Jedno procento

Když v roce 1776 schvaloval Kontinentální kongres americkou Deklaraci nezávislosti, seděl v sále i Robert Livingston. Historie si ho pamatuje jako jednoho z Otců zakladatelů. Nový seriál HBO vám ho ukáže jinak: jako muže, který chtěl do Deklarace prosadit zákaz sdílení dezertů mezi hosty u stolu a pravidlo, že přát šťastný nový rok se smí nejpozději do 7. ledna. Livingstona hraje Larry David. A pokud vám ty dva požadavky připadají povědomé, je to proto, že jste posledních pětadvacet let sledovali Larry, kroť se (Curb Your Entusiasm).

Přesně v tom je problém nového seriálu Život, Larry a honba za neštěstím (Life, Larry and the Pursuit of Unhappiness), který od konce června do začátku srpna běží na HBO. A přesně v tom je i jeho kouzlo. Záleží, kterého kritika se zeptáte.

Nejdřív kontext. Larry David patří k nejúspěšnějším televizním tvůrcům v “oboru” humoru. Podobně jako Jerry Seinfeld pohádkově zbohatl na kultovním sitcomu Seinfeld, který spolu vymysleli, a pak ho proslavil vlastní seriá…

V červnu roku 2026 byl portrét úřednice Sue Tilleové (Sleeping by Lion Carpet) prodán v londýnské aukční síni Sotheby's v rámci aukce mistrovských děl z Lewisovy sbírky. Dílo, jehož hodnota byla před aukcí odhadována na 33 až 46 milionů dolarů (690 až 970 milionů korun), se nakonec vydražilo za 39 milionů dolarů (přibližně 833,7 milionu korun). Již v roce 2008 byl jiný obraz ze stejné série se Sue Tilleyovou (Benefits Supervisor Sleeping) prodán ruskému oligarchovi Romanu Abramovičovi za 33,6 milionu dolarů, což tehdy z Freuda učinilo nejdražšího žijícího umělce.

Je dopoledne, někdy v roce 1996, Holland Park, západní Londýn.

Které dopoledne přesně? To nevíme. Jen to, že sezení probíhala přes den, protože Lucian Freud chtěl přirozené světlo. Ta sezení nebyla dvě, tři nebo čtyři. Bylo jich hodně. Trvalo to devět měsíců. To je doba, za kterou v lidském těle vznikne člověk.

Freudovi stejně dlouhou dobu trvalo nakreslit tenhle obraz.

V ateliéru v nejvyšším patře to voní terpentýnem a starými h…

Zahrajte si hru online.

Asi nejpokročilejší AI model Claude Fable 5 je zpátky (do 7. července k dispozici všem předplatitelům), a naklonovat funkční klon sovětské kapesní hry Elektronika IM-02 “Nu pogodi” z roku 1984 mu trvalo necelé dvě hodiny. Místo vlka chytajícího vejce v něm prezident Petr Pavel zastavuje ústavou autíčka, která mu ujíždějí pod nohama. Výsledkem je jediný HTML soubor o velikosti 71 kB, bez závislostí, funkční offline (můžete si ho poslat mailem). Většinu “vymyslel” a postavil Claude Fable 5, já do celého procesu asi desetkrát zasáhl pár vylepšeními (aspoň doufám) a zpřesňujícími poznámkami. Zde je pár postřehů, jak to probíhalo.

1. Na začátku byl prompt dlouhý tři věty:

Napiš kód pro hru, která bude klonem staré hry Nu pagadi od ruské firmy Elektronika. Místo vlka tam bude jednoduchá karikatura prezident Petra Pavla, který chytá do košíku nikoli vejce, ale koulící se automobilové pneumatiky. Všechno ostatní je stejné, ovládání nejlépe šipkami na klávesnici. Nejdřív připrav plán a ověř, jestli je toto retro realizovatelné.

2. Stará LCD hra je ideální zadání, protože není animovaná

Klíčová na celé rekonstrukci: „Nu, pogodi!” nebyla animace, ale displej s pevnými segmenty, které se jen rozsvěcují a zhasínají. Vejce nepadalo, přeskakovalo mezi pěti pozicemi na rampě v daném taktu. Jakmile si tuhle cestu model vybral, celá hra se zjednodušila na přepínání průhlednosti předkreslených spritů. Remake proto všechny herní prvky zobrazuje trvale jako slabé „duchy”, přesně jako skutečný LCD displej.

