Jedno procento

Letos slavíme dvě kulatá výročí, která Internet z nějakého důvodu nepřipomíná. Třicet let od „Bad Day“. Dvacet let od Guye Gomy. Dva videoklipy, které se staly virálními ještě předtím, než vůbec existovalo slovo „virální“.

Začněme tím prvním. Píše se rok 1996, město Durango ve státě Colorado, technologická firma Loronix Information Systems. Šlo o malou společnost, která vyráběla digitální systémy bezpečnostních kamer. Tedy přesně ten typ produktu, který v té době nikdo nepotřeboval, dokud ho neviděl fungovat.

A protože musela nějak potenciálním zákazníkům ukázat, že její zařízení dokáže opravdu zaznamenat nestandardní událost v kanceláři, přišel manažer expedice Vinny Licciardi se zlatým nápadem: zinscenuje pro účely propagačního videa kancelářský záchvat. Dvacet sedm sekund. Bouchne pěstí do monitoru. klávesnice použije jako baseballová pálka a nakonec odkopne vše z kóje.

Kudrnatá hlava překvapeného kolegy, který dvakrát vykoukne ze sousední kóje, je bonus.

Tady by celá věc měla skončit…

Skočím se vyčůrat a pak padám domů, oznámil Zdeněk na baru servírce Johaně. Chodil do tohoto podniku dvakrát nebo třikrát týdně, a to si k personálu najdete bližší vztah, to je jasné.

Jenže pak cestou na záchod uviděl u stolu vedle lednice na bílé víno sedět Jeffa Bezose.

“Ty vole,” řekl o dvě minuty později Johaně. “Tam sedí Jeff Bezos!”

Pokrčila rameny, patříc mezi ženy, které se nenechají rozhodit podnapilým hostem.

Jenže Zdeněk nebyl podnapilý!

Každopádně popadl kostkovanou čepici zvanou placatku, posadil si ji na hlavu a vyšel do chladné dubnové noci.

Ale to by nesměl o deset minut později v tramvaji číslo patnáct, mířící od Masaryčky na Vinohrady, zjistit, že na dvojsedačce úplně vzadu vlevo sedí Brad Pitt.

“Ty vole,” řekl polohlasem, ale protože stál na plošině u předposledních dveří úplně sám, jen nasucho polkl. Tyvoel, kde se v patnáctce vzal Brad Pitt?

Vystoupil nahoře v Seifertce, a vydal se pěšky nahoru na Vinohradskou, kde měl dvoupokojový byt. Byl z těch setkání s celebritami úp…

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A to vše se dá říct o mém dnešním hostu.

Jsme s fotografem Davidem Krausem stejný ročník, prý kvalitní, vintage 1968. Oba jsme svou v uvozovkách velkou kariéru začali v Reflexu v devadesátých letech. Mimochodem, David byl v redakci první, kdo měl svůj mobilní telefon, a odbíhal z porad na chodbu vyřizovat důležité hovory. To bylo v polovině devadesátých let. A když jsme mobilní telefony koncem devadesátých let už měli všichni, zaměstnával David zase asistentku, která hovory vyřizovala místo něj. Byl velká hvězda, a právem: dal Reflexu tvář a výkladní skříň. Vyfotil pro tenhle časopis přes pět set obálek.

O tom jsme mluvili v podcastu. A taky o tom, jaký byl rozdíl fotit guvernéra Tošovského a Ozzyho Osbourna, a kdo z těch dvou byl zábavnější. Nápověda: jen jeden z nich rozbil v Americe červené Ferrari, a i to připomeneme v této epizodě.

Co dělá David Kraus dnes, skoro čtyřicet let od otištění jeho první fotky v novinách? Stále fotí. I když už ne tak často celebrity. Udělal řadu fotografických výpravných knížek, z nichž asi nejvíc je pyšný na tu o hodinkách značky Prim, na které pracoval dvacet let. Fotí architekturu nebo holešovické figurky, prostě vše, co ho baví a na co má chuť. Poslouchejte.

A samozřejmě jsme se bavili o umělé inteligenci, a možná jsme byli blízko k založení partyzánské odbojové skupiny, která bude před AI bránit lidskou kreativitu. A ano, nepřítele je dobré co nejvíc poznat, takže připomínám, že s mou ženou stále děláme o AI workshopy a další akce.

