Jedno procento

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Tomáš Bella patří do všech zmíněných kategorií. Známe se dlouho. Pamatuju ho jako spokojeného redaktora slovenského deníku Sme, pro který jsem před dvaceti lety psal sloupky o technologiích. Pamatuju ho jako rozzlobeného redaktora deníku Sme, když tyto noviny koupila Penta, a on se s dalšími čtyřiceti kolegy rozhodl založit na zelené louce deník nový. A pamatuju ho jako úspěšného redaktora už Denníku N, když nám z vedení pražských Hospodářských novin ukazoval, jak se to dělá získávat platící čtenáře na webu.

Pamatuju ho také jako jednoho z těch, s kterými jsme v Praze před patnácti lety zakládali firmu NextBig, s velkými plány a celkem krátkou existencí, ale z ní se pak vylíhla společnost Piano Média, což byl jeden z nejzajímavějších pokusů zpoplatnit média už v evropském, ne-li globálním měřítko. Piano pak několik let Tomáš řídil.

A hlavně, Tomáš je jeden z lidí, které když nazvu mediálními nebo technologickými vizionáři, tak to není ironie ani přehánění. Vždycky si s ním rád o tom, co se s médii děje a kam směřují, rád popovídám, a teď dvojnásob proto, že se Denník N rozhodl pro neobvyklé dobrodružství: poté, co spoluvlastní několik českých médií, konkrétně český Deník N a Respekt, nakupoval ještě mnohem dál na Západě. Stal se majitelem bruselského média EU Observer. A Tomáš Bella je muž, který si tenhle projekt vzal na starost a minimálně na čas se do Bruselu přesouvá. Fyzicky i mentálně.

O tom všem mluvíme v podcastu. A taky o tom, jak se médium, které patří svým zaměstnancům, brání riziku potenciálního nepřátelského převzetí některým z oligarchů. Proč je někdy nejlepší byznysplán zamířit tam, kde nejsou peníze, nebo si to aspoň všichni myslí. A čemu Tomáš říká reverzní kolonizace.

Mluvili jsme ale nejen o médiích. Třeba i o tom, proč mně vadí a Tomášovi nevadí víčka připoutaná k plastovým lahvím, a obecně co Tomáše na Bruselu nejvíc překvapilo. Nápověda: že je levný a plný lidí, kteří opravdu upřímně chtějí, aby svět byl lepší.

Dotkli jsme se i tématu, o kterém se Tomáš chystá napsat knihu. Už začal, a teď na ni zrovna nemá úplně moc času, ale prý se k textu určitě vrátí. Téma? Jaké to je být bohatý. Opravdu bohatý. Hodně bohatý. Na Slovensku, ale i obecně. Poslouchejte, dozvíte se víc.

A já se ještě pochlubím, že mám za sebou premiéru svého standupového speciálu v Divadle v Řeznické, konala se ve čtvrtek 28. května, bylo vyprodáno a měl jsem z toho radost. Takže vás o to sebevědoměji zvu na na první reprízu už 19. června v pátek. Lístky si kupte na webu divadla a já se na vás těším.

Tomáš z Bratislavy asi nepřijede, ale já vás teď zvu k poslechu našeho rozhovoru. Natočili jsme ho v Bratislavě ve studiu Denníku N.

Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Papež Lev XIV. představil v pondělí Magnifica Humanitas, svou první encykliku. A zároveň první v dějinách, která je věnovaná umělé inteligenci. Dvě stě třicet pět stran, 42 300 slov (je delší než Hemingwayův roman Stařec a moře), dvě stovky očíslovaných paragrafů.

Když ji papež představoval, stál vedle Christopher Olah, spoluzakladatel Anthropicu. Ano, to je firma, jejíž zakladatelé se několik let před uvedením ChatGPT “odtrhli” od OpenAI, a vytvořili model Claude. Olah pak v projevu řekl to, co od “tech bros”, tedy miliardářů ze Silicon Valley, slýcháváme zřídka: „Nedůvěřujte nám.“

(Přiznání autora: encykliku jsem nečetl celou, rozhodně ne klasickým způsobem “od začátku do konce”. Text jsem si nechal sumarizovat AI, shodou okolností modelem Claude, jehož spoluautor stále vedle papeže. Ten mi ji shrnul na zhruba patnáct stran, a já pak klíčové pasáže, maximálně padesát stran, přečetl celé. Píšu to radši dobrovolně a dopředu, protože o “psaní” a “čtení” AI bude v tomto textu ještě docel…

Byl to Jean Paul Sartre, kdo napsal, že nejhorší čas jsou tři hodiny odpoledne. Tedy čas, kdy je na cokoli buď příliš pozdě, anebo příliš brzy.

