Nenašel skoro nic.

Neexistuje žádný “gen dlouhověkosti”. To, že se v rodině lidé dožívají lidé vysokého věku, je samozřejmě skvělé. Ale neznamená to, že i vy budete “super-ager”, jak těmto lidem říká Topol. Jinými slovy: genetika vám život statisticky prodlouží, ale nezaručí vám kvalitní život.

Co vám ho zajistí? Samozřejmě všechny takové ty známé věci, jako že nebudete kouřit, přejídat se ani pít hodně alkoholu. A co dál? Kupodivu je to jednoduché. A zároveň složité.

Návyky. Pohyb. Dobrý spánek, ideálně kolem sedmi hodin denně. A silné sociální vazby.

Všimněte si, co v tom seznamu chybí. Něco, co si jednoduše můžete koupit, a zaplatit. S DPH, nebo bez.

Tohle je celé jádro věci. Nejlépe podložený recept na dlouhý život má tu smůlu, že nic nestojí a nedá se zabalit do krabičky. Nikdo si nepostaví miliardovou firmu na tom, že lidem doporučí chodit pěšky a večeřet s přáteli.

Sam Altman investoval stovky milionů do buněčného reprogramování a Peter Thiel do omlazování buněk na úrovni genomu. Možná jsou na stopě velkým objevům. Jen tomu zatím nic nenasvědčuje.

A teď to, co víme, že funguje: nejcennější rada v medicíně obvykle nezní „vezměte si tohle“ (a běžte si to koupit do lékárny nebo si to objednejte v longevity klinice), ale „přestaňte s tímhle“. Umění dlouhého života není velmi často v tom, co tělu dáte, ale co mu vezmete.

Ale to je těžké. Já taky radši “dávám” než “beru”. Co beru? Od covidu vitamín D, byť ani tam není ve výsledcích vědckých studií jasný konsensus. Ale mám pocit, že od té doby nebývám nemocný (s běžnými virózami) a cítím se dobře.

Beru hořčík a zinek, a přemýšlím o kreatinu. Americké celebrity přísahají na testosteron.

A pak chodím pěšky, a když je to možné, chodím do schodů. I na eskalátorech v metru. Je to ten nejlepší pohyb, který si můžete “naordinovat” kdykoli, aniž byste se ve fitcentru převlékali do trička a trenýrek.

Jasně, i já mám Apple Watch a prsten Oura, a sleduju, kolik naspím, což vede k tomu, že když mi hodinky ráno oznámí podprůměrný spánek, jsem okamžitě otrávený a pak celý den trchu unavený, protože mi to přece hodinky nahlásily. Nevylučuju, že jinak bych se cítil skvěle.

Nedělám to proto, že bych chtěl být nesmrtelný. Dělám to proto, že v mém věku už člověk nechce vyhrát. Chce se zúčastnit, v závodě, ve kterém se prohrává vždycky. Ale vy chcete neprohrát ošklivě.

A přesně tam vede ta čára. Věda o dlouhověkosti vám slibuje, že do nejvyššího patra vyjdete po svých. Longevity byznys tvrdí, že nic jako nejvyšší patro neexistuje. Rozeznáte je snadno: první vám řeknou, co přestat dělat, a nechce za to nic. Ti druzí vám pošlou fakturu.

Zhruba tohle jsem na té večeři chtěl říct svému kamarádovi. Že strop je ve stopatnácti, že věda dělá zázraky, ale se stropem za třicet let ani nehnula, a že těch pár desítek let, které máme oba před sebou, bude mnohem víc záležet na tom, s kým a jak je prožijeme, než co přesně a v kolik hodin sníme nebo vypijeme.

Už jsem se nadechoval, že mu to povím, ale pak jsem zase vydechl. Nikdo nechce být tím člověkem na večírku, který kamarádům bere nesmrtelnost. Tím spíš mě překvapilo, že ke mně natáhl ruku s prázdnou sklenkou.

Podíval jsem se na hodinky. “Ale uplynulo jen pět minut,” řekl jsem.

Pokrčil rameny. Možná jsou v životě momenty, kdy i nesmrtelnost prohraje s docela dobrým vínem.