Plus vás zvu na svůj standupový speciál v divadle v Řeznické. Představení 28. května je už vyprodané, ale právě se začínají prodávat lístky na 19. června. Budu rád, když přijdete. A teď už nová epizoda Jednoho procenta s Davidem Krausem.

V dubnu 2019 stál Andrej Babiš v Dubrovníku vedle čínského premiéra Li Kche-čchianga a veřejně si postěžoval, že vzájemný obchod s Pekingem není nic moc. „Byznys se pohnul hlavně ve prospěch Číny," uvedl tehdy. Čína zvýšila vývoz do Česka o šest miliard dolarů, český vývoz do Číny o sto šedesát milionů. Ohromný nepoměr.

V neděli 19. dubna 2026 napsal Babiš na Facebook, že cesty Pekarové Adamové a Vystrčila na Tchaj-wan zničily byznys našich firem v Číně. Ten byznys, o kterém v roce 2019 sám říkal, že v podstatě neexistuje.

Zdá se, že čínský obchod je jako Schrödingerova kočka: když ho řídí Babiš, roste. Když ho řídí Pekarová, klesá. Když se nikdo nedívá, je v superpozici obou stavů. A teprve když Babiš v neděli natáčí svá infantilní populistická videa a v hlavě má přetlak myšlenek, vinni jsou všichni ostatní.

“Co nám přinesly cesty paní Pekarové a pana Vystrčila na Tchaj-wan? To, že Tchaj-wan staví fabriku na čipy v Německu místo u nás a to, že naše firmy přišly o obchody s Čínou,” napsa…

Nejdůležitější událost, která se odehrála v mém životě a kterou si zároveň nepamatuju, bylo asi přistání prvních lidí na Měsíci. Když k němu došlo, byl mi necelý rok. Ale už si pamatuju, že když jsem chodil do třetí třídy, přinesla máma odněkud velký plakát s ikonickou fotografií Buzze Aldrina. Pořídil ji Neil Armstrong, a toho lze vidět v odraze hledí helmy společně s přistávacím modulem Eagle.

Měl jsem ji pověšenou v dětském pokoji. Vlastně až do skoro dvaceti. Byla to jedna z nejdůležitějších fotek v mém životě, možná i díky ní jsem se chtěl stát kosmonautem, což se tedy nepovedlo. Ale jako kluk jsem nikdy ani vteřinu nepochyboval, že se do vesmíru někdy podívám, aspoň jako turista. Což mě trochu mrzelo, chtěl jsem být hrdina jako Armstrong nebo Aldrin. A bral jsem jako hotovou věc, že se do vesmíru bude létat jako na chatu (to jsem jako kluk nenáviděl), nejspíš právě na Měsíc.

Nemohl jsem tušit, že to bude trvat déle než padesát let, než se aspoň k Měsíci lidé zase vrátí. Takže když…

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A to vše se dá říct o mém dnešním hostu.

Má to dvě minuty k alzaboxu, tři a půl minuty do divadla, šest minut do jazzového klubu a pět minut do kina. V docházkové vzdálenosti je také několik obchodů včetně těch s počítačovými součástkami. A posilovna. Konzultant a analytik Marek Prokop se před třemi lety přestěhoval s manželkou z pražského Vyšehradu do České Lípy. Cíl byl žít mimo velké město, mít větší bydlení a klid na práci. Cíl splněn, dalo by se říct, a dnes oba bydlí ve velkém historickém domě v centru města, a žena v něm plánuje otevřít kavárnu.

Marek Prokop je jedním z průkopníků českého webu. Učil nás první uživatele, jak se to dělá, počínaje designem a konče marketingem. Dnes patří mezi ty, kteří většinu práce přenechávají umělé inteligenci. Proč stejně nemá nejmenší obavy z toho, že by mu snad AI mohla práci vzít úplně, jsme se mimo jiné také bavili.

Anebo třeba o tom, proč paradoxně ve městě v bývalých Sudetech chodí víc na kulturu než v Praze, protože v hlavním městě můžete jít každý večer na cokoli, ale často to dopadne tak, že nejdete nikam. Ale když někdo dobrý přijede hrát jazz do České Lípy, to si dáte velký pozor, aby vám to neuteklo.