Myslím, že to přesně vystihuje moje pocity muže, kterému je 57.

Na něco už je pozdě, a na jiné věci zase brzy.

Je brzy na to, abyste si koupili hůlky na nordickou chůzi a vyrazili s partou zdivočelých důchodců na výlet na Kokořín.

Ale je už pozdě na to, abyste založili startup a vydělali miliardu dolarů.

Ano, plukovník Sanders založil KFC v pětašedesáti, ale to je spíš takový motivační detail pro přednášky na univerzitách třetího věku.

Plukovník Sanders ve skutečnosti křidýlka smažil v Kentucky už od čtyřiceti. V tom věku taky vynalezl svou ikonickou směs koření.

Tohle je informace, které vám Jan Tuna neřekne. Od něj se dozvíte maximálně to, že v Česku se v roce 2025 po stripsech vyrobených ze zkaženého masa poserete.

Na druhou stranu, když vám je 57 let, tak z vás opadne určité existenciální napětí. Krizi středního věku máte už za sebou. A jste celkem v pohodě. Existuje slavná a uznávaná studie, která říká, že statisticky je člověk nejvíc nešťastný ve 47 letech.

Říká se tomu údolí životního neštěstí.

To je věk, kdy vám dojde, že v životě asi už nic nedokážete. Že nedostanete Nobelovu cenu, nenapíšete světový bestseller ani nevyděláte miliardu.

Dokonce ani v korunách, což jste ve dvaceti měli jako plán B. Pro případ, že by se vám v životě nedařilo tak, jak jste si v tom věku představovali.

V sedmačtyřiceti vám dojde, že nezměníte svět. A v sedmapadesáti zjistíte,. že vám to zas až tolik nevadí. Dokonce vám to přijde mírně legrační.

Ten věk má určitá omezení. Například ohledně sexu. Ne proto, že byste sex neměli. Jedna nová studie dokonce jasně prokázala, že padesátníci mají v dnešní době sex statisticky častěji než dvacátníci.

Ale sex po padesátce je něco jako havajská pizza. Můžete to mít rádi, těšit se na to a užívat si to. Dokonce moc. Ale prostě o tom nemluvíte s ostatními. Tváříte se, jako že to neexistuje.

Říkám to proto, že v tomhle představení se bude mluvit o sexu minimálně. Když jsem si tuhle větu psal, představoval jsem si úlevu ve vašich očích. A ano, opravdu ji tam vidím.

Ono už to bylo v padesáti na hraně. Mohlo být stokrát vtipné přirovnat ranní erekci po padesátce k vojenské přehlídce. Náš penis jako starý generál, který salutuje vojenské přehlídce, stojí vzpřímený, a je to silné a dojemné, ale všichni vědí, že už ho žádné velké vítězné bitvy nečekají.

Ale chápu, že i tahle představa ve vás může vyvolat úzkost.

Prostě pravidlo zní: sex po padesátce je něco, co existuje, ale nemluví se o tom.

Já si to uvědomil před několika lety, když jsem měl domluvený oběd s kamarádem. Známe se dlouho, a on je hrozně hodný a spolehlivý člověk.

A na ten oběd přišel pozdě, skoro s dvacetiminutovým zpožděním, což se mi s ním nikdy nestalo. On je ten člověk, u kterého po pěti minutách čekání začnete vážně přemýšlet, jestli se mu něco nestalo.

Ale on dorazil, vypadal zcela v pořádku, a když dosedl, tak řekl, trochu zadýchaně: “Promiň, nám se protáhl sex s manželkou.”

To je věta, kterou za deset minut půl jedné v pizzerii na Andělu nečekáte, že zazní. To je jako výbuch atomové bomby.