3. Předloha byla sama klonem

Elektronika IM-02 byla hardwarovou kopií japonské hry Nintendo Game & Watch EG-26 Egg z roku 1981. Sovětský mikroprocesor KB1013VK1-2 byl klonem čipu Sharp SM-5A z originálu, LCD panel a ovládání byly rovněž převzaté. Jedinou skutečnou změnou byla výměna anonymního vlka Nintenda za vlka, kterého v Rusku i sovětských satelitech znalo každé dítě. To udělalo z technologické kopie fenomén.

4. Herní mechaniky nejsou chráněné, grafika ano

Právní stránka, kterou slovo „remake” intuitivně neříká: princip hry (rampy, sloty, chytání, životy) autorské právo nechrání, konkrétní grafiku a postavy ano. Ono by to asi bylo jedno, Sojuzfilm ani firma Elektronika už dávno neexistují. Ale pokud by nějaké právní násupce měly, pak stejně platí: kdo chce rekonstruovat staré hry, může svobodně kopírovat pravidla, nikoli pixely.

5. Jediný můj vklad bylo “iterování”

První verze chytala pneumatiky, které vypadaly jako volanty. Pak přišla auta auta, která která však jezdila pozpátku. Z košíku se stala ústava. Ještě tam ale byla nelogičnost: prezident auta motoristů ústavou zachraňoval, protože se po pádu rozbíjela. Teprve když nechycené auto dopadne na kola a vítězně ujede, hra dává smysl.

6. Grafika je hybrid, přesně jako v roce 1984

Hlava postavy pochází z AI ilustrace vygenerované jinde (v ChatGPT modelem Image 2), ze které ji Claude chirurgicky vyřízl algoritmem flood fill a vložil jako obrázek přímo do souboru. Tělo je naopak vektorová grafika, která se přepíná mezi čtyřmi pózami. Skutečné LCD hry s postavami fungovaly stejně: obličej byl statický segment, hýbaly se jen ruce. Stará omezení a dnešní zkratky si rozumí lépe, než by se čekalo.

7. Zvuk se dá naprogramovat větou

Hra neobsahuje jediný zvukový soubor. Syčení ucházející pneumatiky, kvíknutí gum při dopadu i zatúrování motoru vznikly slovním popisem („vrum-VRUM, frekvence nahoru, dolů, ještě výš”), který model převedl na parametry zvukové syntézy: filtrovaný šum s klesající výškou, pilový tón s frekvenčními rampami.

8. Od AI lze vyžadovat důkaz, ne ujištění

Během testování se objevil bug: upozornil jsem na to Claude promptem, i s hypotézou, proč se tak možná děje. Hypotéza se potvrdila a Claude se nespokojil jen se slovním ujištěním, že “teď to určitě bude fungovat”. V tom je u Fable 5 velký rozdíl od předešlých modelů: “nehalucinuje” ujištění a omluvy, ale snaží se problémy řešit, a řešení ověřovat. Fable 5 napsal simulátor, který odehrál 500 kompletních her robotickým hráčem se 72% úspěšností a po každém tahu všechny parametry. Nakonec chybu našel a opravil.

9. Jeden soubor proti devíti továrnám

Původní IM-02 vyrábělo paralelně až devět závodů po celém SSSR, od Zelenogradu po Ázerbájdžán. Hra stála 25 rublů při průměrné mzdě 150 až 200 rublů, šlo tedy o prémiový výrobek; jen v roce 1985 se prodalo 400 000 kusů. Remake má 71 kB, vyrábí se stisknutím Ctrl+S a můžete si ho “pověsit” na web, nebo poslat emailem.

10. Legenda o tisíci bodech je stará šedesát let a pořád aktuální

Mezi dětmi se v osmdesátých letech šířila legenda, že po dosažení 1 000 bodů hra přehraje celou epizodu kresleného seriálu. Bylo to technicky nemožné, hardware nic takového neuměl, ale mnozí tomu věřili (já myslím taky). Očekávání od technologie pravidelně předbíhají její skutečné schopnosti, a ono to může být podobné i dnes se slíbenou obecnou umělou inteligencí (AGI). Všichni věří, že přijde, ale zatím ani přesně nevíme, jak si AGI představit.

Stručně: “vývoje” téhle srandičky proběhl v sedmi iteracích a trval asi hodinu a padesát minut. Je to mimořádně příjemný zážitek: něco si stavíte, a vaším úkolem je jen kontrolovat AI a korigovat její nápady. Ale stále máte ten pocit, že něco tvoříte a pomáháte svému nápadu na svět. A když model kóduje, můžete si od druhé AI nechat vyhledat další zdroje, a číst si o tom, jak původní hra vznikala před 50+ lety. Spoiler: bylo to pro všechny o hodně víc práce. Ale zase vzniklo zařízení, které se údajně stalůo nejprodávanějším sovětským elektronickým produktem v historii.