Je léto 1858 a Londýn zapáchá.

Nevíme, jaký den je. Ale je to jedno. Podle kunsthistoriků se na tom obraze pracovalo devět let. Takže si pojďme představit, že je konec července 1858, protože v tom měsíci se Temže v horku proměnila v otevřenou stoku. Poslanci ve Westminsteru máčeli záclony do vápna, ale stejně utíkali ze sálu. Velký zápach, píše se v učebnicích.

A když něco smrdí, tak se demokracii nedaří.

Bethlem Royal Hospital stojí necelý kilometr jižně od řeky, v St George’s Fields v Southwarku. V oddělení pro trestance sedí u okna vousatý muž a maluje stéblo trávy.

Je mu jednačtyřicet. Londýn jinde než v místnosti se dveřmi bez kliky neviděl čtrnáct let.

Jmenuje se Richard Dadd a to, co provedl, se dá vyprávět za dvacet vteřin. 28. srpna 1843 pozval otce na procházku do parku v Cobhamu v Kentu a podřízl ho nožem. Byl přesvědčen, že to po něm chtějí bohové a že likviduje démona, který se do těla otce nastěhoval. Rozhodl se utéct do Francie, cestou v dostavníku napadl břitvou spolucestujícího, chytili ho. Když policie prohledala jeho londýnský pokoj, našla složku kreseb: portréty přátel. Každý s podříznutým hrdlem.

Dnes bychom řekli paranoidní schizofrenie. Nebezpečný šílenec, říkalo se tehdy. Ale protože viktoriánská Anglie byla už celkem civilizovanou zemí, tak se tito lidé nepopravovali, ale zavírali do ústavů.

Dadd teď maluje trávu.

Plátno má čtyřiapadesát krát necelých čtyřicet centimetrů, tedy zhruba formát většího kuchyňského prkénka. Barvy a štětce mu posílá rodina. Od roku 1852 tu vládne nový ředitel, doktor Charles Hood. Je vzdělaný gentleman, a taky hodný člověk, a hned když poprvé viděl Daddovy obrazy, tak věděl, že jeho nejnebezpečnější pacient maluje líp než většina členů Královské akademie.

A tak se rozhodl, že ho nechá malovat. Sám si od něj bude kupovat obrazy, nakonec jich bude mít třiapadesát.

Tenhle si ale objednal někdo jiný: George Henry Haydon, který v ústavu pracuje jako hospodářský správce. Viděl Daddovy víly, líbily se mu, chtěl taky jednu. Běžný obyvatel Londýna by nadzvedl obočí. Ale proč vlastně? Proč bychom se měli pohoršovat nad tím, že si správce blázince objednal obraz víly od otcovraha?

No a pak ten požadavek. Správce chce víly. Viktoriánská Anglie se to těchto pohádkových bytostí zamilovala. Jsou okouzlující a přátelské, žádná strašidla. Víly jsou zlrátka v módě. Všichni, anebo určitě aspoň ti chytřejší a vzdělanější, samozřejmě ví, že víly jsou nesmysl. Ale všichni se tváří, že existují.

O století později někdo posedlost vílami přirovná k punku. Je to přirovnání nepravděpodobné, přitažené za vlasy. Ale možná právě proto funguje. Punk Is Not Dead.

Víly taky nejsou mrtvé. Určitě ne v Londýně v roce 1858. A symbolizují návrat k přírodě. Největší esa viktoriánského malířství přírodu milují.

Dadd taky, jen žádný les už dlouho neviděl. Je v ústavu a celý jeho kontakt s přírodou je prostřednictvím oka, ve kterém vidí oblohu a protější domy.

Štětec, který drží, má pár štětin. Barvu nanáší ve vrstvách, po troškách, den za dnem, dokud se povrch nezačne zvedat z plátna jako reliéf.

Uprostřed obrazu stojí dřevorubec zády k nám, v kožené zástěře, sekeru zvednutou nad hlavu. Pod sekerou stojí lískový oříšek. Až ho rozpůlí, bude z něj kočár pro královnu Mab, tu maličkou, o které Mercutio v Romeovi a Julii vypráví, že jezdí lidem po nose a rozsévá jim sny.