Avšak pro mě to nejzajímavější, o čem jsme mluvili, bylo to, jak dnes Marek Prokop rozděluje práci mezi sebe a Clauda. Pokud nejste v AI až tak zběhlí, tak vězte, že Claude je velký jazykový model od firmy Anthropic, a Claude Code je služba, která je pro Marka Prokopa za posledních dvanáct měsíců jeho prakticky už jediným rozhraním s tím, že mu zběžně a někdy i ne úplně přesně říkáme umělá inteligence.

Pokud vás to zajímá, poslouchejte dobře. Marek Prokop patří mezi ty, kteří o AI dokáží mluvit bez klišé a zároveň bez přehnaného nadšení, a hlavně přesně a zároveň srozumitelně. Skoro jako kdybyste do promptu pro konverzace s ním napsali zázračnou větičku: Mluv se mnou jako s průměrně vzdělaným patnáctiletým školákem, kterého zajímá a baví všechno, co děláš.

Přesně tak jsem v téhle epizodě s Markem mluvil. A připomínám, pokud vás baví AI a chcete jí přijít na kloub, a zjistit, jak ji používat chytře a efektivně, podívejte se na náš web Inspiruj tečka se. Stále děláme se Sentou náš v uvozovkách královský workshop AI Masterclass, máme kratší workshopy o tom, jak používat naplno Claude Code nebo NotebookLM, a s Pavlem Kasíkem jsme připravili šestihodinový kurz vibecodingu pro neprogramátory. Bude vás to bavit. Takže ještě jednou: vše najdete na webu inspiruj.se.

Ale teď už vás zvu k poslechu epizody s Markem Prokopem.

Zpráva o zahraniční návštěvě: finský prezident Alexander Stubb přijel do Londýna, jednal se ukrajinským prezidentem a britským premiérem na Downing Street, a pak si se Starmerem pustili fotbal. Arsenal proti Leverkusenu. Nic neobvyklého, nudný článek z povinnosti. Nebo tím by byl ještě před dvěma, určitě pěti lety. Skoro jistě bych si ho nepřečetl.

Možná ani dnes. Je v pondělních Timesech na straně 15, s nudnou fotkou prezidenta Stubba v obleku. Ale má titulek, který vás ke čtení přiměje: Tipy finského premiéra jak žít v době války. Na jaře 2026 je to něco, co si získá vaši pozornost. Nebo aspoň moji.

Byla to taková normální návštěva v nenormální době. Stubb přijel do Londýna mimo jiné proto, aby Brity a jejich premiéra poučil o tom, jak se dívat na válku, která možná bude. V Evropě.

Před dvěma téměř, před pěti lety nepředstavitelná věc. Jak jsem psal. Dnes “nový normál”, jak se říká.

Finsko má cca 5,5 milionu obyvatel a jednu z největších armád v Evropě. Šestina všech Finů je vycvičená …

Norsko patří mezi nejbohatší země světa. Mohlo si tedy v roce 2016 dovolit to, co nepochybně mnozí považovali za sice nákladný, ale chvályhodný krok. Stát uvolnil peníze na to, aby norské školy mohly rozdávat žákům tablety a počítače, konkrétně iPady a Chromebooky. A zároveň výuku nařídil přizpůsobit tomu, že bude maximálně digitální.

Cílem bylo zrovnoprávnit přístup k technologiím všem, bez ohledu na sociální postavení. A celkově zjednodušit výuku jak žákům, tak učitelům. Mimo jiné zbavit žáky nutnosti tahat do školy tašky plné papírových učebnic, a učitelům umožnit pracovat se spoustou nových zdrojů online. Učinit školu zajímavější a zábavnější. A v neposlední řadě se chovat ekologičtěji.

Jak se s oblibou říká, co by se asi tak mohlo pokazit?

Odpověď: všechno.

Už od začátku se našli kritici, zejména z řad některých učitelů, kteří tvrdili, že to není dobrý nápad. Později upozorňovali i na špatné zkušenosti. Ale skoro vždy byli odbyti tím, že jsou nepřáteli pokroku a zpátečníky, odmítajíc…

Jak zní devět nejděsivějších slov? Pracuju pro stát a jsem tady, abych vám pomohl. Tolik překlad slavného citátu Ronalda Reagana z roku 1986. Pokud máte čas a chuť si po čtyřiceti letech přečíst více než 160stránkový dokument, který dokazuje přesvědčivě jeho pravdivost, máte unikátní možnost. NKÚ právě vydal výroční zprávu za loňský rok.