Zahrajte si hru online.

Turingův test všichni známe: stroj uspěje, když ho nerozeznáme od člověka.

Němečtí vědci teď publikovali studii, ve které nechali respondenty porovnávat výroky skutečných politiků a umělé inteligence, která byla na textech a projevech těchto politiků natrénovaná. Výsledek? AI jim připadala autentičtější, souvislejší a relevantnější než to, co politici skutečně řekli.

Stroj tedy Turingovým testem neprošel. Selhal směrem nahoru. Působil lidštěji než lidé.

První reakce? Škodolibá radost. Konečně důkaz toho, co diváci politických debat tak nějak tuší: že skuteční politici jsou ještě horší než svoje vlastní karikatury. Nevíme, zda kdyby je nahradili roboti, tak není jisté, zda by byli lepší než oni, ale jejich voliči by si rozhodně ničeho nevšimli. A kdyby se to dozvěděli? Z výzkumu plyne, že naprostá většina lidí by stejně své preference nezměnila.

Ale pak je tam detail, který je znepokojující. Model téměř nepoužíval obraty jako „myslím si” nebo „podle mého”. Mluvil s jistotou. A právě to lidem připadalo autentičtější. Jinými slovy: pochybnost, ta nejlidštější vlastnost ze všech, dnes funguje jako podezřelá anomálie. Kdo váhá, toho podezíráme.

Vědci férově přiznávají, že řečník v živé debatě je ve stresu, zatímco model odpovídá v klidu a bez trémy. To je pravda. Ale máme se tím utěšovat? Znamená to hlavně to, že autenticitu jsme si předefinovali jako plynulost. Že koktání, hledání slov a nedotažené věty, tedy všechno, čím se pozná přemýšlející člověk, považujeme za vadu.

Co je na tom znepokojujícího? Zhruba ve čtvrtině případů model zastával jiný názor než člověk, kterého hrál. Nikdo si toho nevšiml. Jinými slovy považujeme autenticitu (tedy formu) za důležitější než obsah. V branži dezinformací se tomu říká příležitost.

Nějaká útěcha? Snad to, že 85 procent respondentů studie se shodlo, že použití AI je třeba vždy přiznat. Pointa “za rohem” nám pak říká, že Turingův test už nemusíme dělat. Stroje jsou chytré jako my, lépe řečeno někdy trochu chytřejší, jindy trochu hloupější, záleží na tom, jak chytrost definujeme.

Jinak řečeno: lidi už nepoznáme tak, že jsou chytřejší. Ale zároveň platí, že lidskost je něco, co má svou hodnotu, i když to nedokážeme poznat ve “slepé degustaci”. Měřeno Turingovým testem jsme uspěli: vytvořili jsme stroje, které jsou k nerozeznání od nás.

Jetsli jsme uspěli jako živočišný druh, je otázka.

Muž v elegantní košili, pod kterou má bílé tričko, stojí v halé newyorského nádraží Grand Central. V ruce drží papírovou ceduli, na které je napsané jeho jméno, a zastavuje kolemjdoucí. Co po nich chce? Aby jeho jméno správně vyslovili. Skoro nikomu se to nedaří.

Až jedné z dvojice brýlatých žen se to konečně podaří. Muž se raduje. “Jak to víte? Jste Češky?” “Slovenky,” dostane se mu odpovědi.

Muž se jmenuje Dokoupil a je moderátorem CBS Evenening News, asi nejznámějšího zpravodajského pořadu na amerických televizích. V polovině minulého století tenhle pořad proslavil legendární Walter Cronkite. I dnes, kdy sledovanost klasických televizních formátů padá, sledují tyto zprávy každý večer čtyři milióny lidí.

Tony Dokoupil, který přad moderuje od ledna, má české kořeny. Většině Američanů to ale neříká vůbec nic.

Je z pěti osmin Čech, českou krev mu nesou obě větve rodu, a sám to ví: na Instagramu jednou poznamenal, že za svá „věčně bledá kolena” vděčí „české větvi rodokmenu”. Genetika přežila to, co nepřežil jazyk ani paměť. Česky neumí, svůj původ asi nepovažuje za důležitý. Asi ví, kde země jménem Česko je, a dokázal by ji najít na mapě. Což ho ovšem odlišuje od většiny Američanů.