Kolem je snad třicet postav, které nedělají vůbec nic. Patriarcha v obludném klobouku má zdviženou ruku a chystá se dát pokyn. Pedagog s bílým vousem, který podle všeho počítá úhel dopadu. Satyr, který nakukuje dámě pod sukni. Nikdo se nehýbe. Všichni se dívají na jedno místo.

Obraz se bude jmenovat The Fairy Feller’s Master-Stroke. Mistrovský úder víly, která vypadala jako dřevorubec. Feller je anglicky hovorově chlapík. Feller je taky ten, kdo kácí. Ten, kdo srazí k zemi.

A pozor, ta sekyra není dokončená. Ne každý to vidí, zejména na reprodukcích, které se staly populárními o víc než sto let později. Z důvodu, který ještě vysvětlíme.

Zůstane jako světlejší plocha, skoro jen holé plátno. Kunsthistorici se dodnes přou, jestli to byl záměr, anebo se do toho už Daddovi nechtělo. Třeba byl unavený, nebo i z jiných důvodů ztratil motivaci. Ale je to vlastně jedno. Ta sekera, zdvižená nad hlavu, tam zůstane navždy. Octavio Paz to nazve děsivým očekáváním. Čas se zastavil a nic dalšího nepřijde.

Dad zná ten moment, když se vám do mozku zatne sekera. Tady visí ve vzduchu, obklopená kopretinami, kamínky a náhodnými přihlížejícími, kteří vypadají, jakoby se zapomněli nadechnout. Možná je to autoportrét, a pokud ano, tak nejpřesnější autoportrét umělce, který propadl šílenství, ale neumí to namalovat jinak.

V červenci 1864 ho převezou do nového ústavu, a obraz zůstane, jak je. Tam pak zůstane dalších skoro dvaadvacet let. Zemře v roce 1886 a svět o něm ví … vlastně o něm neví nic. V roce 1963 věnuje obraz Tate básník Siegfried Sassoon. V roce 1974 ho spatří Freddie Mercury a napíše o něm jednu ze slavných písní kapely Queen.

Nikdo z nich tam neuvidí to, co je v té místnosti teď: horko, smrad z řeky a malíř, který si co chvíli musí podepřít loket, aby se mu netřásla ruka.

Chodbou se ozve zvon, oznamující večeři. A pak kroky ošetřovatele.

Dadd otře štětec o hadr. Sekeru nechá na zítra. Nebo na pozítří. Když dozorce přinese kaši a tvrdé, nepodajné maso, tak se na Dadda usměje. Je prominentním vězněm, přece kreslí obrazy pro vedení ústavu.

Ale vidí jen jeho oči, které se mu zdají vyhaslé. Vůbec si nevšimne víly, která je v místnosti taky, a drží Dadda za ruku.

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Muž s českým jménem, ale rakouskými kořeny (narodil se v listopadu 1948 v městě Kautzen) žije v Kanadě. Známe ho hlavně díky tomu, co se nazývá “Moravcův paradox”, a ten říká, že pro stroje jsou často velmi snadné problémy, které jsou pro člověka obtížné (třeba matematika či abstraktní myšlení), a naopak velmi složité úkoly, které zvládnou i malé děti (třeba udělat kotrmelec). Dodnes je tento paradox jedním z nejcitovanějších v robotice. A do určité míry dnes nově platí i pro velké jazykové modely: ty také umí řešit velmi složité a komplexní úkoly, ale jindy překvapivě selhávají při řešení snadných.

Časopis New York Magazine zveřejnil Moravcův profil, ve kterém píše, že vědec už v roce 2028 velmi přesně odhadl, že kolem roku 2028 by počítače mohly dosáhnout lidské inteligence. Podobně správně předpověděl i to, že důležitá pro tento milník bude víc výpočetní kapacita strojů než geniální algoritmy. Naopak se mýlil, když si myslel, že velkou roli v tom nebudou hrát tehdy velmi slibné neuronové sítě.