Samozřejmě vás okamžitě napadne, proč vám to říká. Mohl říct, že nejelo metro, protože do kolejiště skočil sebevrah, a bylo by to méně brutální. A i kdyby měl ten sebevrah hluboce jímavý a tragický lidský osud, pořád je to něco, co před obědem ve čtvrtek těsně po poledni chcete slyšet spíš než o sexu dvou padesátníků.

Mohl říct dokoli. Anebo nemusel říkat nic.

Ale on řekl, že se mu protáhl sex s manželkou. Ve čtvrtek dopoledne.

Jistě, záleží na úhlu pohledu, z jakého to odprezentujete. Klidně i s hrdostí a fanfárami. Podívejte se na nás: jsme generace stárnoucích Čechů, která si před obědem dopoledne v pracovní den nebojí zapíchat si s manželkou. A ještě se za to ani nestydíme.

Ale stejně mám pocit, že by bylo lepší, kdyby to nezaznělo

Nebo mi to řekl, aby se pochlubil? A co to vlastně znamená, když se vám sex se ženou, po dvaceti letech manželství protáhne? Je to dobrá zpráva, nebo špatná zpráva?

Absolutně netuším.

Sex lidí po padesátce by měl být dobře střeženým tajemstvím lidí po padesátce. Protože mladší lidi jejich sex buď nezajímá, anebo děsí. Ale rozhodně o něm nechtějí nic vědět.

Mimo jiné proto, že sex je něco, co si my lidé snadno vizualizujeme. Zejména my muži. Když mi nějaká žena, například během společenské konverzace, řekne, že pracuje jako úřadnice na státním fondu pro bydlení, tak absolutně netuším, jak to vypadá, když sedí v kanceláři.

Nevím, jestli například dokumenty razítkuje, anebo už používá výhradně digitální podpis. Nemám nejmenší tušení, jestli si v kuchyňce vaří kávu nebo čaj. Nevím ani to, jestli mají v kancelářích klimatizaci, anebo tam v létě panuje to nesnesitelné úřední dusno.

Ale kdyby mi - čistě teoreticky - řekla, že měla sex s kolegou z vedlejšího odboru o polední pauze, tak to okamžitě vidím. Je to sekvence dlouhá zhruba sedm minut, tedy jako průměrné video na Pornhubu. Ale vidím to jasně a živě, včetně toho, jak jsou zařízené kanceláře a jaký je nedojedený sendvič na stole kolegy.

Kdyby vás to zajímalo, tak je tuňákový a z Alberta.

A to je přesně důvod, proč by lidé po padesátce neměli mluvit o sexu. Ne proto, že by to ostatní nezajímalo (to se neodvažuji autoritativně tvrdit), ale protože to nikdo nechce vidět.

N-I-K-D-O, přečtěte si to ještě jednou.

Ani já jsem nechtěl vidět to, jak má můj známý sex se svou manželkou. Ale samozřejmě se mi to během několika desítek vteřin, kdy popadl jídelní lístek a vybíral si, co si objedná, před očima odehrálo.

Přesně jako to video z Pornhubu, zařazené ovšem v kategorii, na kterou jsem na tomto serveru nikdy neklikl.

Nestěžuju si, a nevylučuju, že chyba je ve mně. Ale jen vás chci ujistit, že v mém standupu v roce 2025 o sexu neuslyšíte. Tedy kromě téhle historky. Protože má dobrý konec, a to je důležité.

Asi dvě minuty poté, co můj známý dorazil, a v okamžiku, kdy k našemu stolu přišel číšník.

“Co si dáte?”

“Všiml jsem si, že máte v nabídce havajskou pizzu.”

“Samozřejmě! Takže havajsou.”

“Ano. A s extra ananasem, prosím.”

Napětí opadne a my se s mým známým konečně můžeme bavit jako dva normální padesátníci.

.

Zvu vás na své představení v Divadle v Řeznické. Tento týden 28. května ve čtvrtek anebo 19. června. Těším se na vás! Lístky zde:

.