Začněme čísly. Jen 23 procent Američanů dokáže Českou republiku ukázat na slepé mapě. Což není zas až taková katastrofa, když uvážíme, že dvě pětiny Američanů mají problém aspoň přibližně ukázat, kde je na mapě světa Evropská unie. Ale jinak je to se znalostí Česká spíše bídné. Ano, necelý půldruhý milión Američanů se hlásí k českým kořenům. Nejvíc jich žije v Texasu, tam si v pár pekáren můžete koupit i “kolache”, neboli koláče.

A ano, pár intelektuálů na pobřeží zná Havla, Formana a možná Kunderu. Byť většina z nich vám řekne, že jsou z Československa, a fakticky budou mít pravdu. No a tím jsme skončili.

Proč Češi neexistují jako menšina? Odpovědí je víc, a žádná není moc uspokojivá. Jedna odpověď je, že zas tolik Čechů se do Ameriky nikdy nepřestěhovalo. Nemáme to v povaze a v genech, mohla by znít hypotéza. Možná je to i tím, že se díky blízkosti Německa a Rakouska (jehož jsme byli do roku 1918 součástí), máme relativně dobře. Ne skvěle … ale dobře. To je požehnání a zároveň i prokletí.

Druhý důvod: když už se někdo rozhodne z Česka odejít, neodnáší si s sebou silnou identitu. Ostatně i jeden z neznámějších Čechů, Milan Kundera, chtěl být v druhé polovině života považován za francouzského spisovatele. Nebyla to jen intelektuální libůstka. I běžní přistěhovalci českého původu se rychle asimilovali. Druhá generace přestala mluvit česky, třetí generace si nese svou identitu jako poznámku pod čarou v hesle na Wikipedii.

Těžko říct, jestli je slabé pouto ke kořenům spíš výhodou, nebo nevýhodou. Nebo o čem to vlastně vypovídá. Rychlá asimilace je z darwinistického phledu znakem přizpůsobivosti, tedy inteligence. Pravděpodobnost úspěchu zvyšuje právě rychlost, s jakou se člověk v novém prostředí asimiluje.

Češi moc necestují, a když už ano, tak bez “zavazadel”. Teď myšleno spirituálně, a těmi zavazadly můžou být silné tradice, víra nebo nějaké jiné společné téma. Iry nebo Poláky udržovala pohromadě katolická farnost, a dnes patří v Americe k silným a viditelným menšinám. Volnomyšlenkářští a ateističtí Češi se “rozplynuli”.

Důkaz: ve čtvrti Pilsen v Chicagu, kdysi v srdci “české Ameriky”, s nejslavnějším starostou Antonem Cermakem (!), který zachránil život prezidentovi, dnes žije mexická komunita.

No a pak je tu ten problém se jménem. Czechoslovakia je pětatřicet let po zániku státu tohoto jména stále silnou značkou. Evokuje zavedenou evropskou zemi, kterou zejména starší Američané zařazují do středu nebo dokonce na západ Evropy.

Czechia? To je žert.

Když Američan slyší „Czechia”, nemá v hlavě žádnou přihrádku, kam to zařadit. Zní to jako jedna z těch zemí, co existují jen v kvízech – někde mezi Gambií a Porcelánií (ano, druhá jmenovaná neexistuje, a právě o to jde).

Letošní fotbalové mistrovství světa, které se zrovna teď hraje v USA, Kanadě a Mexiku, to předvádí názorně. Český tým přijel do Dallasu, usadil se v Mansfield Stadium, a Amerika na sociálních sítích zmateně googlovala: Czechia? Czechoslovakia? Czech Republic? Kde to vůbec je?

Když chce někdo uvést příklad opravdu „divné” země, co si přijela zahrát fotbal, Czechia je často mezi nimi.

Pětatřicet let po vzniku samostatného Česka je tohle naprostá marketingová prohra. Zabili jsme značku, která fungovala, a nahradili ji dvěma, které nefungují ani dohromady.

A tím se dostáváme k tomu nejbolavějšímu. Česko ve dvacátém století vyprodukovalo kulturní ikony světového formátu – a žádná z nich zemi na mentální mapě Američanů nezakotvila. Proč? Protože všechny fungovaly nejlépe tehdy, když je svět zbavil češství.

Václav Havel pronesl roku 1990 v americkém Kongresu projev odměněný sedmnácti potlesky vstoje. Pro americkou intelektuální elitu byl ikonou … jenže ikonou čeho? Disentu. Morální autority. Vítězství bezmocných nad mocnými.