A není to hezké čtení, věřte tomu.

Stručně řečeno, stát si v hospodaření se svěřenými penězi nevedl dobře. Mnohé už citovala média ve zpravodajství, zde je jen ochutnávka několika absurdit, které mě zaujaly:

- SÚKL v roce 2024 poslal SMS recepty za 33 mil. Kč — přitom existuje aplikace eRecept, jejíž mediální kampaň spustil až v roce 2025, pět let po jejím zpřístupnění

- 61 % čínských zásilek má falešně deklarovanou hodnotu. NKÚ našel zlaté nugety v zásilce deklarované na 100 dolarů

- 80 % občanů neví, kde je nejbližší kryt. Systém ochrany měkkých cílů nefunguje ani po 8 letech od jeho zavedení. Armáda školí řidiče v civilních autoškolách

- přetížené kamion…

Když se mě někdo ptá, co opravdu umím, je to poněkud choulostivá otázka. Vystudoval jsem kybernetiku (před víc než třiceti lety), hodně jsem toho přečetl, celý život mě baví se něco učit. Ale co OPRAVDU umím?

Pracoval jsem těch třicet let jako novinář, což znamená, že toho vím docela málo, ale o hodně věcech. “Novináři jsou poučení diletanti,” napsal před více než sto lety polský logik Josip Bochenski. A myslím, že mě to vystihuje. To si nestěžuju, vlastně bych řekl, že je to spíš výhoda. Když toho nevíte málo, ale zároveň ani ne moc, umožňuje vám to celý život žasnout.

A váš život je každý den zajímavý, zábavný a překvapivý. Nebo ne každý den (člověk sepři psaní hravě nechá unést), ale v rámci možností. Docela často.

I když asi je jedna dovednost, kterou mám. Myslím si, že umím dobře psát. Namyšleně bych dokonce řekl, že hodně dobře. Ne proto, že bych měl nějaký zvláštní talent, ale protože to dělám celý život. V podstatě každý den. A dělám to s láskou a ohromnou vášní. Málokdy jsem šťastnější, než když sedím u počítače a píšu.

Proto beru dost úkorně, že psaní je to, co se velké jazykové modely naučily opravdu dobře. Což dává smysl, vzhledem k tomu, že jsou to probabilistické modely přirozeného jazyka, natrénované právě na textech. Dobře psát je jejich vlastnost, která AI výzkumníky překvapila nejméně.

Na workshopech říkám, že AI dnes píše nejen lépe než průměrný člověk, ale často lépe i než ti, kteří se psaním živí.

A zároveň s mou ženám říkáme toto: až budete přemýšlet, co “předáte” ze své práce AI, tak si dejte pozor, ať to nikdy není to, co děláte rádi. A v čem jste dobří. Protože váš život určitě nezlepší to, když právě tuhle práci bude dělat někdo jiný.

To, co nám jde a v čem jsme dobří, zároveň definuje do značné míry to, kým a čím jsme. Jasně, když se nás někdo zeptá na smysl života, mluvíme většinou o lásce, dětech a rodině, obvykle i v tomto pořadí, ale pravda je taková, že náš smysl do velké, ne-li zásadní míry určuje i naše práce.

Není moc cool to říkat, ale každý svou hodnotu nějak kalkulujeme z toho, jak jsme užiteční a důležití nebo zajímaví pro ostatní. Převodníkem tohoto sebeuvědomění je ne výlučně, ale do značné míry naše práce. V povoláních, jako jsou lékaři nebo učitelé, je to zjevné. Ale platí to pro všechny profese.

Jedno z největších nebezpečí AI je právě v tom, že devalvuje naši cenu. Že nám vezme práci, kterou děláme dobře a rádi. Že nám vezme radost a pocit užitečnosti. Stručně a trochu pateticky: že nám vezme smysl života.

A je ještě jeden důvod, proč je psaní důležité, i když budeme mít nástroj, který nás v této činnosti dokáže nahradit. Tím důvodem je to, že psaní je obtížné. A nás lidi formuje to, co vyžaduje úsilí, čas a není snadné. Dělat obtížné věci je tím nejlepším způsobem, jak se stát lepším člověkem.

Platí to pro jakoukoli činnost, včetně psaní.