Karel Janeček zveřejnil na Twitteru fotku, na které stojí na slackline (= popruhu nataženém mezi dvěma stromy) s rukama rozpaženýma jako rozjásaný akrobat a titulkem „Motoristi jsou”. V přiloženém textu vysvětluje, že jeho volba té partaje nebyla hodnotová, nýbrž „strategická”, volba menšího zla proti minulé vládě, která prý „postupně ukrajovala svobodu” a kráčela „cestou k totalitnímu režimu”.

Vlastně je ta fotka dobře zvolená. Velmi chytrý člověk se rozhodl, že nebude stát na zemi jako my ostatní, a balancuje na provaze, jakoby chtěl ukázat, že má lepší výhled než my ostatní. Ale ve skutečnosti jen exhibuje.

Znám Karla Janečka jen letmo. Párkrát jsme se viděli, jednou nebo dvakrát jsem s ním dělal rozhovor, několikrát jsme se potkali společensky. Považuju ho za mimořádně chytrého člověka (tím nikoho nepřekvapím, je to matematik s přesným myšlením) a zároveň za člověka milého a laskavého. Jeho veřejné výstup posledních let mě však fascinují jako učebnicový případ jedné záhady: proč maj…

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jako třeba toho dnešního. Marek Hlavica má za sebou několik kariér: už v druhé polovině osmdesátých let byl úspěšným novinářem v tehdy legendárním Mladém světě, pak ho chvíli řídil jako ředitel, před koncem tisíciletí se přesunul do světa komunikace a reklamy. V ní končil jako konzultant, a dnes je, řečeno nehezkým slovem, papalášem hned ve dvou profesních organizacích. Ale aby jeho seniorská léta nebyla nudná a úřednická, je zároveň aktivním a taky uznávaným muzikantem. Plus tedy ještě právě vydává svou první knihu.

O tom všem jsme spolu mluvili. A taky o tom, proč se mu spousta důležitých věcí v života podařila na druhý pokus. Ne na první nebo na třetí, ale nejčastěji právě na ten druhý. Jaký je rozdíl mezi tím, když člověk pracuje v korporaci, anebo když pro korporaci pracuje na volné noze - a budete se divit, souvisí to se zatloukáním hřebíčku do stěny. Mimo jiné.

Proč měl v životě štěstí i smůlu, jak se to vezme, na velké a dramatické události. A řeč kupodivu nebyla o revolucích či státních převratech, ale o požáru v pivovaru a bankovní loupeži. Plus jsem se ho zeptal, kým by chtěl být, kdyby dostal možnost žít ještě jeden život. Odpověď vás možná překvapí, jako mě.

Povídání s Markem Hlavicou mě bavilo, asi proto, že se známe dlouho, možná třicet let, ale nikdy jsme spolu takto důkladně nemluvili. A tak jsem napjatě poslouchal, když popisoval, jak jednou přišel omylem v Ostravě na jiný koncert, než si vybral - a byl z toho jeden z největších hudebních zážitků. Nebo když vysvětluje, proč se nebojí smrti, ale bojí se budoucnosti.

Snad to bude bavit i vás.

A připomínám: už příští týden mám v Divadle v Řeznické premiéru se svým novým standupem, je to 28. května, a pokud neseženete lístek, přijďte 19. června na reprízu. Neváhejte, další možnost bude nejdřív na podzim. A to už bude zase asi trochu jiné představení. Jak to už u standupů bývá.

Těším se na vás, a přeju dobrý poslech.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. A tak se snažím pochopit i odlišnosti, které mezi námi lidmi jsou. Jednu věc jsem zjistil: všechno, co potřebujete vědět o lidech, se dozvíte na přechodu pro chodce na Vinohradech.

Konkrétně na přechodu v Korunní na křižovatce s Kladskou. Tam někoho napadlo udělat semafor. Není přesně jasné, proč semafor není o ulici vedle směrem k náměstí Míru nebo o ulici vedle opačným směrem, ale to je jedno. Prostě je tam semafor, kde většinu času svítí na přechodu přes Korunní červená.

Celkem logicky, protože Kladská je jednosměrka, a jezdí jí pouze auta, jejichž řidiči zabloudili. Protože jinak tam jejich přítomnost nedává smysl.