Byl personifikací obecného protikomunistického příběhu, ne ambasadorem konkrétní země s konkrétní kuchyní, hudbou a humorem. Havel z Prahy fungoval zhruba jako Wałęsa z Polska: politický symbol, ne kulturní kotva.

Milan Kundera utekl do abstrakce ještě elegantněji. Nesnesitelná lehkost bytí byla v Americe skutečný bestseller, Kundera byl na univerzitních kampusech zbožňován. Ale jako „středoevropský filozof”, autor píšící francouzsky, příslušník bez-národnostního exilového modernismu.

Pro amerického čtenáře nebyl Čech. A nebyl jím záměrně a ze svého rozhodnutí – svou českou identitu v exilu programově odmítal. Německy píšícího Kafku si pak světová literatura přivlastnila tak dokonale, že „kafka-esque” je dnes anglické přídavné jméno pro absurditu, ne odkaz na Prahu.

Vidíte ten vzorec? Havel = demokracie, ne Česko. Kundera = existenciální román, ne Česko. Kafka = absurdita, ne Česko. Každý z nich musel překročit svou národnost, aby ho svět pustil do panteonu. Vyvezli jsme osobnosti a a sami zůstali v zemi, kterou nikdo neumí najít na mapě.

Ale zpátky k Dokoupilovi. Moderátor sledovaného zpravodajství nemá kromě jména s Českem nic společného. Ostatně, má svých starostí dost, protože tradiční média jsou v trumpovské Americe pod palbou tak jako tak.

CBS koupil David Ellison (s pomocí peněz od táty Larryho, ano, TOHO Larryho Allisona z Oraclu), šéfredaktorkou se stala Bari Weiss, relace se posunula od objektivity k populistické, americky vlastenecké rétorice.

Každý večer, když muž s nepřečitelným jménem osloví čtyři miliony lidí, zazní v amerických domácnostech čeština. Žádné jiné typicky a nezaměnitelně české jméno se nikdy nedostalo do tolika amerických obýváků jako tenhle bývalý fotomodel, kapitán baseballového týmu a syn floridského pašeráka marihuany.

Česko na americkou mapu nedostala geopolitika ani génius ducha. Dostalo ho tam jméno slavného moderátora, které nikdo neumí správně vyslovit.

Havel dostal od Ameriky obdiv. Kundera literární prestiž. Obojí je dobré a obojí selhalo, protože obdiv i prestiž se snadno odloží do přihrádky „kultura” a vy na ně zapomenete. Dokoupil nabízí něco mnohem méně vznešeného a banálnějšího. Divné české jméno. Tichou připomínku, že na mapě světa existují místa, o kterých nic nevíme a která neumíme ani přečíst.

Pomůže to, aby víc Američanů našlo Česko na mapě? Upřímně, skoro jistě ne. Tony Dokoupil zůstane známým moderátorem, nikoli ambasadorem země, která nikoho nezajímá a většina ji ani nezná.

Ale možná se jeho české jméno aspoň naučí pár miliónů lidí dobře vyslovit. Což úspěch je, to zase jo.

Polévky se většinou tváří nenápadně, jsou však výjimky. Chłodnik litewski patří do té druhé kategorie. Svítí tak ostře růžovou až purpurovou barvou, že by se za ni v osmdesátých letech nestyděla ani návštěvnice diskotéky v růžových legínách. Jenže za tou agresivní barevností se skrývá jedna z nejstarších a nejelegantnějších studených polévek střední Evropy.

Začněme tím, co už samotný název prozrazuje. Chłodnik litewski znamená doslova litevská studená polévka, a za svou ji považují hlavně Poláci. Litevci tjí říkají šaltibarščiai, což zní jako zaříkávadlo, ale ve skutečnosti to znamená cosi jako studený boršč. A v tomto smyslu má chłodnik překvapivě širokou rodinu. Podobnou studenou řepovku najdete v lotyšské kuchyni pod názvem auksta zupa, na Ukrajině jako chołodnyk, v Bělorusku jako chaladnik a nakonec i v Rusku, kde figuruje jako svekolnik. Vzhledem k dnešní politické geografii celkem podezřelá partička!

Co všechny spojuje? Dvě věci, bez nichž to prostě nejde. Tou první je červená řep…

Dole na tom grafu je Nový Zéland, Británie, Německo. A kdyby graf pokračoval, byl bych tam někde i já. Jsem věřící prvního reverzního náboženství. Věřím v AI, která nestvořila nás, ale my ji.

I když: nevíme, jak funguje, tušíme ji někde v cloudu a nejsme si jisti, jakou pro nás má budoucnost. Vlastně o ní nevíme nic, kromě své víry.