Byl tak blízko tomu, aby kompletně předpověděl budoucnost. Vidět nástup neuronových sítí měl větší šanci než ostatní: v jejich moderní podobě je v osmdesátých letech vyvíjel Geoffrey Hinton na stejné univerzitě, jen o chodbu vedle. Ale stejně jako většina lidí té doby je Moravec nebral vážně. Dnes mu to zjevně přijde víc úsměvné než frustrující, přestože ho to podle všeho stálo miliony, možná miliardy dolarů - svou firmu Seegrid totiž postavil na jiných předpokladech.

„Koho by napadlo, že se pomocí těch potrhlých nápadů Geoffa Hintonadá Turingův test zvládnout přes noc?” popisuje Moravec své překvapení, když se před čtyřmi lety objevil ChatGPT. „Neuronová síť vypadala, jako když jen napodobujete strukturu, které nerozumíte,” pokračuje. „Trochu jako kargo kult, chápete? Dělají si legraci? Přesně tohle jsem si myslel. Jen proto, že si postavíte řídicí věže a letadla z bambusu, ještě neznamená, že se ta věc bude chovat jako skutečné letiště.”

(…)

Hinton toho tehdy nevěděl o mozko dost na to, aby ho správně dokázal modelovat, tím méně nějak znovuvytvořit. Nikdo toho dost nevěděl, a jakkoli se neuronové sítě staly mnohem víc sofistikovanými, tak neví ani dnes. Ale neuronovým sítím je to jedno a stejně fungují.

Moravec dnes kvůli neurosvalovému onemocnění žije v ústraní, sleduje vývoj AI jako pozorovatel a smiřuje se jak s vlastním koncem, tak s možností, že největší změnu lidských dějin už uvidí jen zčásti. Jeho profil v New York Magazine každopádně stojí za přečtení!

x

Fibrilace síní je mírně protivná zdravotní komplikace. Vím o ní u sebe cca od roku 2002, tehdy jsem byl přesvědčený, že jsem si ji “vyběhal” svými deseti maratonskými běhy. Což není úplně vyloučené. Moc přesně se neví, co kromě genetiky tuto nemoc způsobuje, ale existují dvě celkem silná podezření: že je výskyt častější u vyšších lidí (check!) a že je korelace u lidí s dlouhodobě vyšší sportovní zátěží (třeba u vytrvalostních běžců či cyklistů atd., check!). Ani jedno není moc jisté, jsou studie, které to potvrzují, jiné naopak vyvracejí, silný konsensus není.

Stejně tak není úplně jasné, co způsobuje akutní stavy (nepravidelné bušení srdce, obvykle s vyšší frekvencí), jediné silnější podezření padá na nárazové pití alkoholu, ostatně proto britští kardiologové vymysleli termín “syndrom svátečního srdce” (holiday heart), protože v pátek se v Británii často opravdu hodně chlastá, a druhý den po probuzení mají kardiologové víc napilno než dopoledne v úterý. Takže osobně to řeším tak, že nechlastám hodně nárazově, ale mírně trvale.

A konečně, není ani úplně jasné, jak fibrilaci síní úspěšně léčit. Nejde o “život ohrožující komplikaci” (na rozdíl od fibrilace komor), ale dlouhodobě časté či chronické fibrilace mohou zvyšovat riziko mrtvice nebo infarktu, protože v srdci, které si neumí stoprocentně poradit s krví, kterou během fibrilace “pohání” s nižší výkonností, mohou vznikat sraženiny.

Nejčastěji se fibrilaci daří odstranit tzv. ablací, kdy se do těla přes tříslo dostane šlahoun s elektrickým vodičem, a hledá se v srdci místo, kde by mohlo docházet ke “zkratu”. To je totiž podstata arytmie. Zjednodušeně řečeno, kardiologové se dělí na “instalatéry” a “elektrikáře”, ti první prošťuchují ucpaná potrubí, případně do nich dávají na zpevnění tzv. stenty (což chrání před infarktem), a ti druzí opravují v srdci zkratované elektrické obvody. Ty v ideálním stavu zajišťují pravidelný rytmus.