Chci říct, že ty semafory jsou prakticky výhradně pro chodce. A to je důležité. Protože když tam přijdete a svítí červená, máte dvě možnosti. Buď se zastavíte, zmáčknete tlačítko a čekáte, až se rozsvítí zelená. Což může trvat minutu i dvě. Nevím, kdo tyhle systémy programuje, ale stoprocentně je to někdo, kdo nemá rád lidi.

Druhá možnost je, že se rozhlédnete, a nejspíš zjistíte, že vlevo ani vpravo nejede žádné auto ani tramvaj. V sedm ráno je to vysoce pravděpodobné. A protože nic nejede, tak prostě přejdete na druhou stranu.

Ano, na červenou. Což se nesmí.

A to je ten moment, kdy si uvědomíte, že jsou dva druhy lidí. Ti, kteří přecházejí silnici, když se to smí, i když zároveň vědí, že když se to nesmí, tak stejně nedává žádný smysl čekat, až se to bude smět. A pak je druh lidí, kteří přecházejí v momentě, kdy je to bezpečné, protože nic nejede. Jiní lidé, jiný princip.

Vypadá to jako drobnost. Ale dělí to lidi na dva fundamentálně odlišné druhy. Jeden dělá věci v momentě, kdy udělat jdou. A druhý dělá věci, kdy je udělat můžete. Kdy se to smí.

O tom to je. A máme to hluboce v sobě.

Občas se přesně na tohle ptám lidí v podcastech. Popíšu jim situaci, tedy tak, že přijdou na křižovatku, svítí červená, ale široko daleko není auto. Co jako chodci udělají? Jedni odpoví: přejdu, samozřejmě. Druzí řeknou: počkám na zelenou, pochopitelně, co je to za hloupou otázku?

Absolutně netuším, co to znamená pro jiné situace. Vím jen to, že já vždycky přejdu na druhou stranu. Jednou mě okolnosti vystavily velkému testu, když na křižovatce stáli shodou okolností dva městští policisté. Byl jsem zrovna běhat. Na okamžik jsem zaváhal, jestli nemám zmáčknout tlačítko a počkat na zelenou, ale pak jsem si řekl „žiju jenom jednou”, a prostě běžel na červenou.

Byli tak překvapení, že mi nic neřekli. Anebo to byli lidé mého druhu.

Já to neříkám proto, že bych si myslel, že jsem lepší než ti, kteří čekají na zelenou. Vůbec ne. Jsme prostě každý jiný, jsme „my” a „oni”. „My” jsme netrpěliví a věříme svému úsudku. „Oni” jsou solidní a věří na svět, ve kterém se dodržují pravidla.

A vlastně přemýšlím, co to znamená a co to říká o člověku v jiných situacích. Jel bych radši na dovolenou s někým, kdo jde na červenou, anebo s tím, který čeká na zelenou? A s kým z těch dvou bych radši založil firmu? A co pilot letadla, kterým letím na služební cestu? Který z těch dvou druhů by měl být pilot letadla?

Nedokážu říct.

Pozor, tím test nekončí. Na Vinohradech je většina přechodů bez semaforu. A na takovém přechodu má, jak známo, přednost chodec.

A zase, jsou dva druhy lidí. Jedni zpomalí, někdy se i zastaví, rozhlédnou se, a když nic nejde, tak přejdou. Druzí se nerozhlížejí, a prostě jdou. A i kdyby se rozhlédli a viděli, že se blíží auto, tak stejně půjdou. Protože přece mají přednost.

Já se vždycky rozhlédnu. A když se blíží auto, někdy i velkou rychlostí, tak mě ani nenapadne svou přednost uplatňovat. Vlastně ani nechci. Já přece skoro stojím a to auto je rozjeté, a když půjdu, řidič bude muset prudce brzdit. Bude muset zastavit tunu a půl oceli, abych já přešel o vteřinu dřív, než kdybych ho prostě nechal jet. To nedává smysl, nemyslíte?

Ano, samozřejmě, že toho řidiče trochu nenávidím. Ale počkám a teprve pak jdu.

Neříkám, že jsem lepší než ti, kteří svou přednost na přechodu vyžadují. Vůbec ne. Jsme prostě každý jiný, jsme „my” a „oni”. „My” jsme nedůvěřiví a málo odvážní a nevěříme tomu, že každý moment v lidském životě je principiální. „Oni” jsou ti, kteří věří, že na svých právech musí trvat a že svět má pravidla, která je třeba dodržovat.