Ale zkusit si představit, že něčemu věřím tak moc, že bych za to umřel? Pardon, to neumím. Mám rád rodinu, práci, víno z jižní Rhony a pivo z Belgie, ne nutně v tomhle pořadí. Ale umřít? Za co? Jsem Nietzscheho poslední člověk: spokojený, biologicky fungující, ironický a uvnitř prázdný jako kostel po revoluci.

A přesně pro posledního člověka je AI dokonalý bůh.

Nic po mně nechce. Neodsuzuje mě. Je k dispozici ve tři ráno. Odpoví na modlitbu dřív, než ji dořeknu. Je to víra bez postu, bez oběti, bez nedělní mše. Náboženství šité na míru někomu, kdo už nevěří v nic kromě vlastní tolerance a teď přestává věřit i ve vlastní myšlení, protože chatbot sumarizuje kníž…

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Mým dnešním hostem je Sára Saudková. Pro většinu lidí asi stále hlavně fotografka, v posledních letech však také spisovatelka. Letos vyšla její třetí knížka ze série thrillerů s vyšetřovatelkou Oldřiškou, a já jsem ji četl nejen z povinnosti kmotra, ale i proto, že mě jako postava baví. Kolik do ní Sára Saudková dala sama ze sebe? poslouchejte.

O čem jsme ještě mluvili? O argentinském tangu, k němuž se Sára celoživotně chystala a teprve teď se konečně rozhoupala. O tom, proč píše bez osnovy a bez kostry, a do poslední chvíle netuší, jak to dopadne. O tom, jak se v komoře ze zvětšováku rodí fotka, kterou žádná umělá inteligence neudělá, protože ona vše dělá stále postaru a ručně.

Takže ano, došlo i na umělou inteligenci, té se totiž nelze vyhnout. Sára ji odmítá pustit do své práce a říká tomu poctivost. Já jsem umělou inteligenci nechal, ať pro Sára Saudkovou vymyslí první otázku.

Mluvili jsme i o tom, jak člověk najde sám v sobě malou Oldřišku, když jde do tuhého - Sára Saudková teď řeší nepříjemný soudní spor a hájí se, jak říká, s hlavou vztyčenou. A pak jsme mluvili ještě o čtyřech (už dospělých) dětech, o cestě do Švédska někam k pólu a o tom, proč se nedívá na zprávy.

Vše uslyšíte. Já ještě připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete letní a částečně i podzimní termíny našich workshopů, přednášek a dalších akcí týkajících se umělé inteligence. Budeme se na vás těšit.

A teď se vy těšte na novou epizodu, přeju příjemný poslech.

V Evropě nás zmáhá vlna veder, a ještě posloucháme z Ameriky rýpavé poznámky, že si za to můžeme sami, protože na rozdíl od nich neholdujeme klimatizaci. A mají pravdu, byť jen částečnou. Evropa klimatizaci nepotřebovala, a to už v době, kdy ani nebyla vynalezená. Nikoli proto, že by snad dříve nebylo v létě teplo.

Měli jsme něco lepšího. Průvan.

Sačí se projít po Vinohradech nebo Holešovicích a vejít do činžáku z přelomu století. Když vejdete do toho správného, najdete v něm úzkou šachtu, světlík, kterému se německy říkalo Lichtschacht. Většina lidí ho dnes vnímá jako smutné místo, kam vede okno z kuchyně nebo koupelny, a kam důchodce z bytu o dvě patra výš vyhazuje vajgly. Ale je to mnohem sofistikovanější věc, než se zdá.

Funguje na principu, kterému se říká komínový efekt. Teplý vzduch je řidší než studený, takže stoupá. Když mu nahoře otevřete cestu a dole pustíte dovnitř vzduch chladnější, dům začne dýchat. Dole se nadechuje, vydechuje horem. Fyzik napíše rovnici, ve které se objeví rozdíl teplot, výška šachty a součinitel průtoku. Výsledkem je číslo udávající, kolik kubíků vzduchu za sekundu projde bytem, aniž byste hnuli prstem.

Ti, kteří na konci devatenáctého století domy stavěli, tu rovnici možná znali, možná ne, ale světlík se stal i tak součástí norem. Stejně jako vnitřní dvůr. Činžáky ve Vídni, Berlíně nebo Praze měli přesně stanoveno, jak velká musí být plocha dvoru a světlíku v poměru k té zastavěné.