Mně dělali ablaci v roce 2005 v pražském IKEMu, bohužel neúspěšně, protože ne vždy se povede. Ale zároveň platí, že s fibrilací síní nemám nějaké výraznější potíže, objevuje se u mě několikrát do roka, a v posledních cca sedmi letech vždy sama po pár hodinách odezní. Kdyby neodezněla (párkrát se mi to v minulé dekádě stalo), pak musíte do nemocnice na tzv. verzi. Pokud je to elektroverze, tak vás na pár minut uspí, a pak menším elektrickým šokem (jsou to ty dvě žehličky, které známe z filmů) “nahodí” srdce do správného rytmu. Zní to dramatičtěji, než jaké to ve skutečnosti je, a pokud nemáte jiné komolikace, pustí vás ještě týž den domů.

Čímž se dostávám k tři roky staré studii, kterou jsem však objevil až tento týden, v souvislosti s článkem v londýnských Timesech: ukazuje se, že kardiologové poslední roky přehodnocují vztah ke kávě. V minulosti před ní varovaly, a i do běžné řeči se dostala spojení, která kávu a srdce nespojovala nijak přívětivě. Ale dnes se ukazuje, že vliv kávy může být dokonce pozitivní.

Kávu si často představujeme jako pouhý nosič kofeinu, jako by šlo o hrnek horké vody s jednou účinnou látkou. Tahle studie ukazuje, že je to spíš orchestr se stovkou hudebníků. Kofein je sice nejhlasitější sólista - a u ochrany srdečního rytmu zjevně hraje první housle - ale když ho z orchestru odeberete, zbytek tělesa hraje dál. Polyfenoly, antioxidanty a minerály v bezkofeinové kávě zvládly snížit riziko srdečních nemocí i úmrtí téměř stejně dobře. Praktický důsledek je osvobozující: evropská kardiologická doporučení už dnes mírnou konzumaci kávy řadí spíše mezi prospěšné návyky.

Koho zajímají detaily, přečtěte si shrnutí na Vědci zjistili, a tampřípadně najdete i odkaz na samotnou studii.

x

Daniel Finkelstein píše v komentáři v londýnských Timesech zajímavý postřeh: návrat k socialistům “před-blairovského” střihu může být pro levicové voliče zajímavý, zvlášť dnes, kdy je Tony Blair považován za jednoho z “pachatelů” britského pozvolného úpadku posledních dvou dekád.

Ale jak píše Finkelstein:

(shrnutí)

Reformní levice Tonyho Blaira nepřijala konkurenci, volbu a soukromé poskytovatele proto, že by se tajně zamilovala do Margaret Thatcherové. Přijala je proto, že chtěla zachránit veřejné služby před veřejnými službami.

To je nepříjemná, ale důležitá pointa. Státní vlastnictví samo o sobě nezaručuje veřejný zájem. Monopolní nemocnice, dopravní podnik nebo škola mohou být stejně lhostejné k uživateli jako nejhorší soukromá firma — jen s tím rozdílem, že zákazník nemůže odejít a poskytovatel nemůže zkrachovat. Instituce, která se nemusí bát konkurence, časem začne považovat vlastní pohodlí za společenské dobro.

Blair pochopil, že levice má při neúspěchu veřejných služeb víc co ztratit než pravice. Konzervativec může říci, že stát selhal, protože selhává vždy. Sociální demokrat takový luxus nemá. Když chce vybírat vyšší daně, musí za ně nabídnout viditelně lepší život.

Burnhamův návrat k „Labour, jakou lidé znali“, proto zní spíš jako výhrůžka než slib.

Přečtěte si celý komentář, obsahuje i celkem hezké heslo pro moderní levici (jestli ovšem něco takového vůbec existuje - ba jestli vůbec existuje něco jako levice a pravice): stát má kormidlovat, ne veslovat.