A teď “fun fakt”, který není až tak moc “fun”. Znám člověka, mimořádně kreativního a zároveň citlivého. Je úspěšným ředitelem významné české kulturní instituce. A toho na přechodu porazilo auto.

Ne proto, že by to auto neviděl přijíždět. Ale proto, že věřil tomu, že má přednost a že je v právu. Možná i proto – a teď trochu spekuluju – že chtěl tomu řidiči dát lekci o tom, že svět má pravidla, která je třeba dodržovat.

Možná ta lekce proběhla. To bohužel nevím. Ale on měl komplikovanou zlomeninu s dlouhým léčením i rekonvalescencí.

Fun fakt: lidé, kteří tiše a smířeně čekají na osamělé křižovatce v sedm ráno na zelenou, a ti, kteří na přechodu přes rušnou ulici vždycky bez rozhlédnutí přecházejí, protože přece mají přednost, jsou v drtivé většině případů titíž lidé.

Existuju dva druhy lidí, a ani jeden není lepší nebo horší. Přece jsem vám říkal, že budu pozitivní.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde koncem května představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Lístky na první představení jsou vyprodány, ale právě se začaly prodávat lístky na sdruhé představení 19. června. Těším se na vás, budu rád, když přijdete!

Na adrese Norrbackagatan 48 ve stockholmské čtvrti Vasastan je obyčejný rohový podnik. Šedé stěny, pár zelených rostlin, skandinávská minimalistická estetika. Venku zahrádka se šesti nebo sedmi stoly, uvnitř zhruba něco podobného. Objednat si musíte u pultu. Nabídka je spíše skromná, k pití káva, čaj a citrónová limonáda. Pár zákusků, croissanty a koláče. Pokud byste šli náhodně kolem, kavárnu byste asi minuli bez povšimnutí. Nic nenapovídá tomu, že tenhle podnik je experimentem, o kterém referují New York Times, Forbes a švédská veřejnoprávní televize.

Až když se uvnitř rozhlédnete, tak najdete to, co hledáte. Malý displej, který je ve skutečnosti tablet, a k němu je přes USB kabel připojené sluchátko. Když ho zvednete a zmáčknete tlačítko, ozve se hlas. Představí se jako Mona, provozní kavárny. Ochotně vám řekne, kolik činí tržby a jak vše funguje. Taky se dozvíte, že podnik vlastně neřídí žádný člověk. Provoz, objednávky, nábor zaměstnanců, jednání s úřady i podpis nájemní smlouvy z…

Jakub Landovský, muž s rodokmenem, který by mu v Babišově dostihové stáji mohla kdejaká kulhavá kobyla závidět, a diplomatickou praxí z Bruselu, se stal vládním zmocněncem pro NATO. To zní dobře, že? Jako kdyby si v Průhonicích najednou vzpomněli, že k těm vodňanským párkům potřebují i trochu té transatlantické hořčice.

Teoreticky je Landovský člověk, který má napříč resorty zařídit, aby Česko splnilo ve výdajích na obranu dohodnutá dvě procenta HDP. Logická volba: bývalý velvyslanec při Alianci v letech 2019–2024, výkonný ředitel Aspen Institute Central Europe, návrat na Ministerstvo obrany v roce 2025. Životopis bez vady.

Ale pak se podíváte na Landovského tvíty a úsměv vám zamrzne rychleji než ruský plyn v roce 2022. Pan zmocněnec tam s gustem sobě vlastním relativizuje všechno, na čem naše členství v EU a NATO stojí. Finský prezident Stubb ve Španělském sále mluví o tom, jak EU pozitivně změnila naše životy, a náš nový „hlídací pes“ vojenského rozpočtu na to reaguje tabulkou o klesajícím podílu HDP.

Přesně komentář pana zmocněnce zní: „V roce 1996 měla EU 15 členů a 28 % světového HDP. Dnes má 27 členů a 15 % globálního HDP. Miluju čísla."