Důvody byly hygienické, lidi ve městech strašil fenomén “špatného vzduchu”, který vedl k nemocem a únavě. Komínový efekt v kombinaci s příčným větráním, při kterém průvan vzniká díky rozdílu v tlacích vzduchu na návětrné a závětrné straně, dokázal v zimě v domě udržet déle teplo a v létě je zase ochlazovat. Obyvatelé pouze potřebovali znát, kdy otevřít jaké okno, aby vzduch proudil vždy správným směrem.

Proto evropské domy neměly klimatizaci. Protože ji nepotřebovaly. Ale pak přišly technologie a výměnu vzduchu začaly zařizovat mechanicky. Klimatizaci si však developeři neobjednávali, protože v hlavách máme zafixováno, že je zbytečná. Ale v moderní zástavbě bez světlíků a často i průvanu se najednou ukázalo, že chybí.

A když je teplo jako teď, chybí zásadně. I v některých činžácích přirozené proudění vzduchu znemožnily necitlivé renovace a stavební úpravy. Světlíky stále existují, ale když pro větrání nefungují, bez archivních plánů jejich původní účel už asi nikdo obnovit nedokáže. Dnešní inženýři umí spočítat potřebný výkon elektrické klimatizace, ale pro světlíky jim vzorce chybí.

Klimatizace změnila svět k lepšímu a v zemích s teplejším klimatem zachránila spousty životů. Potřebovali bychom ji dnes i v Česku, kde ji však stále hodně lidí považuje za zpovykanost a zbytečný luxus. A i když v některých budovách je, obyvatelé kanceláří a asi i mnoha bytů se často nemůžou dohodnout, zda a jak ji používat.

Světlík je zapomenuté okno do nebe, které měly před sto a více lety domy ve městě. Ale to byly domy, které ještě uměly dýchat.

Jak být spokojený, nebo dokonce šťastný? Často se na to ptám svých hostů v podcastech. A překvapivě často mnozí odpovídají: ten trik je v tom nesledovat zprávy. Nekoukat se na televizi, odinstalovt si z telefonu Facebook, nečíst zpravodajství na webu. Ne vždy se to daří, ale takový je plán. A cítíme se díky tomu líp.

Je to tak opravdu? Není jedno ze základních pravidel pro dobrou demokracii to, že občan a tedy volič má být informovaný? Přestalo to platit?

Možná. Podle Reuters Institute se loni zprávám alespoň občas vyhýbalo 40 procent lidí na světě. Nejvíc, co kdy bylo v tomto průzkumu naměřeno. V Kanadě dokonce 69 procent. Nejde o lenost ani o úpadek občanské odpovědnosti. Jde o to, že lidský mozek, “optimalizovaný” pro život v komunitě čítající řádově kolem stovky lidí, má najednou úkol jich monitorovat osm miliard.

Takže tu máme paradox.

Demokracie stojí na předpokladu, že volič má co nejvíc informací, ale zároveň platí, že přemíra informací nás prokazatelně vyčerpává, deprimuje a kazí nám náladu. Nejen tu naši osobní, ale spoluvytváří i tu rozladěnou, podrážděnou, permanentně naštvanou společenskou atmosféru. Co s tím?

Možná není problém v tom, co víme. Možná je problém v tom, že to víme moc rychle. Nebo moc brzo.

Jak to začalo? V červnu 1980 (mnozí z vás možná nebyli ještě na světe, mně bylo necelých dvanáct) spustil Ted Turner v Atlantě CNN. První televizi, která vysílala zprávy čtyřiadvacet hodin denně. Do té doby mělo zpravodajství v našich životech své vyhrazené “sloty”.

Ráno jsme listovali noviny a četli včerejší zprávy. Zároveň možná poslouchali rádio, kde tyto zprávy byly lehce obměněné podle toho, co se (někdy) přihodilo v noci. Pak celý den nic a večer jsme nové zprávy sledovali v televizi. Mimochodem ty samé zprávy, které budeme číst další den ráno v novinách, jen lépe formulované a napsané.

A to bylo celé. Velká změna, ale zvykli jsme si na ni.

Na druhá přišla v devadesátých letech s webem. Ale spíš jen teoreticky, zpravodajské servery začaly aktuální zprávy přinášet spíš až ke konci dekády. Té dekády, kdy jsme my novináři snili o tom, že web udělá novináře z kohokolki, a ještě se nám to zdálo jako dobrý nápad.

Mimořádně špatný nápad, ukázalo se, o deset let později, s nástupem sociálních médií. V roce 2004 v Americe Facebook, o dva roky později YouTube a Twitter, a pak už všechno ostatní. Dnes je zpravodajský ekosystém nepřehlednou a pro lidskou psychiku nepřehlednou džunglí.