Psaní je navíc spojené s myšlením. Aspoň u mě. Uvědomuju si, že jsou dva druhy lidí. Jedni píšou proto, aby zformulovali, co si myslí. Ti druzí píšou, aby to zjistili. Jsem ten druhý případ. Když jsem pracoval jako komentátor v deníku, chtěl po mně editor často dopředu vědět, jaké bude vyznění komentáře. Jestli si myslím A, nebo B.

Potřeboval to vědět čistě z praktických důvodů, třeba proto, aby kvůli vyváženosti objednal u jiného autora protinázor.

A já mu často vysvětloval, že to nedokážu řct. Ano, zdá se mi, že si myslím A, ale nedokážu vyloučit, že až ten komentář začnu psát, a psaní mě donutí mé názory přesně vyjadřovat a formulovat, že nakonec nezjistím, že si myslím B.

Stávalo se to. A to je další důvod, proč je psaní důležité. Protože neexistuje - podle mě - lepší způsob, jak si srovnat myšlenky a ověřit své pocity. Jak emoce či tušení přetavit v logicky vystavěné, pokud možno solidní názory.

AI tohle všechno dokáže taky. Vyargumentuje a chytře zformuluje jakýkoli názor, a vám stačí několikaslovný prompt, aby zručně a za pár vteřin podobně chytře postavila názor opačný. A možná to opravdu udělá stejně dobře jako já. Nebo jiný živý autor.

Ale to není můj argument. Samozřejmě, že píšu své texty pro lidi, a mám radost, když se jim líbí a když s nimi souhlasí (a vlastně i když s nimi nesouhlasí, pokud je zaujmou). Avšak co mě nejvíc baví, je to dobrodružství, a ta radost a vášeň, které prožívám, když je píšu.

Je to trochu srovnatelné třeba s tím, když se mi ve škole v matematice podařilo vyřešit nějaký příklad (nebyl jsem bůhvíjaký matematik, ale bavilo mě to), nebo když jsem v osmdesátých letech naspal v TurboPascalu nějaký program, který jsem pak odladil, a on fungoval (nebyl jsem bůhvíjaký programátor, ale taky mě to bavilo).

Prostě radost z toho, že děláte něco obtížného, v podstatě nepříjemného a protivného, ale nakonec se nějak doberete k cíli. Trochu mi to připomíná i běhání maratonů, což je činnost, ve které jsem byl vyloženě špatný.

Ale ta radost v cíli je ohromná a v ten moment skoro ničím neměřitelná.

A o tohle nás chce AI připravit.

Chci se tomuto aspektu věnovat, fascinuje mě například experiment, který udělali před pár týdny v New York Times. Nechali čtenáře ohodnotit prózu napsanou uznávanými autory, a zároveň AI, a nechali je vybrat, které se jim líbí víc.

No a v téhle “slepé degustaci” nikoli výrazně, ale přece jen (v poměru 54:46) vyhrála AI. Vše pak ale změnil moment, když to čtenáři zjistili. Text napsaný AI pak s nechutí “vyplivli” jako víno, které sice bylo líbivé a zdánlivě kvalitní, ale oni až následně zjistili, že v něm je cosi nechutného až jedovatého.

Že v nich chybí člověk.

To je jeden z aspektů, který lidem jako já, ale vlastně všem lidem, dává určitou naději. Ne moc velkou a ne bůhvíjak solidní, ale je to naděje.

Zároveň platí, že mě AI fascinuje. Že platí to, co říkám už od roku 2020 (kdy jsem poprvé vyzkoušel model GPT-2), totiž že velké jazykové modely jsou nejpřekvapivější technologií, kterou jsem v životě poznal. A že jsem předtím absolutně netušil, že se něčeho tak úžasného až magického dožiju.

Ze stejného důvodu se téhle technologie obávám, a tak nějak podvědomě sílí můj pocit, že nezmění lidstvo a náš svět k lepšímu. Ale jak známo, když lidé něco “vynaleznou”, tak už se to nikdy nepodaří “odvynalézt”.

Schopnou a silnou AI máme, a musíme se s ní naučit žít. To je téma na tisíc a jeden článek.

A já jsem vám jen chtěl napsat a slíbit, že pokud tyto články budete číst na Jednom procentu a s mým podpisem, že je budu psát já.

Děkuji, že je i tak budete číst.