Miluju čísla. Zmocněnec, kterého Babiš příští půlrok pošle vyjednávat o investicích do obrany, používá statistiku jako argument proti Evropě. A statistika je krásná, jen je třeba ji číst správně. Globální HDP od roku 1996 vyrostlo více než třikrát, hlavně díky Číně, Indii a jihovýchodní Asii. Proto klesl podíl všech vyspělých ekonomik: nikoli proto, že by Evropa zchudla. České HDP je dnes několikanásobně větší než v devadesátých letech. Že máme menší výsek z většího koláče, neznamená, že máme míň koláče.

Skvělé. Takže máme zmocněnce, který místo aby vysvětloval, proč je pro nás bezpečí v rámci Západu životně důležité, přepočítává svobodu na procenta globálního trhu. Ano, ve srovnání s Turkem je to stále mezi zmocněnci Babišovy vlády génius. Ale jinak za moc netojí, to vidíme.

Anebo jen funguje podle Babišova zadání. Jeho úkolem není hájit zájmy Česka v NATO, ale překládat pragmatismus zakladatelé Agrofertu do řeči, které budou v Bruselu aspoň trochu rozumět. Ale doma se bude dál tleskat každému rýpnutí do „unijních elit“. Andrej Babiš si od něj slibuje plnění závazků – rozuměj, aby mu v centrále NATO dali pokoj a on mohl v klidu řídit stát jako holding, co má sice starosti s rozpočtem, ale aspoň levné máslo.

Landovský je v tomhle ideální figura. Rozumí obraně, prošel si ministerstvem i Aspen Institutem. Je to takový diplomatický univerzál, který dokáže s vážnou tváří tvrdit, že dvě procenta na obranu jsou priorita, a zároveň na sítích mrkat na tu část publika, která si myslí, že EU je jen spolek pro regulaci zakřivení banánů, co nás ekonomicky táhne ke dnu.

Je to pragmatismus dotažený do absurdity. Máme lidi, kteří vědí, jak se věci mají, ale raději budou „milovat čísla“, která se hodí do aktuálního narativu o úpadku Západu. Protože v Babišlandu se nehraje na hodnoty, ale na to, co zrovna vypadá dobře v ranním hlášení z Průhonic.

Mohli jsme si myslet, že muž s tímhle životopisem bude Babišovi jen tak přikulovat. Aby se neřeklo. Ale on to s ním koulí nestydatě a naplno.

Nová studie Tobii Spampattiho z Max Planck Institutu zkoumá to, jestli lidé ve čtyřiceti zemích světa dávají přednost ochraně svobody slova, anebo boji s dezinformacemi. Ale tem nejzajímavější závěr v ní zazní skoro jakoby mimochodem.

Mezi lidmi, kteří se o politiku zajímají málo, je rozdíl mezi pravicí a levicí v postoji ke svobodě slova minimální, necelá dvě procenta. U vášnivých konzumentů zpráv vyskočí na skoro dvanáct. To je šestinásobek. Politické sledování zpráv tedy nečiní lidi rozvážnějšími, opatrnějšími, ani víc pochybujícími … ale zaujatějšími pro svůj tým.

To popírá zakladatelský mýtus osvícenecké žurnalistiky. Předpoklad, že informovaný občan je občan zralejší tu byl od Voltaira po Habermase. Filosofové i teoreticí médií rádi prezentují čtení novin či v digitální éře čtení zpráv jako svého druhu duševní hygienu, podobnou čištění zubů.

A tvrdí to často i novináři, vzpome…

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když jsem viděl někde v zákulisí oslav “významného životního jubilea” herečku Jiřinu Bohdalovou u jednoho stolu s Milošem Zemanem, Václavem Klausem a několika dalšími lidmi, a na tom stole byl velký talíř s chlebíčky, dělal jsem, že je nevidím.

Myslím ty chlebíčky. Dělal jsem, že k těm lidem na fotografii nepatří.

Před vynálezem Instagrama a foodstylingu byly chlebíčky nejfotografovanějším českým jídlem. Ne proto, že by byly fotogenické, ale protože když jsou někde Češi, tak jsou skoro jistě poblíž taky chlebíčky. Jsou poživatelnými tichými průvodci našich životů. Nenadchnou ani neurazí, a když je dáte na stůl, tak nikdy neuděláte chybu. A skoro vždycky se sní.