x

Tomův přítel, dramatik a pozdější prezident Československa Václav Havel, požádal v roce 1990 Stouny, jestli by nezahráli koncert v Praze na obrovskm bývalé sovětské plošině pro přehlídky. Jakožto spisovatel, který se stal prezidentem, pronesl před naším vystoupením nesmírně dlouhý projev. Každopádně tenhle koncert se dostal do závěrečné scény jedné z Tomových her nazvané Rokenrol - jakési alternativní verze jeho života odehrávající se mezi Cambridge a revolučním Československem, oklikou přes Plútarcha, Sapfó, Syda Barretta a mě. Po dvou dějstvích řečí o revoluci, teorii a filozofii sedí tři přátelé v baru a povídají si o sexu, pivu a muzice. A když se vydávají na koncert, Esme, romantická protagonistka, nadšeně křičí: „Je mi to jedno! Je mi to jedno! Je mi to jedno!” pořád dokola. Rokenrol - hra i hudba - je o vítězství svobody nad autoritářstvím a o tom, že svoboda v té hře nebyla vybojována myšlením, ale city. Umění a myšlenky jsou jen rozbuška - a Tom zažehl rozbušky malých revolucí v každém, kdo viděl jeho dílo. Rozbušky, které nám dovolují cítit, cítit se svobodnými, cítit naději, cítit se mnohem méně chytří než on, ale stejně omylní a stejně obyčejní.

Tom nám dal svobodu být lidmi a být na to hrdí.

Celý článek (za paywallem) v Sunday Times z psledního víkendu.

x

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už těsně pod sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Dvě věci byste měli vědět: salát ze zelené papáje, neboli “som tam”, není z nějaké speciální papáje. Je z papáje, která není zralá. A za druhé: tenhle nevinně vyhlížející salát patří k nejpálivějším jídlům, které si v Bangkoku například jako turisté můžete dát. Takzvaně vás “vystřelí z kecek”, a za všechno můžou chilli papričky, láska k pálivosti a zřejmě i zlomyslnost pouličních kuchařů. Tak? Můžeme se posunout dál.

Thajci tohle jídlo považují za svůj národní poklad, Laosané se ušklíbnou a připomenou, že som tam jedli dávno předtím, než se stal bangkokskou pouliční klasikou. Pravda bývá jako obvykle uprostřed, anebo ji najdete na talíři ... a tím se jen snažím říct, že pravda není důležitá. Jisté je, že jídlo pochází z regionu Isán na severovýchodě Thajska a z přilehlého Laosu, kde patřilo k jídelníčku rýžových zemědělců. Ti potřebovali něco levného, rychlého a osvěžujícího k lepkavé rýži, a nezralá papája rostoucí prakticky na každém dvorku byla po ruce.

Teď k detailům: papája vůbec není asijská. Pochází ze Střední Ameriky, kde ji pěstovali už Mayové a Aztékové. Do Asie ji přivezli v 16. století Španělé a Portugalci, kteří vozili na palubě nejrůznější plodiny tam i zpátky, z Ameriky do Evropy, z Evropy do Asie, a ještě mnoha dalšími způsoby, a postavili světovou gastronomii na hlavu. Do Filipín dorazila papája kolem roku 1550 a odtud se šířila dál na pevninu. Podobný osud měla mimochodem i chilli paprička, druhý pilíř tohoto salátu. Také ta je z Ameriky a do Asie doputovala na portugalských lodích. Takže jídlo, které dnes vnímáme jako esenci thajské kuchyně, stojí na dvou surovinách, které před pěti sty lety v Asii nikdo neznal.

Zatímco zralá papája je sladká, oranžová a měkká, ta nezralá je pevná, chuťově neutrální a chová se spíš jako zelenina. Něco jako kedlubna, ale po dvoutýdenní dovolené v tropech (mimochodem, pokd zelenou papáju neseženete, dá se právě zelenou kedlubnou nahradit - ale je to náhrada opravdu nouzová). U pravé nezralé papáji jde víc o strukturu než výraznou chuť: “nasaje” do sebe zálivku jako houba, a přitom si drží křupavost. Navíc obsahuje enzym papain, který štěpí bílkoviny tak účinně, že se používá průmyslově na změkčování masa. V salátu sice žádné maso nezměkčuje, ale pomáhá trávení.

V Thajsku se som tam připravuje v hliněném hmoždíři zvaném „khrok”. Prodavačky na trzích do něj naházejí česnek, chilli, fazolky, rajčata a papáju ... no a pak do toho zběsile tlučou. “Som” znamená tlouct, a “tam” označuje kyselost. “Utlučené kyselé” je volný překlad jména salátu. Zkušené uši místních prý poznají podle zvuku, jestli bude salát dobrý. Můžete i nemusíte jim to věřit. Smysl je praktický: narušit strukturu papáji, aby lépe přijala zálivku, a uvolnila šťávy z rajčat a chilli. Doma můžete tenhle rituál nahradit důkladným protřepáním ve velké zavařovací sklenici. James Bond by řekl: “Protřepat, nemíchat.” Vy říkejte, co chcete, a hlavně se kroťte v počtu chilli papriček. Jestkli chcete, aby strávníci přežili.