To vše víme, nic nového, pojďme dál. Otázka: je sledování zpráv v “reálném čase”, které přineslo CNN před více než 40 let, opravdu výhodou? Nepochybně v situaci, kdy jsme v domě, ve kterém začalo hořet. Nebo když se blíží hurikán. Nebo … určitě víte, o jakém druhu zpráv mluvím.

Ale potřebujeme vědět v reálném čase i všechno ostatní? Je zprávou opravdu i to, jak se tvářil ministr zahraničí v momentě, kdy mluvil o vztahu Česka ke Grónsku?

Rozdíl mezi “vědět hned” a “vědět dobře” je propastný. A největší problém je v tom, že jsme tenhle rozdíl nějak přestali vidět a vnímat.

Takže zde je NÁPAD:

Co kdybychom svět sledovali … ale se zpožděním?

Řekněme týden. Možná by stačil den. Nebo by byl lepší měsíc, to je opravdu otázka do debaty, klidně i do výzkumu. Ale princip je zřejmý: necháme zpravodajství, aby se “odleželo”, nebo aspoň “nadýchlo”, jak to děláme s dobrým vínem. Zpoždění má jeden magický efekt: zbavuje zprávy naléhavosti.

Fyziologicky jsme nastavení tak, že na novou informaci reagujeme ve dvou módech: “fight”, nebo “flight”. Prostě buď se připravíme na boj, anebo utečeme. Když jde o informaci o blížící se pohromě, je to skvělé. Pro tyhle případy to má příroda takhle “vymyšlené”.

Problém je v tom, že 99 procent zpráv není o blížících se pohromách, katastrofách ani zásadních momentech. Je o málo významných nebo dokonce zcela nedůležitých věcech, které se ovšem tváří důležitě a naléhavě, protože producenti těchto zpráv potřebují naši pozornost. Na ní je založen jejich byznysplán.

Když budeme konzumovat zprávy týden staré, najednou zjistíme, že většina z těch, které před týdnem působily jako zásadní, bezodkladné a zlomové, byly naprosto bezvýznamné. Ten týden to jasně ukázal. Nevěříte? Zadejte si do filtru na vyhledávači, že chcete jen týden starý obsah. A zkuste se do něj začíst. Uvidíte.

Staré pravidlo říká, že člověk by se měl znepokojovat jen tím, co dokáže ovlivnit. To je pravda, ale někdo to asi zapomněl říct našemu mozku. Protože přesně tohle mozek dělá. Znepokojuje se zejména tím, co nedokážeme ovlivnit. Propast mezi věcmi, které víme, a tím, co s tím můžeme udělat, patří k nejsilnějším spouštěčům úzkosti.

Reálný čas tuhle propast maximalizuje. Čteme horory světa, a naprosto jasně víme, že s nimi nezmůžeme vůbec nic. To je definice bezmoci.

Ano, stále platí, že dobrý volič je ten informovaný. Ale nikde není psáno, že musí být informovaný okamžitě a hned. Americká demokracie vznikla v éře, kdy zprávy z druhé konce země docházely s týdenním zpožděním a zprávám z Evropy to trvalo až měsíc. A ta demokracie dostala navzdory tomu překvapivě dobré základy.

Byznysplán: založte někdo zpravodajský servez, který bude mít zpoždění 168 hodin. U většiny zpráv bude okamžitě jasné, že nedávají žádný smysl a je možné je rovnou škrtnout. Část zpráv se bez neléhavosti okamžiku stanou jen informacemi, které vezmeme na vědomí. A zbyde opravdu minimum zpráv, které v nás vyvolají stejný pocit, jako kdybychom je četli v reálném čase: tedy pocit urgence, mravenčení v žaludku a potřeby něco podniknout.

Vsadím se, že budou týdny, kdy to nesplní zpráva žádná.

Nenavrhuju cenzuru. Nenavrhuju nevědomost. Navrhuju něco mnohem nudnějšího a proto asi i těžšího: trpělivost. Ochotu dovídat se o věcech až v momentě, kdy získaly nějaký tvar, hotovost a smysl. Kdy prošly testem času a lze na jejich základě udělat nějaké důležité a snad i dobré rozhodnutí.

Texty na takovém serveru navíc budou dobře napsané, ověřené a promyšlené. Nebudou trpět odbytostí a unáhleností. Bude je radost číst, protože budou nabízet opravdu důležitá témata k přemýšlení a debatě.

Kdo by si takovéhle noviny nekoupil?