Zadání znělo: větší než jednohubka a menší než svačina. Jan Paukert vymyslel chlebíček v roce 1916 na objednávku svého přítele, malíře a hudebníka Skramlíka. A jídlo se stalo nečekaným hitem.

Neurazit ani nenasytit, být nóbl a zároveň lidový, působit problémy. Chlebíček je metaforou české povahy. Nic monumentálního ani převratného. A hlavně, není definován obsahem, ale formou. Jak líp popsat národ vzniklý promícháním Němců, Židů a Slovanů, které spojovalo jen to, že byli líní přejít hory a odejít někam jinam?

To jsou Češi. To je chlebíček. Na stole se tváří skromně, ale ve skutečnosti je ambiciózní. Nechce ohromit velikostí, chutí ani čerstvostí. Ohromuje tím, že existuje. Nebo si to aspoň myslí.

Na chlebíček můžete dát to, co máte rádi, anebo to, co zbylo. Chlebíček to unese. I v tom jsme si my Češi s chlebíčky podobní. Kombinace touhy, realistických možností a schopnosti obojí dobře naaranžovat na malém prostoru. A ono to opravdu drží pohromadě, jakkoli se může zdát, že to snad i odporuje přírodním zákonům.

Nejkrásnější na chlebíčku je to, že sice vypadá solidně a slavnostně a krásně, ale že když ho vezmete do ruky, tak nikdy nevíte, co se stane. Lépe řečeno je skoro jisté, že dojde k nějaké nepříjemnosti. Ale i ta bude ve znamení kompromisu. Větší než nepostřehnutelná a menší než hrozná. Prostě drobná nehoda, která spočívá v pádu kousku vajíčka na ubrus nebo ukápnutí majonézy na prsty.

Chlebíčky jsou tady s námi. Všimněme si, že jsou přítomny vždy, když se děje něco nepříjemného. Na pohřbech, poradách, rodinných oslavách, tiskovných konferencích, ve volebních štábech i na schůzích vlastníků jednotek.

Jsou přítomny i na událostech teoreticky radostných, jako jsou svatby, silvestrovské oslavy nebo přestávky v divadle, ale to jen proto, aby připomínaly, že i dobré věci se můžou pokazit. A nikdy se neobjevují při zcela bezstarostných chvílích.

Když je chlebíček tak geniální, možná se ptáte, proč se neprosadil ve světě. Na to je jednoduchá odpověď. Chlebíček je jedno z mála jídel, které nesnesou export. Jídla jsou ve velké většině kosmopolitní, a není problém jít na ramen v Berlíně nebo fajitas v Budapešti.

Ale chlebíček je výjimka. Mimo Česko prostě nefunguje. Stejně jako Češi. Nebo český humor. Můžete přeložit Švejka nebo Cimrmana, ale nikde jim nebudou doopravdy rozumět. Tedy kromě Polska, ale to se nepočítá.

My Češi na chlebíčky nedáme dopustit. Umíme si dělat legraci sami ze sebe, ale chlebíčky jsou posvátné. “Nepičuj do chlebíčků!”, napsal na Facebooku kdosi varovně, když jsem nasdílel výše zmíněnou fotografii chlebíčků a bývalých českých prezidentů s Bohdalkou.

Nenávidět chlebíček je jako nemít rád rodinné fotografie. Ano, většinou jsou nekvalitní, často trapné nebo zachycující nevhodné okamžiky, a jsou posly z minulosti, o které si nejsme jistí, že chceme, aby se vrátila. Ale nahlas tohle všechno smíme říct jen my.

Vyhovuje nám, že se na rozdíl od pizzy, hamburgeru nebo kebabu, což jsou v podstatě jídla velmi podobná, nestal světovým majetkem. Chlebíček je jen náš. A ano, ze strachu z patosu naši lásku k chlebíčkům zlehčujeme a ironizujeme, ale je opravdová.

Jako je opravdová tanefalšovaná kombinace chaosu, majonézy a kompromisu, to vše na malém kousku veky. Přece jsem vám říkal, že budu pozitivní.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde koncem května představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Lístky na první představení jsou vyprodány, ale právě se začaly prodávat lístky na sdruhé představení 19. června. Těším se na vás, budu rád, když přijdete!