Zajímavá je i role rybí omáčky, která zálivce dodává slanost a chuť umami. Thajci jí říkají „nam pla” a vyrábí se fermentací ančoviček v soli po dobu mnoha měsíců, někdy i dvou let. Zní to divně (fermentace je jiné slovo pro to, že ty rybičky v podstatě shnijí), chutná to skvěle a princip je starší než leckterá civilizace: podobnou omáčku zvanou garum vyráběli už staří Římané a byla tak žádaná, že se kolem ní točil celý průmysl s továrnami od Hispánie po severní Afriku. Kdyby se římský legionář ocitl v thajské kuchyni, u lahve rybí omáčky by se cítil jako doma.

Kombinace s mangem a kešu oříšky je tím, čemu se říká “fusion” gastronomie. Thajští stánkařští fundamentalisté by asi protestovali, vás to však nemusí zajímat. Kešu je další americký přistěhovalec: pochází z Brazílie a do Asie ho opět dopravili Portugalci, tentokrát přes Indii a Goa. Dnes je největším producentem kešu Vietnam, takže je zřejmé, že se Amerika v Asii docela zabydlela. Myšleno na talíři. Sladké mango pak funguje jako diplomat, který řeší ostré spory mezi chilli a limetkou. (Použití slova “ostré” je tzv. dad joke, pochopitelně.)

V roce 2011 zařadil server CNN Travel som tam na 46. místo žebříčku padesáti nejlepších jídel světa. Za ním zůstal bezpočet slavnějších pokrmů, třeba i vepřo knedlo zélo. V Thajsku se traduje, že salát ze zelené papáji milovala i královská rodina, byť dvorní verze byla pochopitelně méně pálivá než ta pouliční. Recept Boomer Chefa jde zlatou střední cestou: tři mini papričky místo deseti, agávový sirup místo palmového cukru a k hotovému salátu si dáte čerstvou bagetku. Puristé by možná nadzvedli obočí, ale dali by si taky.

Protože křupavá papája, sladké mango, slaná rybí omáčka a praskající kešu jsou kombinace, proti které se argumentuje těžko. I bez hmoždíře.

Suroviny:

• zelená papája (600 g)

• mango (150 g)

• baby rajčátka (200 g)

• čerstvý koriandr i s očištěnými kořínky (20 g)

• pražené kešu oříšky (60 g)

• limetka na ozdobu (60 g)

• mini chilli papričky, odpeckované (10 g)

• olivový olej (dvě lžíce, 60 ml)

• rybí omáčka (lžíce, 30 ml)

• agávový sirup (lžíce, 30 ml)

• sůl (špetka2 g)

Postup:

1. Zelenou papáju oloupejte a nakrájejte nebo nastrouhejte na tenké nudličky.

2. Půlku manga oloupejte a nakrájejte na drobné kostičky, baby rajčátka nakrájejte na čtvrtiny.

3. Koriandr včetně očištěných kořínků nasekejte najemno.

4. Kešu oříšky opražte nasucho na pánvi a buď je nahrubo nasekejte, nebo nechte vcelku.

5. Připravte zálivku: odpeckované chilli papričky najemno nasekejte a dejte do zavařovací sklenice spolu s olivovým olejem, rybí omáčkou, agávovým sirupem a trochou soli. Sklenici uzavřete a důkladně protřepejte jako v šejkru.

6. Papáju, mango, rajčátka a koriandr smíchejte v míse, zalijte zálivkou a dobře promíchejte.

7. Salát nechte před podáváním vychladit v lednici.

8. Servírujte ozdobený klínky limetky a posypaný praženými kešu oříšky. Skvěle chutná samotný s bagetkou či toastovým chlebem, případně jako příloha k thajskému jídlu.

Recept najdete na webu Boomer Chef.